I.
[9]
***
Má rodná mluvo, ty drahý skvoste,
Má rodná mluvo, ty drahý skvoste,
jediný z velkého odkazu dědů,
který jsi přetrval v svatosti prosté
všechnu jich slávu, všechnu jich bědu,
nádheru králů, velikost věků
a vše, co do prachu shroceno s ní –
tak plna tklivosti a mužného vděku
jak znělas od věků, – na věky zni!
Ty, prostá dceruško doubrav a nivy,
kde jsi se zrodila jako zpěv ptačí,
jako šum hvozdů plný a snivý,
jak olšin stýskání; – v smíchu i pláči
vždy stejně upřímná, velká a svatá,
když slunce svítilo, když hořel blesk,
v svobody růměnci, v okovy spjata,
i když ti nezbylo nic, než tvůj stesk.
11
Když bouře zničila květno tvých luhů,
když třeskot oněmil v přilbách i meči,
ty jsi nám zvonila radlicí pluhů,
ty jsi k nám mluvila pohádek řečí: –
pastorkou ve hradech, – pod nízkým krovem
co šlechtic zapomělzapomněl, – co nechtěl král,
ty jsi k nám mluvila tím ryzím kovem,
jehož se netkla rzí ani kal.
Tys u nás zůstala, ty mluvo sladká;
kdy všechno zapadlo v bolu a tísni,
na dětské rty tě šeptala matka,
ty jsi nám zvučela v milenců písni,
ty jsi nám plnila modlitbou chrámy
tebou se ozýval luh náš i les
a strážným andělem zůstala’s s námi,
když anděl smrti se přes Čechy nes’.
Lupínek pozlátka na spustlém hrobu,
korunou zapadlou v jezerním klínu:
tys byla pokladem chudému robu,
který mu svítil do mrákot stínů; –
lupínek pozlátka na starém štítu,
na vetché kronice lesk zlatých spon,
ty jsi se vmlouvala do jeho citu,
až hlas tvůj vzbudil jej jak velký zvon.
12
Ó zvuč a zpívej, hlahol a bouřibouři,
ty mluvo vítězná chudého lidu! –
když hlas tvůj urdousen v krvi a kouři,
hlahol nám u krbu v domácném klidu –
až jednou zabouříš jako hlas hromu
od horstva k horstvu přes český luh –
a bude zas dědicem ve vlastním domu,
ten, jehož dědicem chtěl mít zde Bůh!
13
Píseň lidu.
Jak hrdlička, když houkne střela
do nebes klenutí,
nám z kraje píseň odletěla
Bůh ví kam! –
Hrdličko bílá, vrať se k nám,
a jestli smích jsi zapomnělazapomněla,
přijď k nám jak jsi, tak smutna celá,
s tou skrvavenou perutí! –
[14]
Orel.
Když první rána houkla v hluš
a chmurně měří muže muž
a pušku k líci dává,
kdo odváží se zvolat: Kleč!
než v prachu zlomen jeden meč,
kdo mluví, že se vzdává?
Kde křivda, tam jí čelí muž,
a kdo je baba, ten si služ,
však muž se nepodává!
On proti vichru stojí, dub,
a v hnízdo tam když letí sup,
on orlem křídly mává.
A k muži muž se pevně sdruž!
dost času ještě na podruž,
[15]
a to jen, kdy se spává! –
když srdce ticho, ret je v něm’,
a orla sup si srazil v zem,
jak také se to stává!
Sic do prsou ti klove už,
ty český orle; jen se tuž!
vždyť každá přejde sláva!
a sup kdo dnes, je zejtra kdes
a kdo dnes pad’, se zejtra vznes’,
a v nebe křídly mává!
16
Píseň.
Kdos dobrý vojín, třímáš meč,
dokud je nepřítel v poli,
a je-li příliš krutá seč,
bojuješ, až tě kdo skolí!
A na jednoho tisíc jich
z každé-li strany se řítí,
kdo vezme mu ten hrdý smích,
kdo vzdor dřív než-li to žití?!
I ať se ženou se všech stran,
on všechny vyzve je k soudu
a krví ze smrtelných ran
on rodnou napojí hroudu.
I ať ta vratká hodina
vítězství kam si chce hodí:
ta hrouda, kde padne hrdina,
zas jednou hrdiny zrodí!
[17]
Volnost.
Z volnosti zraků jiskrných
do temna lidských cest
napadlo světlých paprsků,
jak v noc ze žárných hvězd.
Usměj se, zlatá volnosti,
též na ten český svět,
ať z hluboka si oddechnem
zas jednou za sto let!
[18]
Přání.
Jsem jen ten kovkop, který maní
v hor luno topor obrátí,
a neví, kov-li najde v báni,
anebo život utratí.
Jsem jen ten oráč, který v jaře
svou roli měří kročejí,
a seje, vláčí v potu tváře
a silen je svou nadějí.
Jsem plavec jen, jenž v moře šíru
loď pevně drží ve běhu
a tone-li, má pevnou víru,
že trosky, dojdou ku břehu!
A nechci víc, než by se vrylo
co ve mne vírou, v kameny,
a to, co ve mně jiskrou bylo,
by v jiných šlehlo v plameny!
[19]
Král Otakar.
Král Otakar ležel na poli,
byl zkrvaven a blátem zbrocen celý –
v daleku rohy hlaholí,
kolkolem strážné ohně se chvěly.
Král Otakar ležel na poli,
prsa tak krvavá, tvář měl tak bledou, –
ty rohy tak dutě hlaholí:
to ti čeští zrádní páni z bojiště jedou!
Kdo, králi, vezme tvou korunu,
kdo, králikráli, zvedne tvůj štít?
Tvůj synek je malý, tvá žena chladná,
svůj lid jsi zašlapal, šlechta je zrádná –
co z tvého království má, pane, být?
Koruna leží ve blátě,
meč zlomen, helma je v půli –
Ó, čeští páni, komu jste to vy,
komu jste to udělali k vůli?!
Až svitne zoře, až svitne den,
tu korunu někdo si zvedne,
tvůj meč, jak je tak zkrvaven,
vypadne z ruky ti ledné –
[20]
Králi, tvou korunu někdo si zvedne!
ale kdo zvedne tvůj zlomený štít,
kdo z prachu a bláta tvůj ubohý lid?
Slyš, český králi! vstaň a pojď se bít! –
Uprostřed mrtvých jak ležel co kmen,
z královských prsou se vydral sten,
uprostřed mrtvých to zařinčí v ráz:
to český král v zbroji se zvedá zas
a v oko žár, v líc krev se vrací bledou:
„Hoj vstávejte! budem se bíti zas! –“
I zvedají se mrtvoly –
a král naslouchá v hluchou noc
jak v dáli rohy hlaholí –
„Hoj, vstaňte! to můj český lid
nám táhne na pomoc!“ –
A teď se zvedl jeden trup
u nohou králových, naslouchal v dáli,
pak na krále upřel líci tak bledou:
„Ó pozdě, pozdě vzpomínáš, králi! –
to ti tvoji čeští páni z bojiště jedou. –“
I klesl král, jak v bouři klesá dub.
21
Legenda.
Král Bábelský, ten, který do zajetí
od prahů svatých judský odvlek’ lid,
spoutané muže, zvrhnuvší se v děti,
ženy a starce, jejich pláčem syt
a nářkem, úbědou, jak tak je zřel,
těch starců, dětí, žen mu bylo žel;
i pravil tak: „Když muž je mezi vámi,
jenž prach mých stop nelízal jako pes,
chci dát vám volnost zpět a ještě dnes
se z rumu začnou zvedat vaše chrámy.“
A lid jen vyl, – a bylo bědování
a zubů jektání a řinkot pout
a na druha druh nemoh’ pohlednout
hanbou! – i stáli se spoutanou dlaní.
