ROZDÁVAJÍCÍ SE SRDCE

ROZDÁVAJÍCÍ SE SRDCE
Vše přijímám, co spoutalo mne s člověkem: žal na zemi a oběť každou přátelskou, jež rozdává se mi. Rád všem se rozdám též, svou náruč stále k srdcím rozpjatu. Jsem nepatrný s výše pyšných aristokratů. Mně temno není temným dost a není hnusný dosti hnus, a vina není vinnou dost a hrozným peklo hrůz. Když pod břemeny k drobným osudům svým k zemi skloněni, když k hmotě připřáhnuti jsme a v lsti své oděni se vždycky sobě jevíme zas v pravé lidské podobě, skloněni k sobě, jihneme, jak vroucí prosba na hrobě: By všichni dobří ožili a vzkřísilo se něco v nich a přiblížilo se, co žít chce dáno v touhách jich, by vzešlo milosrdenství, jež v rovné, sdílné velkosti z mis božských hodů bratrsky a vlídně pohostí. 11 Tu vždycky temná vášnivost se vyjasní, je ztracena, mhy rozestoupnou se, vzdálenost k lidem zkrácena. Vstříc vycházíme druhu druh, vstříc sestry jdeme sestrám svým v důvěrné hodině, jež stoupá obětní jak dým tak přímo nad srdce, kdy v domovech všech v soumraku večerem všecky družné příchylnosti vzhoří ze zraků. 12