TY PTÁŠ SE...

TY PTÁŠ SE...
Ty ptáš se, zda smutno mi, když často se neozve hlasem mé vězení a zda to časem mi srdce nezlomí. Ne, ke mně se neznámé ruce vždy vztahují s láskou a objímají mne prudce, těch nejponíženějších, nejbídnějších, když vyšli si pod stromy zkvetlých ratolestí, když sváteční dny venku svítí a na cesty sype jim luční kvítí drobounké štěstí. A pak... já zvykl již, dlouhé roky jak hlasy řídnou a odcházejí kroky. Jak často do mého vězení spíš mrtví chodí než živí, jak sedají u mne a hovoří knih mluvou neb hrobů trávnou zelení, že s nimi se poraduje srdce a stále se diví. Též květiny náhle rozkvetou z mých smyslů a jako peň chrání mne a opletou. 39 A někdy lampy se rozsvítí šerem chvil. To sál můj, kde ve sny pohřížen jsem v hrdinství mužů a v křehkost žen, a všecky je znám, vždyť jsem je snil, a dívám se do zrcadel na ně, jich tvůrce blízký a cítím je vonět květy a šumět vodotrysky. 40