A král děl tak: „Vy psové jste a chámy,
jsem stár a nad psy vládnouti jsem syt,
já kousek cti kdes spatřil mezi vámi,
leč, v kom, už se mi nelze rozpomnit –
[22]
však, vy jej znáte; – on buď králem vám,
a volnost, vlast a vše vám nazpět dám.“
A lid jen vyl, – to jako moře řvaní
ve skřipot čelistí a řinkot pout
a na druha druh nemoh’ pohlédnout
záští! – a prsty uvolněných dlaní
se křivily ve smrtonosné křeči.
A z chraptivých to hrdel sýpá, ječí:
,,Kde že je ten, jenž nás je o píď větší?“
A starý král se těsněj’ v purpur halí
a naslouchá, ta vřava prokletá
jak vřískavým se jekem v dálku valí.
Teď zbledlou tváří úsměv přelétá, –
neb výkřik zoufalý se zachvěl v dáli,
v němž tichne vřesk a hluk a lidu vytí.
A smál se král: „Teď mohu klidně žíti, –
ten zbytek cti si ukamenovali!“
23
Vidění svatého Kiéran-Killa.
K peklu je cesta široká,
v nebe jich dojde jen málo. –
Mnich Kiéran-Kill měl divný sen
a zde jest, co se mu zdálo:
Stál na vysokém předhoří
a hleděl přes moře v dáli,
v sluch zaléhal mu borů šum
a před ním vlny se válí.
Nad ním ve vzduchu orel plul,
pod ním velryby pluly,
v dáli jak modrou obrubou
ostrova břehy se pnuly.
A s ostrova se bělal chrám,
mnich rád by Bohu chtěl sloužit,
neb chtěje nechtěj po Bohu,
byl věčně odsouzen toužit.
[24]
A nikde ruky na pomoc;
jen země, nebe a vody –
a k ostrovu tam neměl loď
a k nebi nebyly schody.
I zvolal: „Bože na nebi,
andělské sešli mi duchy,
ať přenesou mne přes moře;“ –
však Bůh jak býval by hluchý.
Děl mnich: „Já vždy byl sluhou Tvým
i Tvého svatého kříže,
když nechceš poslat anděly,
veď k sobě jinak mne blíže!“
A nastal ruch a ryk a šum,
pol temno stalo se v záři,
a země, jak by rodila,
a moře, jak kdy se vaří.
A kam jen světec pohlednul,
ve vzduch, na pláň i horu,
vše hemžilo se životem
a plno němých je tvorů.
A ryba k rybě, k raku rak
černým staví se hřbetem,
a orel s orlem ve vzduchu
křídla si podává letem.
25
Vše lopotí se, co jen můž’
běhat a lítat a plouti,
ba i ten malý pavouk cos
jak provaz z paprsků kroutí.
Zří na to světec udiven,
neví, co značí ten Bábel,
i pokřižuje pavouka:
„Mluv, jestli tě neposed’ ďábel!“
Děl pavouk: „Ty jsi svatý muž,
však rozum tuze máš prostý,
což, Kiéran-Kille, nevidíš,
že k Bohu stavíme mosty?“
Děl svatý v hněvu: „Vy jste sběř
a koukol z ďáblova stohu,
vy, němá tváři, člověku
že mosty stavíte k Bohu!?“
A mžikem zniklo vidění
jen kdosi zasmál se stepí:
„K ďáblu se protře každý bloud, –
k Bohu i svatý je slepý.“
26
Harun-al-Rašid.
Já, Harun-al-Rašid, člověk spravedlivý,
od počátku věků až na soudný den
hledím ku člověku a na jeho vřavu,
jak by hleděl bdící na spícího sen.
Vidím jeho srdce: nádoba to prázdná,
vidím jeho žití: prázdný je to dech;
obléká a svléká věčně oděv blázna,
potácí se věčně, kde je stezka srázná,
belhá se, kdy mní, že letí na křídlech –
až se po všech strastech, lopotě a práci,
radosti a stesku, touhách dlouhých let
jako zrnko písku do propasti skácí
a na břehu po něm nezbude ni sled.
Nádobo ty prázdná! slyš, co tobě praví
ten, jehož tvých skutků činí svědkem Bůh,
ten, jenž viděl Kaina a do věků tajna
27
jak napíná zraky a napíná sluch,
stále tebe vidí, jak tvá dráha kleta
od Cháma aťs pošel nebo od Jafeta,
stále tebe vidí, jak jsi Kaina druh!
Krmí tvou je vina, ctnost ti jenom bájí,
jenom útočištěm, když je vrahem blud,
jazyk tvůj je lhavý, ret tvůj usmívavý
zkaženého srdce kryje kal a rmut –
u svých bohů žebrák, když se rozhněvají,
sám ku bratří stesku slitováním chud.
Byl jsem při tvém rodu, budu při tvém skonu,
vidím tvoje žití jako vetchý troud,
život jednotlivý, život milionů,
jest jen záblesk žhavý jiskry, jež tě stráví,
aby mohla mžikem dále přelétnout;
dále, jenom dále věky neskonalé
věčně tvoříc, ničíc, uvolňujíc stále
a do nových zase uvrhajíc pout.
Ve mrákotě zrozen, v mrákotu se nesa
letíš, zpupný vítěz, v žití krátký mžik,
za tebou co bylobylo, v zapomnění klesá,
slyšíš jenom dneška opojivý ryk
ale v posléz oči upřeš na nebesa,
když tvůj svět a dumy rozpadnou se v rumy
a jak posměchem je vítězný tvůj křik.
28
Jiný v každou chvíli, nemáš v sobě síly,
abys pohled světlu v tvář anebo tmám,
mezi tmou a světlem vrávoráš jak spilý
a když ve svých stvůrách šílený jsi sám,
směle pravíš, Bůh že Veliký to šílí!
Co to kvílíš stále osudu se boje?
Bohu dej co boží, bližní měj svůj díl,
však též směle sáhni po tom, co je tvoje
a tvé právo tady dostačí ti v cíl!
nač tvé oko plaše v budoucnost se dívá?
klidně může hledět líce spravedlivá!
Slyš! Já vím, to slovo že je zvuk jen lichý,
pablesk nebes maně vržen na ten svět,
však přes vaše bludy a přes vaše hříchy
setrvá tu stále v moři lidských běd:
ve příboji vášní nepohnutá skála,
zbloudilému plavci hvězda skvělá, stálá,
maják od přístavu vzdorující mhám; –
přes ty vaše křivdy, vášně, zápas divý
obraz boží bude člověk spravedlivý!
nesmrtelný jako Velký Bůh je sám.
29
Příšerná loď.
V slunečnu a pohodě
pět neděl jsou na vodě,
v plachty dobrý vítr duje,
koráb jako šipka pluje,
kormidelník vypravuje
jak měsíc se chytá v plachty a lana;
poslouchal by každý do bílého rána.
Kormidelník, čertův chlap
jako pavouk v síť je lap’,
opálený, starý Jack
viděl v světě mnoho tak,
dobrou loď i dobrý vrak:
ať loď se zakolísá, ať stone jako mísa,
Jack vyplul dosud z každé jako krysa.
[30]
Kormidelník neděl pět
na nikoho nepohled’;
stará krysa mlčenlivá,
jenom na kompas se dívá,
v noci, když je ticho, zpívá:
tak vlna za vlnou v boky lodě šplouchá;
pak rázem ustane a v dálku slouchá.
Kormidelník, starý pes
točí se a mluví dnes;
koráb do vln jako pluh,
ruku tiskne druhu druh,
kormidelník jako duch
o příšerné jim lodi vypravuje
a měsíc rudne, v plachty vítr duje.
