SLOKY.

Antonín Sova

SLOKY.
Bude-li požehnáno, co zasili jsme v zem? Odvážná bolest nebyla, která by pouta rozbila. Je možno dál žít? Ano? My přece žíti chcem?... Kleč křivá všude pučí, vše schne... A svět je týž... Nebylo času přímo jít, své syny růsti naučit... Den div nás neumučí a noc má stejnou tíž... My malosti své kletbu si psali na čela... Nebylo věků nehodné nás bídné štvát a neškodné a svěřiti nám setbu, když duše zbabělá?... 44 Je bolest dosti prudká a radost silná dost? Zda smluví jara s léty, že nezahynou květy? Zda s velkostí se utká ta naše ubohost?... 45