CESTOU POSVÁTNÝM HÁJEM

CESTOU POSVÁTNÝM HÁJEM
Posvátnost obrovských stromů a v háji obětní stůl, věkovité balvany, mezníky starodávna. Dlouhý a opuštěný, slavnostně stinný důl, nad nímž jakoby stříbrné mlhy pověst slavná. Vše se tu zdá mi, že čeká a připraveno jest pro ty, kdo setkat se mají tu po dávném rozloučení. Nad stromy vysoké několik jasných vysvitlo hvězd. Svědků a soudců, ni jiných, kdož vidí a slyší, tu není. Zřídlo čiré se pramení v bujném trávníku, alej vazů a dubů tu obřími kročeji kráčí, někde jen daleko ve dne úplném zániku, hrdliččin šťastný smích utich bezradností ptačí. Všecko, však žal tu má přebolený a nesvětský klid nad vším, co srdce rozvádělo kdys v zapomenutí, vše tu zas potkáním netušeným může být. Nechť se tu sejdou, kdož srdce si probodli ve vášně hnutí. Milenci sobě se ztrativší ať se tu naleznou v krásný den, pokojně pršící lupením tak zlatě, harmonie věků má mluvu tu vítěznou, z života vření tě dovede k smíru, jak zavolá tě. 14 V několik staletí klid ať vášně jepičí jdou vykoupit se, ať ozvou se osvobozeně, čistě. Přátelé rozvadění ať novou obrodou, slovem mužným se pozdraví na tom kdys obětním místě. 15