Smrť.
Já viděl Smrť na skrváceném broni
ujíždět pustou: kůň i jezdec slepý –
a před ním zvěř a lidé pádí stepí,
králové, žebráci, – a Smrť je honí.
A v zadu smečka vlků kousá po ní,
však z jejich lebek lítá to jak střepy! –
a byl i v snu to pohled velkolepý,
ta Smrť, ti lidé, slunce jak se kloní.
A stranou stepí čněla jedle křivá
a s té se v poutech oběšenec kývá. –
Smrť k němu tryskem, chytla v poutech ruku:
„Všech králů země už jsi větší, brachu!“
A dál to šlo, step tone v noc a v prachu.
Jen půda duní jak od mnohých pluků.
[96]