VELKÁ TOUHA

Antonín Sova

VELKÁ TOUHA
Cítí vždy z rána prudce, že ji dny zabily. Že je zas zapomenuta, jako kdes na okně květina v puklém květináči. Je jí třeba, aby ji zalily milosrdné ruce. Čekala den, dva, čekala týden, měsíce, čekala roky. Ví, že žije zázrakem a že jednu chvíli uslyší kroky, bude přec vysvobozena. Stále žije. Kdo ji vysvobodí? Kdy? Jednou uslyší, kterak v pavučiny, jimiž čas ji opřádá, zamží rosa z malé konévky, – tedy přece! Současně vydechne: vítej, a vece: s bohem! a pak radostí zemře jako ti, kteří se nedočkavše přece jen dočekali. 41