„S dobrou lodí jsem kdys plul,
do plachet nám vítr dul,
dobrý vítr týden pátý,
pomáhal nám patron svatý,
s nebe měsíc jako zlatý
chytal se do plachet, chytal se v lana:
my do přístavu měli veplout z rána.“
„V tom to mořem zašplouchá –“
– kormidelník naslouchá –
31
„jako náhle z hlubiny
vyvalí se bubliny
a pak mezi lekníny,
stočí se velký duhový věnec,
a do věnce vytone utopenec.“
„Vítr jako dul by dnes –“
– v ráhnoví to prasklo kdes –
„teplý vítr, – blízkou na zem
ukazuje, – a v tom rázem
každou kostí projel mrazem:
trhlo to do lan, v kotvách do okovce:
loď ocitla se náhle u ledovce.“
„Nebe hvězdné, jeden jas,
začalo se temnit v ráz,
kmitá už jen měsíc sám,
stále bledší, – zdá se nám,
že se klátí sem a tam. –
To zdá se jenom skrz tu kletou páru,
byť vlajka jen se hnula na stožáru.“
„A teď to přišlo jako var –“
– měsíc se houpnul přes stožár –
„a loď, jako když v spáry chytí,
půl vítr chtěl, půl vlnobití,
a teď to šlo o živobytí
32
po vichřici, jak v prázdná ráhna duje –“
I poslouchají, jak když je přičaruje.
„My střemhlav po té vichřici
jak sněžné pírko vanicí –
tu proti nám – Bůh duši spas!
a proti vichru, s vichrem v ráz
loď příšernou k nám žene ďas!
kdo spatřil ji z plavců, kdo viděl ji z lidí,
bez boží pomoci už břehu neuvidí! –“
„Loď naše, dobrý starý dub –“
– v tom pod palubou jak by rup’:
loď příšerná z vln tone šlehu,
loď příšerná, – ledovec v běhu! –
Jen ještě v tvář nasypal sněhu
plavci, jenž brvou nehnuv ani oudem
jen veslo pustil: „Jste před božím soudem!“
33
Kantor.
Kantorem stal se ještě v mládí květu;
sám nemnoho se lišil od klučíků,
však rozuměl už srdci dost a světu.
Že neměl žádné, napsal gramatiku,
a uložil tam mnohou dobrou větu,
jak vysnil ji, neb četl u básníků.
Sám neměl zrovna kvítím cestu setu
však: „Miluj, dokud usmívá se mládí! – –
... „svých blížních“ – doznívá jen s dětských retů.
Leč v srdci myslil: My se máme rádi,
a vezmeme se o prázdninách spolu –
– a odpouští dnes klukům, jak tu řádí.
A po prázdninách, když se vrátil v školu,
jej sotva poznali, jak hlasem včely
jim čet’: „Jsmeť hosty u božího stolu“..“
[34]
Tak čisté théky nikdy neviděli,
jak jim je teď ten kantor vracel zpátky
a čet’: „Je bez chyby svět boží celý.“
Však „Blaho lidské jako sen je krátký“
– a jak tak teď na něho pohleděli,
čtou šeptem: „Na květ padnou jinovatky.“
A kantor čte: „Bohové rozuměli,
proč velcí jsou a lidé jsou tak malí;“
pak: „Od propasti jenom krok nás dělí.“
A v lavicích si kluci zašeptali,
že nemohou kantoru rozuměti,
jak čte, že „Bůh je láskou neskonalý!“
Pak minul den a po něm druhý, třetí,
a kantor nepřicházel do těch škamen:
že pohřbil ženu, – prázdno měly děti.
Pak přišel, oči rudé jako plamen,
a četl: „V žalu neopusť nás, Pane!“
a po té škole chodil jako zmámen.
A proč má čelo vráskou rozorané,
neznají děti jiné na rok druhý:
„Zůstaneť hnízdo, – ptáče nezůstane.“
35
A „Mrak překlene Bůh obloukem duhy,“
jim četl kantor pevným, velkým hlasem.
„A lidské hroby šatí květem v luhy.“ –
Pak začalo to prokvetávat vlasem,
jak prvního když napadává sněhu,
a „Starý kantor“ – slýchá kantor časem.
Leč: „Jsi-li stár, zachovej v srdci něhu,
ať sprchne list a odlétají ptáci –
strom o jaru sní ve vichřice šlehu.“
„A havrani-li přijdou všelijací,
a na dub starý usedají v sboru“:
„Dub nevyklovou!“ – dočítají žáci.
„Pravdě buď děckem, – vzdorem proti vzdoru,
čiň poctivě a neboj se ni krále!“ –
A kluci po kantoru v jednom choru.
A tak to šlo, až k tomu: „Vždycky dále! –
byť na poslední octnul jsi se štaci –“
– Žáci jsou stejni, – kantor starším stále.
Po druhu druh – odkud se nenavrací
už nikdo, – jemu odcházel jak v mihu
i čet’: „Sám nikdy nejsi ve své práci!“
36
„A svět-li v tobě vidí starou knihu,
již nikdo neumí, neb nechce čísti,
– čti v sobě sám, to také vezme tíhu!“
„A květem bylo také lonské listí,
a když v něm nohy šlapou – ono šustí; –
ač trouchniví, – že cítí! – buďte jisti.“
„A všechny řeky v jedno moře ústí
a jeho konce nikdo nevyzpytal.“ –
– „Strom hynout musí, jako musí růsti!“
Tak ze své gramatiky kantor čítal,
když shrben už se šoural po té síni,
a zvonku hlas jak vykoupení vítal. –
Pak na kantora už se tlačí jiní;
– však doslouží si svých čtyřicet roků!
a čtyřicátý slouží právě nyní.
„A všechno jest jen jako řeka v toku:
zdá stejnou se, však jiná vždy je voda,
vždy jiný květ po jejím roste boku.“
Lonského květu, – předlonského škoda:
– v tom celém žití mohlo jinak býti!
leč: – „Uměj čekat – nějak se to podá!“
37
A jeho děti, ty jsou mu dnes kvítí,
jak byly dřív – i čte jim z gramatiky,
i nevědí, že čte jim svoje žití! –
A vzpomíná na všechny okamžiky,
jak stál tu, hoch a muž, a všechno ztratil
a dočet’: „Lidem strast, a – Bohu díky!“
A doma k prvnímu se listu vrátil,
jak na výslužbě den dnes trávil prvý, –
a západ šediny mu měkce zlatil. –
A v knihu, – v konec, – skrápla slza s brvy.
38
Dvě romance z hladu.
I.
(Za chlebem.)
Ještě ránu kladivem
a pak jednu sekerou,
potom může na týden
tesař hodit zástěrou!
Dnes si páni přivstali,
odsouzence vedli tam,
připjali ho na slunce
na ten otesaný trám.
Pacholek si boty vzal,
havran chutě kloval v leb,
soudce zýval: „To je tíž,
dobývat si denní chléb!“
[39]
II.
(Bez chleba.)
Celý den se nepromluví
od rána až do večera:
jízba jako klenba šerá,
muž si svojí práce hledí,
žena šije; –
děcko pannou kotě bije
když si mňoukne, – a pak sedí,
jako v mez když mezník vryje. –
Celý den se nepromluví,
a jsou spolu muž a žena,
a ona si jenom myslí,
aby byla odvežena
tam, kde nikdo nepromluví! –
On srovnává číslo s čísly,
na svůj život myslí rmutno; –
kotě skáče, dítě pláče –
Kdyby tak ten mezník nebyl, jenž je pojí! –
Matka léhá, – otec vstává,
ženě ruku nepodává –
Zde je smutno.
[40]
Večerní obraz.
Na staré bříze zpívá pták
tak strhaně a smutně tak, –
větvemi táhne větru svist,
po listu padá žlutý list
a krajinou se stmívá!
List žlutý padá na střechu
do netřesku a do mechu,
a v okně chýžky krvavá,
večerní plane záplava.
Ven vyšel přes prah, pohled’ v dál,
kde osamělý topol stál,
a pohled’ k nebi, used’ v prah
a hleděl v čiro jako v snách.
[41]
Od chatky cesta do polí
tam vede k tomu topoli:
dnes mrtvou ženu nesli tam,
– on ponejprv je doma sám.
Pták dávno zmlk’ a západ zhas’
a jím jak byl by projel mráz;
vzal za kliku, šel v jizbu zpět;
za ním se zavřel celý svět.
A bříza tmou se kývá.
42
Nocturno.
