PÍSEŇ U KOLÉBKY

Antonín Sova

PÍSEŇ U KOLÉBKY
Zpívala matka nad kolébkou nejtišší svou píseň zrání, jež srdce cítí. Tak svěže voněla, jak ovocné stromy z léta, jak louky, kde vysoká tráva a všecko zkvétá, tak byla bohatá, jak léto nejvyšší když zraje a svítí. Tu plnost rozkoše cítila, přetížený jak sad, jak vody rybami bystrými zaplněné, neb v polích žito když nad hlavy počne povívat, neb rudnout mák a modrat pole lněné, tak s prsy nalitými mlékem, ztišena všecka čekala na ruček pohyb a probuzení děcka. Zda slyšeli jste to mlčení léta, kdy spící vzduch, kdy sluncem žhnou mladé trávy a ratolesti, vše plíží se po špičkách, jak spal by mladý Bůh, a na tom spánku by spočívalo lidské štěstí, hmyz tiše bzučí v stromech a nad vodou si meze voní mařinkou a jahodou. Tak mlčí matka nad kolébkou a znavena jakousi umdlenou rozkoší schýlila ramena, a zdá se, že také ve chvíli zdřímla si. Viz, špičku nohy, ani se kolébky netkla již. To jako když léta sen zrání a mdlobné krásy nemůže unésti nesmírného štěstí tíž. 27

Básně v knize Básně nesobeckého srdce (in Dílo Antonína Sovy, svazek 4):