Bába se modlí.

Josef Václav Sládek

Bába se modlí.
Má bába už jak s vrby na potoce na pavučince suchý list se chvěje: že křídlem pták by svál ho do ručeje, ba písenkou, až z jara zaštěboce. Ve dne jen sedí, nespí celé noce, čte ze žaltáře, o vánocích pěje, vždy sama, nikdy kroku za veřeje, jen na hřbitov si dojde jednou v roce. A teď ta bába už má oči sklenné, a celý den se modlí po paměti: za děti, vnuky, za ty jejich děti, za děda, který třicet let už v hrobě, za všechny, kdož jsou smutni v této době, – a za ty, na něž nikdo nevzpomene. [71]