HOSPODA V LESE
Den lesům temnost dal a modro dálce,
klid polím v neděli
a jiskřit dal se sluncem každé skalce,
vod stříbřit pocely.
Alejí ovoce a sosen šišky svítí,
žen pestrý hoří šat
a na jich prsou zvadající kvítí
jen jeden má vždy rád.
Ozvěny v stráních sobě oznamují
bez konce průvody,
tam u bříz bělokorých dívky přeskakují
kameny přes brody.
Tu k pouti s praporci a s procesími
jdou kněži veselí,
družičky s Pannou Marií jsou s nimi
za bílých nedělí.
I mladí hoši selští, ramenatí,
z kabátů svlečeni,
jdou chladem kaštanů a počnou notovati
píseň o loučení.
87
Pentlemi pěšiny a cesty vedou bílé
k hospodě u lesa,
a tam je vřava, ruch a tance a ty chvíle,
kdy srdce zaplesá.
A zbožní ať neb bezbožní se cítí,
k noci se nevrátí,
jim kol hospody u lesa je jíti
a tady zůstati.
Neb křičí hospoda tou rudou střechou
blíž bílé silnice
i hudbou hlučnou plechů mnohodechou,
řinčejí sklenice.
Tam s bryček, kočárů seskákal křepce dolů
venkovských panstev květ
a usadil se nad bohatství stolů
a hlučel, pil a jed’.
Tu velké duby jsou a větví baldachýny
prostřeny nad sadem,
čepice pěny v sklenicích má stíny
mrazící prochladem.
Tu žebrák s Pannou parádní a sešlou
ti cinkne u hlavy,
ty dáš mu peníz, dávnou modlitbou a přešlou
tě vřeště pozdraví.
88
Leč ten, kdo chmury zná, jež všade visí,
kdo chválí přešlý svět,
dí, hospoda prý není již, jak kdysi
z bouřlivých, dávných let.
Též nevím sám, zda pod modříny v lese
tu svou, tu líbeznou
bych našel dnes a hlasem, jenž se třese,
s tou mluvil princeznou.
89