Noc je čirá, jizba sirá,
v rakvi hnědé
ledovýma zraky dřímá
děcko bledé,
v ruce bílou růži svírá.
Bílá z venku do výklenku
hvězda svítá;
hrajíc sobě na myšlénku
bledou tváří, stínem, září
lampa kmitá.
Lampa čadí, na pozadí
bílé stěny
stín se hatí, roste, tratí,
jako v bouři květ se klátí
nalomený.
[43]
Teď tak bělo skví se čelo,
teď se stmívá: –
bude smrť, či bude žití
co se teď v ty brvy chytí?
Teď, jak by se usmát chtělo –
Neusmívá.
Ale časem vzplá to jasem
do té šeři, – těm, kdo věří!
Ale pod tím hebkým vlasem
tma je věčná.
A v té líci, ledem spící
k hvězdě, v hloub se tetelící,
vyčitka je nekonečná.
44
Žena.
Co tvoje nevěsta, ve vlasech bílou růži,
hrdější královny na tebe, ty můj muži,
jsem s tebou k oltáři šla v slunce zlatém plání; –
tvůj ret se usmíval, mé oko slzou vláhlo,
ty’s pevně šel jak muž, mně slabé dívce táhlo
cos jako bolest duší rozechvěnou;
leč chvíli jen, ve slunce zlaté záři
jak ty já poklekla jsem pevně při oltáři
a slíbila ti věrnou býti ženou
dnes, zítra, v dobru, zlu a do skonání.
Co tvoje žena v radosti i bolu
já s tebou šla, – my oba věrně spolu
tou cestou, která sklonila se srázem;
nám vítr ve tvář dul a chleb nám rostl tvrdý,
já měla pro vše žert a ty jsi byl muž hrdý,
až přec tvůj váhal krok a hasly tvoje zraky.
Já sama plakala, však s tebou na potkání
na líci tvé byl mrak, a na mé usmívání –
nám vítr ve tvář dul a my se chvěli mrazem,
však svoji byli jsme přes slunce svit i mraky.
[45]
Dnes svatební náš den, – vzpomínám roků běhu;
v tvou utýranou tvář, mně ve vlas navál sněhu
vichr, jenž dávno již svatební sedral růži –
Tvá duše sterou mukou rozjízvena,
ty’s jako děcko teď, – já matka ti, ne žena, –
jak churav, sláb tu ležíš k nepoznání –
Šla naše cesta v sráz, nám nohy sdralo hloží,
lidé nám cizinou a v dáli pomoc boží!
Dnes svatební náš den – viz slunka zlaté plání:
my slíbili si věrnost do skonání –
usměj se na mne přec, – jen ještě dnes, můj muži!
46
V zimní noci.
Noc lunojasná, bílá,
jak severní je den,
a tak, jakoby snila
napolo živý sen.
To velké město dřímá
na střechách leží sníh,
křídloma obrovskýma
stín věží tmí se v nich.
Nebe je modré, siné,
hvězd úsvit jak by vlh’,
a s hora na zem line
se závoj stkaný z mlh.
Po nebi měsíc pluje
a dole svit a stín
se po těch střechách snuje
a padá v ulic klín.
[47]
Jen zrak to nebe pije,
sluch neslyší tam chvit:
tam velké ticho žije,
zde na mžik mrtvý klid.
Tam ticho to je věčné,
zde na mžik od svých běd
a honby nekonečné
si oddychá ten svět.
Tam od hvězd milionů
k nám nedolétne hlas,
zde k horečnému honnhonu
se zbudí všechno zas.
To velké město dřímá
a nikde ani zvuk,
klid rukou obra třímá
těch všechněch srdcí tluk.
Ó noci, ty jdeš k sklonu,
a brzo bude den
a s očí milionů
mrákotný strhneš sen.
A klid zas bude dítě,
jenž obrem teď je v snách
a honba začne litě
zas žití na vlnách.
48
A budou zase vidět,
kdo prstí je, kdo pluh,
a budou nenávidět;
– a soudit bude Bůh.
Ó noci, z tvého nitra
se mladý noří den
– leč, kdyby jenom zítra
nevyšlo slunce ven.
A na pozejtří zase,
pak týden, rok a dva,
nevyšlo slunce v jase
a země byla tvá!
Tvá země byla, noci!
tvá celá krátký čas
a lidský bez pomoci
se k hvězdám zvedal hlas. –
Ó noci, jak jdeš tiše,
ve stínu křídel tvých
jak ve své vřavě, pýše
ten lidský svět by stich’!
49
II.
PRO DÍTKY A VELKÉ DĚTI.
[51]
Kalina.
Kalina, květina
smutná, tmavolistá,
v skalné rokli vypíná se
do oblohy čista.
Kalina, sněžina
květem obalená
jako pod ní jarní voda
bíle rozpěněná.
Ve květu, v podlétu,
v zimě stojí sama,
ráda by si promluvila
s vodou, s hvězdičkama.
53
Kalina, květina
sama v rokli stojí,
do oblohy nedosáhnenedosáhne,
do vody se bojí.
Jen někdy večerem
hvězda dolů slítne;
než zapadne do té vodyvody,
v kalině se chytne. –
54
Vlašťovka zpívá.
Vlašťovička šveholí. –
Kdo jí z lidí rozumí?
poslouchá ji kdokoli
pod střechou i na poli,
ale nikdo neumí
říci, co ta vlašoťvičkavlašťovička zpívá.
Vlašťovička zapěla:
(Děcko slouchá pod krovemkrovem.)
„Kam že bych se poděla,
kdybych letět musela
ven v lijáku takovém!“
(Poslouchá děcko, jak vlašťovka zpívá.)
[55]
Slyšela ji mláďata,
vystrčila krčky ven,
potom křídla pernatá;
matka kárá písklata:
„To dnes pro vás psotný den.“
(To jim ta vlašťovička jistě zpívá.)
„Co vás, děti, napadá?
z domu dnes; – ni na chvilku!
mokrý dvůr i zahrada,
viděla bych nerada
urousanou košilku.“
(To jim ta moudrá vlašťovička zpívá.)
„Že už máte zase hlad?
vy nemáte nikdy dost,
dnes už nevím, co vám dát,
– a teď hajdy, děti, spat!
je s vámi jen samá zlost!“
(To jim ta vlašťovička stále zpívá.)
V tom prokmitnul mrakem jas;
vlašťovička zpívá dál:
„Bude, dítky, krásný čas,
odletím a přijdu zas –
kdo by to byl předvídal,
své zlatoušky že nakrmím!“ – tak zpívá.
56
Vlašťovička šveholí –
matka volá k večeři,
dítě k ní se batolí;
– ať to bylo kdekoli –
nikdo děcku nevěří,
že rozumělo, vlašťovka co zpívá...
57
Křížek.
Dvě veliké a dvě má drobné panny;
k nim dřevěný si brává křížek malý,
a velké panně za mimíčko balí
do peřinky ten křížek malovaný.
A večer na polštáři rozestlány
jsou loutky – všechny aby dobře spaly;
ty menší blíže, větší trochu v dáli,
a dítě ukrývá je na vše strany.
Tak lehne si a mimi-křížek chová,
a zpívá „nynej“ v dětská, tichá slova.
A usne tak, – ten křížek na své hrudi.
– Ó dítě! kolik velkých lidí chtělo
uspat ten kříž! To dřevo kříže bdělo!
S kým spíš to dnes, – kdys poznáš, až tě zbudí. –
[58]
Makovička.
Hlavička drobná, malá, tvrdá, rusá,
a oči jako rosa na modráku,
a tolik velikého štěstí v zraku,
jak do jablíčka červeného kusá.
A do taktu si při tom nožkou dusá –
ba jadérka by nedopřála ptáku! –
a co ti zbývá, táto, ubožáku,
než líbat ji, jak špoulí se ta pusa!
„Dej hubičku,“ – a makovička zvedá
už tvář; – leč dříve do kapes ti sahá.
