Dobrodružství odvahy (1906)

Básně, Antonín Sova

Diplomatická verze Ediční verze
ANT. SOVA:
DOBRODRUŽSTVÍ ODVAHY.
BÁSNĚ
1906 NÁKLADEM LIDOVÉHO DRUŽSTVA TISKAŘSKÉHO A VYDAVATELSKÉHO V PRAZE.
[1] Tiskem Edvarda Leschingra v Praze, Vodičkova ulice.
[2]
SNY DOBYVATELŮV.
My vzbouzeli jsme se zvolna za soumraku ještě... Nad městy a nad tichem vsí a nad lesy záplavy hasnoucích stínů a stále průhlednějších zvolna se rozplývaly. My odcházejíce jsme vzbouzeli ulice hořkou písní... A nikdo se nepřišel loučit. A nikdo nám nepožehnal... A nikdo nás nepolíbilnepolíbil, ni netisknul horečné ruce. Nám smáli se rodní bratři i otcové zamlklí, trpcí, než odešli pohněváni v ta místa, kde otročili. Po krčmách a po chrámech, po dílnách, po tržištích všude nás vláčeli dlouho v kletbách i modlitbách, v pomluvách krutých, pak jména naše biřici vyvěšovali v branách co škůdce vlastí a národů, církví i dědičných králů... Nám hrozili starci šedí: „Hle, proroci holobradí! Chtí vyvést prý člověčenstvo, by pochopilo svou cenu! Chtí vyvést prý člověčenstvo! Chtí dovésti ku pravdě všecky! Když pobořili nám chrámy, jen umříti už nám zbývá. Oh, kde je to zanícení dob starých? A kde jsou ty lásky? A nadšení slavná? ty staré kde upřímné zůstaly časy? Vše zneuctěno a v nesmírném Bábelu ztrácí se život a za našich tichých pohřbů žně nadešly nepoctivcům...“ 3 A matky ty lkaly: „Je krásný přec svět. I dorostly pro vás dcery, a život již čeká; růst, rodit, ve zvycích patriarchálních se dožíti blahobytu k své slávě, králů a církví. Pak v jedné rodinné hrobce poblíže sobě spáti...“ Tu přece jsme odcházeli. Ó, zastesklo se nám náhle se starými zvyky se loučit. A marné naděje matek i otcův sny odmítnuté zastoupily nám cestu, by ještě nás lákaly nazpět ku krbům vysněným pro nás... I řekli jsme matkám: „Oh, pozdravujte své dcery a pozdravujte jich muže budoucí, v patriarchálních zvycích k své slávě a králů a církví kdož vlekou dál galejní koule, jež poddanskou ozdobou budou jejich rodinným hrobkám.“ A řekli jsme otcům: „Nuž s bohem, bezděčně otročící a nevědoucí však o síle svojí ni o svojí něze, v lžích dějinných otráveni a na břiše pokorně ležící u koho jen tušíte sílu neb její moc živnou: zlato.zlato.“ Jsme dychtivi odloučit se, kde láká svoboda snění, a záhady myšlenek světlých rozsvíceny kde hoří, jich plameny zažehnout chceme všecky své žádosti velké a bolestmi zúrodnit jdeme radosti člověčenstva... Tam odloučeni v těch končinách, kde se zjevuje Pravda a Přímost kde odvažuje každý skutek i křivdu, kde lstivými plazy se pohrdá bez vzdechů farisejských, tam ze všech končin se sejdem puzeni silou lásky... A v šiku vytáhnem: na staré světy, kde tisíce hlupství se skrývá v ctnostech, lstí tisíc a tisíc násilností, a tisíce ukrutností spí v pouštích zoraných mělce, by nemohlo se ni žítižíti, ni poctivě umírati... 4 Tak v mnohém srdci kopím zabita svalí se nízkost, tak v mnohé duši se potopí loupežný úmyslů koráb, i falešné šachovnice státníků s proroky lidu na hnojiště vrhnem' kam patří, neb o krev nelze již hráti... Ó matky, otcové, starci, ó s bohem zděděné zvyky, nuž pozdravujte své dcery, by vzpomněly bez výčitky: co vše to je proti radosti, zadouti v polnice z rána a soudruhy zříti, jak řadí se v šiky s přímými čely?... 5
PÍSEŇ NOVÉHO SVÉTA.
