PŘIVÍTÁNÍ

PŘIVÍTÁNÍ
V létě mne zavolá trávník u lesa, který zlatými penízy slunce zaplesá, ptáci mi zazpívají svůj věčně nový zpěv, jiný než v městě slýchá sluch můj, kde jakoby orchestrionu řev ulice zraněna hluky vydávala, jakoby z vozíku ubožák invalida ztrnulou slepotou zamířil ze zraků, vystrojená kde promenovala bída, bel canto orchestrionu, kde hlučně, plavno huhňal a chrčel jak někdo, kdo pozbyl nosu dávno příšernou nemocí vojáků. V létě mne zavolají pole a zahrady, lesy a rybníky, vlnité kopce do rady. Budou mi chalupy z dálky kývat, bytostí živou mne pozve ves, bude se na mne dívat očima sedmikrás tichá mez, štíhlýma rukama bříz ke mně dosáhne háj a zmdlívat budu ve stínu světelném jako kdys, naslouchat budu vlhce chladnému mechu, ztracené samotě věcí všech, trav a vod, křů a stromů, zčeřené stálým vanutím dechu. 76 Nejdražší bytosti poznovu ožijí v barvách, stínech a vůních. V leknínech bílých, jež ovijí vodu v černých tůních, v plachém postání laní na oslnivé trávě mihnou se myšlenky čekané plavě, větřící, jak je ševel zraní. V létě samoty v lese a stinnou oboru požádám s ptáky a travami, se stromy k hovoru. 77