PŘIVÍTÁNÍ
V létě mne zavolá trávník u lesa,
který zlatými penízy slunce zaplesá,
ptáci mi zazpívají svůj věčně nový zpěv,
jiný než v městě slýchá
sluch můj, kde jakoby orchestrionu řev
ulice zraněna hluky vydávala,
jakoby z vozíku ubožák invalida
ztrnulou slepotou zamířil ze zraků,
vystrojená kde promenovala bída,
bel canto orchestrionu, kde hlučně, plavno
huhňal a chrčel jak někdo, kdo pozbyl nosu dávno
příšernou nemocí vojáků.
V létě mne zavolají pole a zahrady,
lesy a rybníky, vlnité kopce do rady.
Budou mi chalupy z dálky kývat,
bytostí živou mne pozve ves,
bude se na mne dívat
očima sedmikrás tichá mez,
štíhlýma rukama bříz
ke mně dosáhne háj a zmdlívat
budu ve stínu světelném jako kdys,
naslouchat budu vlhce chladnému mechu,
ztracené samotě věcí všech,
trav a vod, křů a stromů,
zčeřené stálým vanutím dechu.
76
Nejdražší bytosti poznovu ožijí
v barvách, stínech a vůních.
V leknínech bílých, jež ovijí
vodu v černých tůních,
v plachém postání laní
na oslnivé trávě
mihnou se myšlenky čekané plavě,
větřící, jak je ševel zraní.
V létě samoty v lese a stinnou oboru
požádám s ptáky a travami, se stromy k hovoru.
77