TÉ, JIŽ CHTĚL BYCH UTĚŠITI...

Antonín Sova

TÉ, JIŽ CHTĚL BYCH UTĚŠITI...
Sejdem se jednou, vím, a poznáme se značkami lidí kdys téhož století. Nevím, kdy bude to, za tisíce zda let, nebo dříve, zda zabarvením v hlase, nebo nějakým znamením, věčnem jež zaletí daleko za hrob, za posmrtný svět. Ale nám blaze zas bude, jako před stoletími kdysi, jeden druhému když jsme ve slovu si stáli, když jsme usedli pod stráně vřesem rudé, pod velké sosny, s nichž jmelí visí, a když jsme víno a chléb v kruhu si rozdávali, muži a veselé ženy, pololežíce v trávě a usedajíce v dřep. Čím se poznáme, nevím, z mušky bzukotu, z bezradných ptačích vzlyků, ze cvrčků cvrkotu poznáme-li se, nebo z květů plamínků, z vůně modřínů nebo z šumotu trav, nebo po vzrůstu nových lidí, znamínku, anebo z prudké vášně, jíž naříká splav, anebo z blesku a z bouře a z tichých lad, z květiny, jež se rozvije, aneb z prvního sněhu, jenž přinese chlad? 42 Ale že sejdeme se a poznáme se, vím a že si povíme vše, co se dělo znamením, hlasem neb zabarvením, zamáváním křídel a že ve věcech starých rozptýleni, z polyfonie harmonické, ze sta zřídel uslyšíme se zase v jiné formě a dění. 43