Sněhurky.

Sněhurky.
Jedeme lesem, sanicí; koně i vozka jsou bílí – sněhurky krouží, slétají, – žeť lehčí nad motýly. Tisíc jich padne na cestu, sta se jich do stromů chytá, první leží už po tichu, druhými vichřice zmítá. Ta jedna načechrá koberec, po němž se lehko tak jede, tu druhou jas a zase mráz promění v perličky šedé. A obě, ta dole na cestě, ta stromu na korunce, – slunce se bojí, čekají, a obě se dočkají slunce! [69] Pak jednu saně přejedou, a v mžiku roztaje v bláto, ta druhá aspoň na chvíli ve žhoucí zaplane zlato. A větrem démant umrzlý, či perla, spadne-li v spěchu, o kořen jasně zazvoní a zakutálí se v mechu. Lidé jsou jak ty sněhurky, – jak dlouho už se to píše! a přec to slovo jako sníh zas v duši slétne nám tiše. – Jsou sněhurkami ve hříchu. v cnosti, radosti, hoři, – kam padnou, snad za to nemohou, ni za to, co se z nich tvoří! Však než padnout na tu silnici, líp srdce slzami zalít, a jsi-li motýl, – než do bláta... líp v ohni křídla si spálit! 70