JITŘNÍ VŮNĚ

JITŘNÍ VŮNĚ
V těch jarních nocích u zahrad šept slyšíš mnohých mrtvých vanout sem i jejich vůně cítíš vlát fialkou, bezem, narcisem. A cítíš pozdní šero časné, ráno se dní. Měsíce srpek hasne, i vidíš květy bezu poslední. Jakýmsi snivým oparem prořídly, zahořkly ty bezy. Zcuchány, vykradeny, mně připadaly jako ženy, jichž srdce přes noc lehlo požárem. A rozumíš-li, slyš... Rodí se hlasy do noci, jak dávno mrtví vstali by, ti mrtví, země dosud otroci, svých zvyků, lásky, záliby a vraceli se, kolem šli a mlčky zdravili tě, víš! 47 A jak by v lehkých náručích si odnášeli květů vonný, bujný smích, tak voněly ty záhony a keře. Šept slyšet všeho, dokořán jsou dveře i okna zotvírána; – tys mrtvé potkal, – oslovili tebe z rána z těch vůní záhonů a keřů bezových. 48