PRÁCE, MODLITBA RUKOU

PRÁCE, MODLITBA RUKOU
Práce je jako modlitba rukou. Proto továrna na konci města měla by býti prostorná modlitebnice, která svolává sirénou k družnému obřadu vyvolené své, dobré lidi, pracovníky a pracovnice. Nemělo by tam býti místa pro zoufalé a znechucené, slunce by velkými okny mělo sypati kvítí. Neměl by se tam šířit škleb Antikrista zhrdající a štítící se všech těch, kdož otroky se cítí. Pracovníků srdce jsou křehká. Šetrně by se nakládati s nimi mělo, aby to duše nebolelo. Jako hrozny se shlukují na sobě visíce, jde jich tam řad, jdou sta, jdou tisíce. Pokojným pořadem vešli tam starci smrti blízcí, matky, jež po desáté snad pochovávaly, dívky, jež dosud co smrt je, nezvídaly, muži, zranění mrzáci smrti úkladem, zdraví chlapci, smějící se jí do očí. 30 A teď všech, slyšte, modlitba začíná, kol a člunků, v člověku Bůh ji řídí. Je to modlitba rukou, těžká, přetěžká, za blaženství a pokoj všech ve světě lidí. Továrna jako chrám bratrsky zvučí, v ní se modlí tisíce lidí rukama pro život bližních, pro pohodlí, aby tvůj stůl, tvá židle, tvé nádobí dobrodinců řečí musilo rozmlouvat, řečí těch, kdož se i ponížili, abys měl svoje nejpotřebnější věci, s kterými promlouvat musíš a jež jsou tvé lásky svědci, aby i nejchudší aspoň s neděle něco svého cítili na těle, košili pozorně tkanou a měkýměkký šat, a aby též mrtví, kteří svou chválu již nemohou říci jim rtoma, v rakvích z čerstvého dřeva dobré práce, v rubáších, jimi tkaných cítili se doma. 31