„Dnes nic už pro tebe tam není, drahá!“
A dítě cupne nožkou; – pryč ti běží.
„Dáš hubičku?“ a udržíš ji s těží,
jak v náručí ti volá: „Nedá, nedá!“
[59]
Hvězdy.
Na nebi tolik hvězdiček
se mihotá a svítá!
matička nám povídává,
že jich nikdo nespočítá.
Jich počtu neví andělé,
což teprv někdo z lidí!
ale Kdos tam nad hvězdami,
do jedinké že je vidí.
Tu, která jako diamant
i onu, která bledne –
velké, malé, On je řídí,
nepohřeší ani jedné.
[60]
A my s tou chudou matičkou
jsme chudé čtyři děti:
jak to u nás bývá, nechce
nikdo z lidí rozuměti.
Jsme čtyři děti maličké,
a chudé, my to víme –
Tomu však, jenž hvězdy hlídá,
také my se neztratíme.
61
Jablíčka.
Jablíčka zrajou na stromech,
slunéčko do nich pálí –
až jedno spadne, chytnu jeje,
nežli se zakutálí.
Spadlo jablíčko červené,
jedno, druhé a třetí,
všecky jsem chytla, jako když
kocourek za myškou letí.
To jedno sobě uschovám:
hladu se nemusím báti!
s jablíčkem druhým bratříček
v kolébce bude si hráti.
A třetí? – S bleďoučkým děťátkem
k nám bledá chodívá žena:
dám-li mu jablíčko, snad se též
robátko začervená.
[62]
Oblaka.
Po nebi plují oblaka
růžová, zlatá a šedá,
toť zrovna jak sbor andělů
když křídla k nebesům zvedá.
Po nebi plují vysoko
a jeden za druhým táhne,
kde v suchopáru jaký květ,
on jistě za nimi práhne.
Oblaka plují vysoko,
však líto jim květu, jak vadne, –
a do kališku květiny
dešťová krůpěje padne.
My děti jsme jak ty květiny
a věříme, že je to snáze,
když anděl boží zastaví
u nás na té své dráze.
[63]
On letí vysoko nad zemí
a k lidem dívá se dolů,
kdo vesel, s tím se raduje,
a zapláče s tím, kdo v bolu.
A je-li ti teskno, dítě mé,
jen modli se, vroucně se modli!
jak letí anděl přes tu zem,
on jistě u tebe prodlí!
64
Ptáče.
Na dva drátky uzamčené
v naší kleci ptáče zpívá,
chvilku zmlkne, – ven se dívá.
kde to zlaté slunko hřeje,
poskočí si, znovu pěje
a mně zdá se nejináče,
než že pláče!
V zahradě nám višně zrají,
na větvici ptáček sedí:
ptáci lidem nepovědí,
co to sobě povídají; –
žeť se ti dva ptáci ptají:
„Jak se daří?“ – A ten z klece
dí: „Zde je to smutné přece!
[65]
Celý den a celé noci
na bidélku bez ustání,
– a ten den je k nepřečkání!
Za dne soudruh nepřilítne,
v noci hvězda nezakmitne:
o tom slunci, země kráse,
mně jen zdá se!“
Venku svítí slunce zlaté,
po zahradě větřík věje,
ptáče zmlklo, – druhé pěje:
„Pusťte je, vždyť zrovna prosí,
napije se slunce, rosy –
pusťte je, vždyť je to bolí,
– ať si se mnou zašveholí!“
66
Co mně nadělil Ježíšek.
My měli strůmek vánoční,
jak vy jste měli ho všudy; –
kdo neměl, je z duše ubohý,
nebo tak opravdu chudý.
My měli na něm všelicos
pro matku, dítě i služku,
a pro mne také dali tam:
punčochy, – sáček a tužku.
Ženě a děcku byste vy
snášeli drahokamy;
však víte, – ony co dávají,
že dáváte si sami!
Až na ty ruce znavené,
jak po práci do noci plete,
ten pohled od ní upřímný.
a úsměv od dítěte.
67
A když tak všichni usnuli,
matka, dítě i služka,
– tu stromkem, jak by vítr hnul,
a ruměnit začala tužka!
A Ježíšek, rozdav ve světě
už vše, co v zlaté měl míse,
mi začal klepat na srdce:
– „Nuž rychle, otevři se!“
Zbylo mu toho pramálo;
jen tak, co nechtěli vzíti:
s oříšku kousek pozlátka,
a lupínek sněžného kvítí. –
A v srdci začalo květů růst,
a ptáků, jako by tálo –
knihy by jimi naplnil,
však v tužce zbylo jich málo.
Chci, musím se s vámi rozdělit,
jsemť básník – a není to houska!
a zbyl-li tam zlatý oříšek,
je váš. – Ať dobře se louská!
68
Sněhurky.
Jedeme lesem, sanicí;
koně i vozka jsou bílí –
sněhurky krouží, slétají,
– žeť lehčí nad motýly.
Tisíc jich padne na cestu,
sta se jich do stromů chytá,
první leží už po tichu,
druhými vichřice zmítá.
Ta jedna načechrá koberec,
po němž se lehko tak jede,
tu druhou jas a zase mráz
promění v perličky šedé.
A obě, ta dole na cestě,
ta stromu na korunce, –
slunce se bojí, čekají,
a obě se dočkají slunce!
[69]
Pak jednu saně přejedou,
a v mžiku roztaje v bláto,
ta druhá aspoň na chvíli
ve žhoucí zaplane zlato.
A větrem démant umrzlý,
či perla, spadne-li v spěchu,
o kořen jasně zazvoní
a zakutálí se v mechu.
Lidé jsou jak ty sněhurky,
– jak dlouho už se to píše!
a přec to slovo jako sníh
zas v duši slétne nám tiše. –
Jsou sněhurkami ve hříchu.
v cnosti, radosti, hoři,
– kam padnou, snad za to nemohou,
ni za to, co se z nich tvoří!
Však než padnout na tu silnici,
líp srdce slzami zalít,
a jsi-li motýl, – než do bláta...
líp v ohni křídla si spálit!
70
Bába se modlí.
Má bába už jak s vrby na potoce
na pavučince suchý list se chvěje:
že křídlem pták by svál ho do ručeje,
ba písenkou, až z jara zaštěboce.
Ve dne jen sedí, nespí celé noce,
čte ze žaltáře, o vánocích pěje,
vždy sama, nikdy kroku za veřeje,
jen na hřbitov si dojde jednou v roce.
A teď ta bába už má oči sklenné,
a celý den se modlí po paměti:
za děti, vnuky, za ty jejich děti,
za děda, který třicet let už v hrobě,
za všechny, kdož jsou smutni v této době,
– a za ty, na něž nikdo nevzpomene.
[71]
Dítě se modlí.
Rozžat byl strůmek, bílý od cukroví,
a zajíčkové tu a myšky, kvítí,
a oříšky, a hvězda na ně svítí,
jak v lese hvězda v posněžené křoví.
A děcko tají dech; leč zrakem loví
už zajíčka, jak šlo by o to žití,
však nesmí ani myšky polapiti,
dokud se nepomodlí k Ježíškovi.
A kleká, samo jako andělíček,
a modlí se: „Ty Ježíšku můj milý –“
však prsty chvějí se mu u ručiček,
jak modlí se a zas neví co říci; –
– a oči zrovna jako by se vpily
tam, kde ta panna visí na větvici.
[72]
Koleda.
Sotva se ráno rozbřesklo,
ba ještě za soumraku
to zajásalo, zastesklo,
jak hejno zimních ptáků.
„Šťastné a veselé vánoce...!“
ty ještě hovíš si v pýří:
sotva jednoho vyhodíš,
zas koledují čtyři!
Pak si to nějak rozmyslíš,
a hledíš na náměstí:
„Nuž, koledníci, pojďte sem,
– i jinde Bůh dej štěstí!“
[73]
Jest jich, jak drůbeži zasype
do sněhového pýří:
jim jedno padne zrnéčko
a po nich zobnou čtyři.
