ROZHLED POD KVETOUCÍ LÍPOU
Již zpívá bzukotem včel svou píseň sváteční
kvetoucí lípa, jež nad střechu narudlou vysoko ční
a voní prvními vlnami rozžhaveného vzduchu,
když ráno je v plném lesku a věcí klid hovoří k sluchu.
Zas obloha bez mráčku až modře bezcitná
jak bez oasy a bez karavany poušť blankytná
a parno z rána roste a k poledni je žhnoucí,
jak věčný kovář by koupal světy ve výhni vroucí.
Jen starého pasáka plavých a strakatých krav, jež tu jdou,
zní pobízivý hlas, hej, hej, hej, hou, hou, hou,
a je to jak dobromyslný rozhovor k zvířatům,
jež pokojně z koryta pijí a vyjdou pak ke vratům
a velkými zraky se dívají na cestu v houpavé stíny,
jíž každodenně se ubírají k lesům a na pastviny.
V mlčících polích zrající obilí chleby již voní
a slunce vše oslnilo, až oči ruka cloní,
daleké město svítí i vsi, vše jak ztrnulo v tichu,
jsou zjasněné temné zřít lesy. jak blížil by se sbor mnichů.
A silnicí na dohled, život se klikatí stále jak had,
ti chodci i jedoucí, krav a koz, koní nepřetržitý řad,
vše zdvihá mračna prachu v žhnoucího slunce odrazu
a připadá mi, že to karavana hledat jde oasu.
100