CIKÁNSKÁ VES

CIKÁNSKÁ VES
Ten kout má pověst, ztracená to ves. Toť romantika v konci krajů kdes. Chalupy, poloprázdná obydlí, v nichž nikdo nevytrvá, nebydlí. Kočovný národ přijde, odchází, zříš koně, vozy, kotle na hrázi. Cikány černé, pestře hadry plát jich žen, puch od ptáků je, od zvířat, tu kolotoč, tu panorámy vůz, tu od mrtvolných figur chlad a Mus. Jeť cháska dobrodružná, tulácká a dětí kupa s nimi skotácká. Vždy mezi vozy děti cikání, neb s kočkou, psem se válí po stráni. Lenoši, opilci a kramáři, zloději, žebráci a svrabaři tu často všecko své si vymění, buď sňatkem divokým, návratem z vězení. Tu pod vesmírnou noční oblohou uslyšíš houslí duši ubohou, řvát orkestrion, cymbál tepat víc, žhnout uzříš oči dětských tanečnic a ruce křížiti se nad šály, jak paličky divočej klepaly... 91 Leč nejčastej' je ticho, v chalupy zapadlý kraj ten smutek nakupí, neb pod holými vrchy potok mdlý se plouží vyschlý, v zem jak propadlý, a tichem, jak když prst dáš na ústa, vrbami potok celý zarůstá. Ó vrby! k nesmírnému žalu zakleté! Ten divný smutek věcí zbásněte. 92