Smrť.

Josef Václav Sládek

Smrť.
Já viděl Smrť na skrváceném broni ujíždět pustou: kůň i jezdec slepý – a před ním zvěř a lidé pádí stepí, králové, žebráci, – a Smrť je honí. A v zadu smečka vlků kousá po ní, však z jejich lebek lítá to jak střepy! – a byl i v snu to pohled velkolepý, ta Smrť, ti lidé, slunce jak se kloní. A stranou stepí čněla jedle křivá a s té se v poutech oběšenec kývá. – Smrť k němu tryskem, chytla v poutech ruku: „Všech králů země už jsi větší, brachu!“ A dál to šlo, step tone v noc a v prachu. Jen půda duní jak od mnohých pluků. [96]