VYZVÁNÍ K HUDBĚ

VYZVÁNÍ K HUDBĚ
Ten intimní svět zahraj na klavíru, mi známý z dětských let: kraj oddychuje v míru. V něm všecky stezky znám i každou mez, keř každý znám a strom, jímž hučí les, chalupu každou stokrát zřím a temné smrky vlát větrem, cikánit se děti, nahé krky jich sluncem černat zřím a slyším skřehot vran. Věc každou denně vídám se všech stran. Měl spočtena jsem okna, komíny a střechy i sklepů prohlubně, lavičky pod ořechy, studánky celé vsi, luk prameniska čistá, i v prvním jarním větru ke hrám oschlá místa. Já spočteny měl všecky schůdky, kapliček i domů vzdálenost a věžiček. Leč nejpozději naučil jsem se znát lidi. Ty hloubky z povrchů, jež každý den zrak vidí mne mýlily, neb cítil jsem, jak mění se duše v nepostihnutelný stesk i v rozzáření. Je od milovaných všech věcí cesta k lidu tak dlouhá, než jej poznáš, jeho radost, bídu. Dřív lidí nepoznáš, jen všecky jeho věci když v tobě radostní i krvácí, dnů svědci. 74 Nuž, zahraj na klavíru, nad háji a luhy ten pod slunečným deštěm oblouk stkvělé duhy, když létem všecky věci jasnovidně vzhoří a jizeb životem jak z dávna zahovoří... 75