SMÍR

Antonín Sova

SMÍR
Je prázdno ještě v srdcích po těch všech, kdož odešli v svět, aby umírali loupežně postříleni, uvlečeni církvemi, králi. Tam v dálce u nezvěstných hřbitovů žal matek, milenek se vrbou schvívá a dosud truchle slzou, vzpomínkou v nich dobolívá. Než, přec zas láska teplá hnízda má, tu nad kolébkou matka s písní v noci, a nad pracovním stolem nové dílo se vrství otci. A z chalup, z polí, z dílen, továren klid práce oddýchá, kam oko patří, neb z měst i vsí se potkávají dnes s pozdravem bratři. Nepřátel děti sbratřují si svět a vše, co nenávisti mluví slávou, zarůsti dávají, jak hřbitovy květy a trávou. 32