NAD ZASTÁVKAMI ŽIVOTA

Antonín Sova

NAD ZASTÁVKAMI ŽIVOTA
Ohlédneš-li se, ze zastávek co života zbývá? Znovu se objeví ti, už nic je nezakrývá. Větrný domov co mluví, vody a lesy? Ztracené městečko, dětství kde prožívals kdesi? Chlapectví co ti poví, kde vysoká věž jak stvol z města ční, s branou a s obří, ponurou budovou škol? A co tvá láska první v břízách nad potokem, se srním, plachým, čistým, zklamaným žaluje okem? V tom tě již shltla vřava města, kde člověk se ztrácí s lidstvem a s veškerenstvem, by spjal se navždy prací. Manželství naráz šíleným vírem pohltí tě, ztroskotáš, osud zvlášť zachránil tebe i ji i dítě. Cítíš klid ze zbytku života. Obloha mrazivě čistá. Bezpečný jsi a zrakem ta vyhledáváš místa. Rád jsi a jasno ti všecko a smířen je tvůj zrak. Děkovat můžeš a ohlédnout se jak na zázrak. Na sklizených lukách pasou se klidná tvá stáda, žloutnou tvé duby. Teď babí léto ať padá. 67