PÍSEŇ U KOLÉBKY
Zpívala matka nad kolébkou nejtišší
svou píseň zrání, jež srdce cítí.
Tak svěže voněla, jak ovocné stromy z léta,
jak louky, kde vysoká tráva a všecko zkvétá,
tak byla bohatá, jak léto nejvyšší
když zraje a svítí.
Tu plnost rozkoše cítila, přetížený jak sad,
jak vody rybami bystrými zaplněné,
neb v polích žito když nad hlavy počne povívat,
neb rudnout mák a modrat pole lněné,
tak s prsy nalitými mlékem, ztišena všecka
čekala na ruček pohyb a probuzení děcka.
Zda slyšeli jste to mlčení léta, kdy spící vzduch,
kdy sluncem žhnou mladé trávy a ratolesti,
vše plíží se po špičkách, jak spal by mladý Bůh,
a na tom spánku by spočívalo lidské štěstí,
hmyz tiše bzučí v stromech a nad vodou
si meze voní mařinkou a jahodou.
Tak mlčí matka nad kolébkou a znavena
jakousi umdlenou rozkoší schýlila ramena,
a zdá se, že také ve chvíli zdřímla si.
Viz, špičku nohy, ani se kolébky netkla již.
To jako když léta sen zrání a mdlobné krásy
nemůže unésti nesmírného štěstí tíž.
27