PŘÍTELI, KTERÉHO JSEM MILOVAL

Antonín Sova

PŘÍTELI, KTERÉHO JSEM MILOVAL
Svět na chudobu svou kdy žaloval, tvá bytost byla bohatá a krásná. Byls jitro, dnící se. A zítra temná noc byls jasná, v níž vysoko se plno třpytí hvězd, byls jindy stráň, kde vítr jarní počne hučet. Vše napjato jím, pupence chtí pučet. Vysoká, měnivá, s nízkými mráčky hrající si obloha. A z očí tvých kdo čet, žár vyčet člověka v zápase o Boha. Co o sousto se rval svět chudoby a hmoty, tys harmonické bohatství již od zrození srpem nitra žal. Když hadry podělils a hadry odkážeš, když budeš pouhý prach, jsi chvíli krásným člověkem. A tam, kde jdeš, vždy duha svítí. Toť okamžik, kdy z tvého bolestného dne prsť černou prosycují deště úrodné. 13