A jdou od domu ku domu,
až ku starému Židu:
jak tam, já shlednul málo kde
tak poctivější bídu.
Rozbitou chalup má ten Žid,
a říkají mu Lánský –
stůl u našeho podruha
je proti jeho panský.
„Šťastné a veselé vánoce!“
jsou právě u snídaní:
žid vrba, žena suchý list,
a oba urousaní.
„Šťastné a veselé vánoce!“
Žid mručí cos o věře,
– však židovka ruku prostrčí,
než zavře zas ty dvéře.
74
Aj, brachu! – my jsme křesťané
a ty jsi židem, – Žide!
a jiní lidé nejsou nic,
– a my jsme oba lidé!
A jedna je ta koleda! –
jen jinými že slovy.
Tys neměl veselé vánoce,
měj veselý rok nový!
75
Jiná koleda.
Koleda spěje k večeru
tam venku plískanicí –
vrabci jsou doma pod střechou
a doma koledníci.
Na návsi ani slech, ni ruch,
vše taje v sněhu, ledu,
jen starý soused zakašle
jda táčkat ku sousedu.
Teď povolovat začal sníh
od sychrava a deště,
je doma člověk, doma pes,
– jen dráb ten chodí ještě!
[76]
Ten chodí jako hodiny
a brvou nezamrkne,
však ať si kde chce zastaví,
v tom domku vždy to hrkne!
A proti nám je starý dům,
v něm všechno bere zkázu,
střecha se větrem tetelí
a ti tam pod ní v mrazu.
V tom starém domě, Bůh to ví –
jak šlo to po ta léta,
sníh na střeše, sníh pod střechou
– až do těch očí slétá.
Ať vinni nebo nevinni,
že v očích jim tak vláhne,
však někomu už rozpadá
se pod rukou, nač sáhne.
A před domem teď stojí dráb
a rozkládá své spisy:
za drábem přijdou podívat
se páni na komissí!
77
Dráb sám – jak by chtěl do domu
a zase chtěl by zpátky, –
ten havran nějak dlouho stát
tam zůstal u té chatky!
Však, – je to havran ubohý,
sám na nohy tak vrátký,
ve vlasech sníh, a v jeden mih
i zrak pln jinovatky.
Dráb je, – nu starý ubožák,
a počasí je chladné;
i vešel; – běda na koho
ta koleda dnes padne!
78
Cikánské děvče.
Na cizí motiv.
Cikánské děvče v lesním táboře
jak surových tu postav dřímal sbor
a nad ní posněžený tměl se bor,
a hvězdy sněžily se nahoře,nahoře.
Jak ze sna stýskla žena, zaklel choť,
a odkojenče bylo jako sníh: –
zaslechla hlahol zvonů dalekých,
jak zaleh’ v les a volal na ni: „Pojď!“
I zvedla se, a bosa, ve hadrech
šla lesem, plání, klesla, a šla zas,
kde volal ji ten zvonů velký hlas,
až uviděla temno lidských střech.
[79]
A ke kostelu šla, kde jasný svit
se z oken lil a lidé se všech stran
se sešli v noc, kdy narodil se Pán;
– však ji do chrámu nepustil ten lid.
I zůstala, kde z kostela ta zář
na mnohý bílý dopadala hrob,
kde klidně spal i pán i jeho rob
a k železným tam vrátkům tiskla tvář.
A v kostele k oltáři přistoup’ kněz
a od varhan i zpěvu chvěl se chrám:
„Spasitel světa narodil se nám.“ –
On narodil se, – ale kde je dnes?
On nebyl tam, kde jeden pěl, ten spal,
a jiným led z tvrdého srdce tek’
dnes na mžik přes líce; – On u vrátek
tam s ubohým cikánským děckem stál.
A s půlnoční když lid se vracel zpět,
zas na svých tisíc zmrzlých, tvrdých cest –
On tam, kde miliony bílých hvězd
zářily věčně, – děcko své si ved’.
80
Ježíšek budoucnosti.
Až ztichnou naše srdce
a dotlí naše kosti,
a přes nás půjdou jiní,
jak my po minulosti;
Až všechny naše bludy
a víry našich věků
jim budou, jako víra
nám Říma jest a Řeků:
Kde v místě Promethea
myslíme na Ježíše,
jaké že nové jméno
bude je zvedat – výše?
Kým budou těšit sebe,
a komu budou kleti,
a kdo se pousmívat
pak bude na ty děti? –
[81]
III.
[83]
Nad starou písní.
Přes tu píseň šlo sto let
a ona jak polní květ
plna rosy chví se, voní,
a je slyšet v ní to znět’
jako ptáče v křoví zvoní!
Po tom jaru šlo sto jar,
zpěvákův je pravnuk stár,
on kde spí, už stopy není;
sterý rozkvět, sterý zmar
přetrvalo ptačí pění.
Vůně střemchy, slunce vznět
zůstal na té písni tkvět’
[85]
v jarním vzduchu, v květné sněti
vše, co viděl, cítil děd,
vidím, cítím po století!
Písni! – tvojich na křídlech
z kých to krajů vane dech?
Mine vše? – neb můž’ to býti,
že v nebeských nápěvech
utkví kdes i lidské žití? –
86
Šípková růže.
Po stráních, kolem cest a v lesním chladu
rozkvětlý šípek dlouhé snětě věsí,
na růži růže v bujném vodopádu,
a vůně táhne přes pole a lesy.
A větví spád se v lehkém větru kývá,
na trávu dolů sprchá lístek zticha,
v trávě to švistí, pták ve hvozdu zpívá,
sluch naslouchá jak v snu, a ret jen dýchá.
Poutníče, spěš; – západu slunce rudé
oblévá kmeny, stíny už se dlouží; –
poutníče, zůstaň, – kdy zas večer bude,
v němž tak se sní, tak myslí a tak touží? –
Tu růži utrhnu a buď si růží mojí,
ji s šípku utrhnu, jak rdí se tu a třese –
v červánků záplavě, v tom prvním rosy znoji,
a připnu si ji sem, kde srdce chví a dme se.
[87]
Buď tiše, srdce mé, jsi jako v červnu růže,
krvavě rozkvetlá a opadaná v mžení:
že zkvétáš, opadáš, kdo za to může? –
tak květlo, opadlo jich k nesečtění!
A zlehka, nohonoho, jdi po listech svadlých květů,
byť kvetly jenom den, – vždyť pro život to dosti!
ten svadlý květ kdos přec přitiskne k retu,
až půjde smuten kol, neb tak pln blaženosti.
[88]
Co nesmrtelno. –
Co nesmrtelno, Bůh to ví,
jenž vztýčí stéblo trávy
na troskách měst, jež největší
z té země králů staví.
Co nesmrtelno, Bůh to ví,
jenž ve skřivánčím hlasu
dnes dá znít tolik vřelosti,
jak na počátku časů.
Co nesmrtelno, Bůh to ví,
jenž v prostém lidském citu
upevnil drama lidskosti
jak hvězdy na blankytu!
[89]
In morte juventus.
E. Z.
S šedivým vlasem, vetchou, přihrbenu
jsem večer viděl starou, vlídnou ženu:
líc, čelo zryty stopou dlouhých let,
jak hnědý, loňský list, – a u ní dlet
jsem viděl dítě; – loňský list jak s jara
pokrývá svěží, bílý, rosný květ,
tak u děcka ta žena byla stará.
A ráno opět viděl jsem tu ženu
klidnou a tichou v rakev položenu,
v stodolu věčnosti sežatý klas;
a u ní hrálo si to děcko zas.
Jak mladá byla nyní proti němu
v svém bezletí! – neb věčnost jí a čas
byly jak děcku nenarozenému. –
[90]
Vzpomínka.
Jestli mi neseš požehnání,
pak vlídně na hlavu mi polož ruku:
jest trpké jen to na rtech pousmání;
srdce je dětsky klidno v každém tluku.
