Co světla vnes' les již v zeleň dne,
když skřivaní píseň zněla.
Výš duše se do modra pozvedne,
by spolu se zticha rozechvěla.
Prach zlatý oříšky z prášníků metou,
hor zelené svahy voní a kvetou.
Jde oráč v slunci, za pluhem
se slétl průvod racků a jíká.
Jde mladý vítr též nad luhem
s hvízdotem uličníka.
V přeháňkách pršek, bezbožníče,
jak na ústa líbáš petrklíče!
A všude vzbuzený jara smích
harmonického boha.
Zrodil se po bozích zhynulých
a lehká je jeho noha
a ze všech puků a míz tě zdraví,
má líbezné záře pruh kolem hlavy.
Milenců květný svátku, slav
oblaka, nebem jež plují,
stín první lesa, v plátky tenkých trav
když rety Pana dují,
a do prvních šelestů keřů a stromů
když bleskne se, dálka hřmí údery hromu...
Ó zemi, voň, roň své prameny,
jež zpívají a hlučí,
luk modré a ohnivé plameny
a pomněnky družnému žití se učí
i křehké olše v močálu kraji,
když růžový západ proskočí háji.
Jdi jaro, dej bloudit mdle opilý
hled oráčů v obzor zlatoplavý,
jdi, milencům zvěstuj, by prosili
o květiny první trávy,
když vyjdou si ruku v ruce a bosi
tak do první ranní čerstvé rosy.
Hup, do chalup, hup a náhle vstup
zelení světlou, něžnou, ranní,
věřící zlatými tolary slunce skup,
slib úrody požehnání
a bohaté žně, když slunce prudce již svítí, –
dej po letech vražd mír klidného žití.
Tam v zápraží drsný hospodář
se do sadu se ženou dívá,
kde všecko květ, oslnivá zář,
to první snad slavík již zpívá?
Vše novou láskou se zaslibuje zemi
i muži i ženy i děti rodnými láskami všemi.