Jestli mi neseš záchvit zvěsti,
že lidský život nepodhlodá
ta smrt, – že zničí jenom štěstí:
– pak sejdem se, a zde se to už podá.
A jestli byl to záblesk v snění:
– i sen dodává k žití síly.
A přišlas-li na rozloučení –
pak postůj – ještě chvíli!
[91]
Jaro v zimě.
Slunečný jarní den
ve zvučném ptáků pění
nám k lásce nesouzen –
my začali se milovat
už v podjeseni.
List s hlohu opadal
a jíním šedla luka,
vlašťovky táhly v dál,
když dotkla se mne na čelo
tvá věrná ruka.
Vlašťovky táhly v dál
a léto na vždy s nimi,
[92]
chlad od strniští vál
a s ním ty chmurné pohádky
ledové zimy.
Nebe je mrak a tíž,
duch nejináče,
přitul se ke mně blíž
ty poslední má pohádko,
mé jarní ptáče!
93
Norci.
Hloub myšlení je hlubší mořské tůně,
a pro každého, ať si velký, prostý,
tam korálové tají letorosty
nějaký skvost v svém nevyzpytném lůně.
Paprskem světla jak po zlaté strůně
nás spouští Bůh, a z vln nám klene mosty.
Nuž dolů, norci! – vynášejte skvosty
z mrákavé hloubi vzhůru do výsluně!
Do srdcí mocných noste slitování,
a mír a odpouštění v nuznou chýši;
– a sami byť jste zbyli s prázdnou dlaní,
a v blahu svém svět zapomínal v mžině,
že někde proň tonete ve hlubině:
Bůh nitkou světla vytáhne vás k výši!
[94]
Bůh.
J. Vrchlickému.
Já viděl Boha. – Kdys na Susquehaně
já, bílý vlk, byl hostem Indianů;
dali mi vše, co měli v nuzném stanu –
dvě dítky před ním hrály si jak laně.
V tom člun se objevil na řece maně,
v něm bílý chlap! – v tom blesk, a slyšet ránu,
a vzkřik! – a dítě svalilo se v stranu,
– však také člun se začal klonit k straně.
A divý slap ho chytil dravčím spárem
a v dol to šlo, přes peřeje a varem;
chlap k Bohu řval – a vír jen kypí, šlohá!
Ty minuty, to věčnosť! – Bůh byl němý. –
Teď v propasť sjel: – bílými peřejemi
se nad ním vzpjala velká ruka Boha! –
[95]
Smrť.
Já viděl Smrť na skrváceném broni
ujíždět pustou: kůň i jezdec slepý –
a před ním zvěř a lidé pádí stepí,
králové, žebráci, – a Smrť je honí.
A v zadu smečka vlků kousá po ní,
však z jejich lebek lítá to jak střepy! –
a byl i v snu to pohled velkolepý,
ta Smrť, ti lidé, slunce jak se kloní.
A stranou stepí čněla jedle křivá
a s té se v poutech oběšenec kývá. –
Smrť k němu tryskem, chytla v poutech ruku:
„Všech králů země už jsi větší, brachu!“
A dál to šlo, step tone v noc a v prachu.
Jen půda duní jak od mnohých pluků.
[96]
Beze smrti.
Smrť umřela. Teď v nesmrtelnost víra
je splněna: zem rodí jen, a kupí
k životu život; – pohádkou jsou trupy,
vše šíleně jen pohár žití svírá.
Tak šlo to věk; – i překypěla míra
té číše žití; mok v ní vře a úpí,
květ, zvěř i člověk měří se jak supi,
druh druha rve a nikdo neumírá.
A ti, kdož ještě viděli, co značí,
ta smrť, a mír čtli v obličeji siném –
teď k Tomu, jenž kdys hroby květem šatil
a v žití pal smrť seslal chladu stínem –
teď Jemu k nohám vrhali se v pláči
a štkali, aby tu svou Smrť jim vrátil!
[97]
Povzbuzení.
Když’s narodil se, jeden z těch,
jimž usmálo se štěstí vstříc,
pak, co je mžik a s co je dech
pij zdráv a zejtra zejtřkem nech
a nechtěj víc!
A jestli pad’ ti jiný soud
a hořké zejtra, hořké dnes
ti článkem jenom jedněch pout, –
když nemůžeš je roztrhnout,
pak tich’ je nes.
A vše-li vůkol tebe led
a v očích družných vidíš klam, –
v svém srdci mír a k nebi hled,
co tepla v tobě, vrať jim zpět
a dál jdi sám.
[98]
A poctivý’s-li dělník byl,
pak silným v boji buď si též
a pravdě slouže ze všech sil,
byť celý svět ji za lež mnil,
– ty řekni: „Lžeš!“
A jsi tu poutník jenom v den
a den má svit a stín a mrak,
a znikne smích a znikne sten; –
a nestyď se, žes unaven
a umři pak.
[99]
Karlu Sladkovskému
† 6. března 1880.
Mír padlému buď za vlasť bojovníku!
Pad’ jako ten, kdo padá na svůj štít,
smrtelným, těžkým pádem bez výkřiku,
jen s vzkřikem těch, kdo za ním stáli v šiku:
On v čele stál za celý český lid!
Za to, co vytrpěl, za trosky jeho blaha,
za to, co zapomněl, za to, co doufat váhá,
za to, co sám, neb jiní v prach mu kruší:
on nastavoval svoje prsa nahá
s tím čelem železným, s tou čistou duší!
Jen mír, – však přísnost nenadechla smrt
na líci tvou, – ty, jenž jsi v životě
stál jako útes, od jehož se črt
odrážel příboj šalby v nahotě,
i klamu, oděného zlatým cárem; –
ty srdce, blahu všech žehnoucí žárem;
[100]
jen k štěstí vlastnímu tak mrazně chladné:
Ó, takové už nebije nám žádné!
Do temnot žalářů jsi českou nesl pýchu,
z temnoty žaláře jsi český nesl vzdor,
a česká čest kdy všem už byla k smíchu,
ty zahřměl’s ji přes hradbu českých hor! –
sám, ze všech jediný v tom mrtvém tichu!
Kdys v poutech sám, ty’s věděl, co to značí
ne věk je nosit, ale na sta let;
tvůj lid v nich spal, aneb je hryzl v pláči,
pout řinkotem ty zbudil’s jej a ved’,
– a, odkud přišla, pouta hodil’s zpět!
A chudý zemřel jsi, jen bohat poctivostí,
co šlechtic jediný, jímž je dnes český syn:
s tím erbem vykonané povinnosti,
naňž celý život nevrh’ jeden stín!
Mír padlému buď za vlasť bojovníku!
pad jako ten, kdo padá na svůj štít,
jen s vzkřikem těch, kdo za ním stáli v šiku –
A za ním plakal celý český lid!
101
Krása.
Jest něco cizího ve zjevu krásy,
jak něhou prodchnuta a celá žhoucí
ji umělcova ruka v mramor skvoucí
neb v barvu vtělila na příští časy.
Viz sochu helenskou: je plna žití
a pravdy, půvabu; – tak žila cele
a žije do dnes krása v lidském těle,
ten výraz ducha, skryté žilobití; –
A přec tak něco cizího v té líci,
v tom klidu oka, které v dálku zírá
kams v neznámo, – v té ruce, která svírá,
jak ve snu kdos, tu lyru dřímajícídřímající. –
Ta tvář, pod jejíž klidem všechno žije
to čisté čelo, zářivé a snivé
a v klidu svém přece tak zádumčivé
jak tiché nebe závoj mlžný kryje. –
[102]
Tak krása nežila; – nežije světa
ve tvaru smrtelném, – a přece taví
vše krásno v sobě, a nad krásy davy
jež plní svět, jak duch nad tělem zkvétá.
Ty cizá kráso, která ve svém vznětu
jak pablesk svítáš naší mhou a hluší –
Tys pravdou byla v umělcově duši!
– ty jsi nám zvěstí od neznámých světů!
103
Jak motýli.
Jsme jako mouchy, jako motýl denní,
jenž na mžik zatřepotá křídly z nachu,
a vše, s co jsme, se skončí v hrstce prachu,
náš smích i vzlet i naše utrpení. –
Jest pravdou, jak to v písmě stojí psáno:
jsme mouchy, motýli, – snad ještě méně –
a i ten stesk náš dozní neslyšeně,
kdyškdyž nejlepší co v nás, – v prach zašlapáno.
Leč po křídlech když sáhají ti dravě
a otravují žití květnou číši, –
buď, příteli, motýlům ještě bližší,
– i aspoň ten svůj den prolétni smavě.
[104]
Básník a svět.
Juliu Zeyerovi.
I.
Víc procítil jsemjsem, než jsem pěl,
jak o každém to platí,
jenž bohat, jiným rozdává
a málo co má bráti.
A boháč, věřte, básník jest,
a třeba jste se smáli:
je bohatší než země král,
– když srdce schází králi!
On pokladů má v srdci svém,
jak v kouzelném kdes hradu,
že nenašli jich v Indii,
ba ani v Eldoradu.
[105]
A rád je všechny rozdává
– ba že až na to stůně!
však nedosáhne norec sám
až do nejhlubší tůně.
Tam skryta perla nejdražší
jest v korálovém kvítí,
on tuší ji, on vidí ji,
však nemůže ji vzíti.
On, norec, rukou krvavou
i někdy se jí chopí,
však než ji vznese na povrchpovrch,
mu zmizí beze stopy.
Vy v zemi šachty kopejte
až tam, kde není větru:
a básník ještě pod vámi
vždy o tisíc je metrů.
A on zas, kovkop ve skále
jenž slouchá noční tiší:
byť nejhloub se byl prokopal,
vždy dále skřítka slyší!
A báseňbáseň, to je pohádka,
jak – poslouchána dítkem
a básník zlato zahodí,
– jen dále za tím skřítkem!
106
A lidé perly seberou
i zlato, jak tu zplálo,
a pěvci, jenž je vykopal,
to stále, stále málo!
A co mu za to můž’ dát svět?
a dí-li: „Vše ti snesu!“
básník by za to perličku
rudého nedal vřesu.
Až ucelí se, utuhnou,
on hrstí hodí je světu, –
leč nejkrásnější zůstala
v nejhlubším kalíšku květu.
Rozhodí perel na tisíc
z duše a z oka co rosy –
však proto přece nemněte,
že o almužnu prosí!
To žebrák není u domu;
on sám je, který dává,
a věřte, v chvíli pravdivé,
že cetkou mu i sláva.
On sedí zlatém na prahu,
co má, to musí dáti,
a béře jenom, za stejné
když stejným zas se platí.
107
Za úsměv úsměv, za slzu
zas mužnou slzu v oku,
za hloubku hloub a za proud proud
v tom žití dravém toku.
A ten, kdo nemůž’ hvězdou být,
on přece svítí v šeři,
byť jenom jako světluška,
jež zakmitne se v keři.
Byť tomu, sám kdo kráčí tmou,
jen na cestu se kmitla,
byť jako rosná krůpěje,
jen v řasách se mu chytla.
Byť jen se kmit’, byť zůstal skvít
se jak ta dráha mléčná:
to jméno pěvce jest jen zvuk
– však píseň, ta je věčná!
108
II.
Co pěvci jsou vaše rozbroje,
záští a vaše války?
to prázdný zvuk, – on naslouchá
tajemným hlasům z dálky.
Co zem, co váš mu malý svět? –
on bloudí ve hvězdném tému,
pel zlatý s křídel andělů
do dlaní padá jemu.
A jak tak v oku nebesa
a v srdci vesmír má celý,
tu vaše řeč a lopota
mu jsou jak v oulu včely.
On jako děti vodí vás,
všude, pomalu, v spěchu:
když měkce jdete, nevíte,
kdo cestu ustlal vám v mechu.
[109]
On jako muže vodí vás
v práci – a krvavé pole:
vy nevíte, kdo první střás’
okovy od nevole!
On vodí krále, žebráky,
jak byli, jsou v tu dobu,
on k slávě vodí národy
– a stojí na jich hrobu.
On vaším srdcím dává směrsměr,
on řídí vaše vědy:
i v Newtonu šel Newton jen
Newtonu básníku v sledy!
Co v cifrách končí záhadou,
on písmem nebe si vysní,
– však přijďte mu tak na mžik jen
s upřímnou, lehounkou písní.
Jen tak s tím malým popěvkem
jak srdce někde ho snilo,
když bylo štěstím vršité,
anebo ve smutku bylo. –
Přijďte mu s prostým příběhem
jenž mluven prostými slovy,
jak puklo srdce někomu,
aniž se kdo o tom doví.
110
Přijďte mu s vlasem šedivým
na zralém ku hrobu klasu,
po mladém zašlém životě
s kadeří zlatého vlasu.
Přijďte mu s úsměvem dítěte,
s křivdou a žebráka steskem, –
– a s hvězdnaté své výšiny
on dolů sražen jak bleskem!
Ten lidský bol, ten lidský stesk,
ten zápas neskonalý –
jak proti němu ve svých snech
– ten básník jest tak malý!
111
III.
A přece zas vás pozvedá,
z hlubin mrákotné tísně,
až k nebesům, až za nebe
křídlem lehounké písně.
Co byli byste bez něho,
– co on by bez vás byl v světě?
vy tělem, on je perutí,
a spolu orlem jste v letě.
Co v srdci dávno vyznělo,
co sny nevrací v noci,
to vzkřísit zas a oživit
je v básníkově moci.
On hvězdný kmit v svém srdci chyt’
– jdou mraky před ním honem:
on v srdce vaše udeří,
pohřebním, svatebním zvonem!
[112]
Přes hroby dávno zapadlé,
jak spíte, vichřice kvílí –
v tom svistne mech a cinkne plech
a mrtví jak by vám žili!
Ti mrtví dávno pohřbeni,
ti druzi vašeho mládí!
– vy smrti jste se děsili,
a teď byste umřeli rádi!
Siro je tady ve světě,
tam svět nebude sirý? –
– básník k vám slovem přistoupí
a sklene most vám víry!
Ve vaši slast, ve vaši strast,
ve vaši siroty muky,
on víru seje lidskosti,
– a vy své věrouky!
Po jedné druhá z vašich věr
z Bohů dělá si bůžky,
– však básník je všechny provléká
nitkou perlové stužky.
Po perli perla opadá,
navléká perla se nová:
však v jedno pojí všechny je
ta prostá lidskosti slova.
113
Z objetí jejich vyšinout
nemohou světů se osy:
a je v nich lesk a je v nich stesk,
jak večer v krůpěji rosy.
Ta zatmí se, ta zaskví se,
– a pablesk, vřelý či chladný,
zdaž zemí vpit, či k hvězdám kmit’
– cos tuší, – však neví žádný!
114
Obsah
Vítězslavu Hálkovi5
I. Má rodná mluvo11
Píseň lidu14
Orel15
Píseň17
Volnost18
Přání19
Král Otakar20
Legenda22
Vidění svatého Kiéran–Killa24
Harun al–Rašid27
Příšerná loď30
Kantor34
Dvě romance z hladu:
Za chlebem39
Bez chleba40
Večerní obraz41
Nocturno43
Žena45
V zimní noci47
II. Kalina53
Vlašťovka zpívá55
Křížek58
Makovička59
Hvězdy60
Jablíčka62
[115]
Oblaka63
Ptáče65
Co mně nadělil Ježíšek67
Sněhurky69
Bába se modlí71
Koleda73
Jiná Koleda76
Cikánské děvče79
Ježíšek budoucnosti81
III. Nad starou písní85
Šípková růže87
Co nesmrtelno89
In morte juventus90
Vzpomínka91
Jaro v zimě92
Norci94
Bůh95
Smrť96
Beze smrti97
Povzbuzení98
Karlu Sladkovskému100
Krása102
Jak motýli104
Básník a svět105
E: lk, aš; 2002
[116]