Svět starý jak hračku boží u tajemných Vesmíru vrat trav zelených na rohoži já viděl jsem vymírat: měst chrámy pustly a hasly, tam trůny se třásly a žasly. A bigotní stařeny, ty se vztaženými rameny již mřely. Jich starci též odcházeli, ti starci přibití k nebi svou pokornou lebí... Za mnichy a za králi svými, za zlata žoky a za vojsky najatými šli matnými kroky, za povely otrokářů šla stáda tmářů, – a za pohrůžek pánů šli podplacení. Kde nebylo Křtitelů Janů, tam Kristů není... A stoleté vyhnilé kmeny se kácely samy. 6 A rudé kaktusy, bolestné klamy stárnoucích církví a mocí za bouřlivých schnuly nocí, i za jiter, když jsme šli plet a bohatou stříkali hrstí do černé, zmrvené prsti své osení budoucích let... My rodili se a zráli. My hleděli zpříma. My bez chvění, bez bázně stáli před bouří, jež hřímá. My rozešli jsme se, cítíce klam, bídu, podvod a žal, na pustá pole a vinice, i v temných končin dál. My šli jsme bořit i stavět a zmrvit prsť hluchou a světlo dnů rozežhavět i život posílit svou myšlenkou, tuchou, a krásu rozhledu, rozletu pít a k energii den mroucí uprosit, i Zemi k bohatším vznítit darům a Slunce k větším a slavnějším žárům a Srdce člověka k novým a slavnějším jarům..jarům... A kroužících orlů vzkřek, nad hřbitovy vymřelých znící, hnus dne a bolest a vztek, jak polnice hlaholící, nás posílilo zas v práci... Sta lstí a vzteklých důtek, sta hrozných, krvavých půtek, když boj se vrací... 7 Nad kalnými života víry shrbená společnost se rvala, svět násilníc širý pro klamnou svou budoucnost... A mřeli již kouzelníci, že neznali kouzel svých sil, i králové mřeli, jich spící království na tisíce mil, a špinavá čela nad žoky zlata mřela, i okleštění chlapi se sříznutými drápy, i zoufalstvím divocí v svých klecích otroci... Jdem... Nového boha znát chceme, jenž právě narozen... Má v očích vod krásu i země a je tak čistý jak sen. A roste jak naivní dítě, pln žvatlání ptáků a trav. Jdem... Zabouří životem skrytě a odvahou zrozených hlav... 8
MLÁDÍ DOBYVATELE.
Churavý touhou Člověk vyšel sám, když obzory lákaly v nekonečno... Dumavě lesy z těžkých, vlhkých par bezhlasé, modré pozdvihaly hlavy... Za obzor věže zvaly v dál a v dál a k mořím obzory, jež majestátně spaly a moře v dál, až k sněžným horám těm, zalitým sluncem krvácejícím... Slavíci za vsí rodnou v hájích zpívali nad ornicí, jež voněla dne jasem; i poslouchaly stromy prostoduché a třásly listím silně dojatým... On cítil nově starý smutek ten... A plakal sám, podivnou radostí, že nově cítil starý smutek zas a jinak, nežli ti, kdož kolem šli... Pak jednou, západem když v ohni hořely kopce a lesy, vody, příkrá pohoří, zřel zrakem jasnovidných zjevení, 9 že jiný život někde slavně začíná... Jen trápil se, že duši nemožno se odpoutat, za vidinami jít... Churavěl mezi svými: v přístěnku sedící Bída tkala rubáše... Severní vichry sosny k chatrčím shýbaly níže, naslouchavše nářkům žen, mužů, dětí, v chórech střídavých... Tu otec bídný hlodal bídnou kost, ornicí vlekl zkornatělé nohy, žilnatou rukou chvátil kořeny vymřelých pralesů a za dobytkem své sunul osmahlé a silné tělo... A totéž mělo syna zítřkem být... Až jednou zas, kdy stál jak přikován, slib velký ležel na všem tom, co viděl, on rozhodl se navždy odejít za vším, co Duše velkým svátkem je... Za rána, v rose když ves hořela a kvetly stromy, cosi hnulo jím a přinutilo v dálku k horám jít, dál, dál a výše, staré předsudky rozlomit zcela, spící kolébky zanechat tichu, stařen modlitby odkázat osudu a hořké zklamání zatrpklých dědů nízkým, drobným mstám... A odešel s tím přáním směle tragickým: by jednou urval žhoucí pochodeň 10 a vysoko ji zdvih', až kdysi zpět po cestách Dobyvatelů se navrátí, až městy, dědinami v průvodu potáhne Duší přerod vítězný a z prachu zdvihne ty, jež miloval... 11
A REVOLUČNÍ, SILNÉ VĚTRY DULY...
S vrcholy sosen silný vítr hrál, když na cestu jsme vyšli připraveni. Zděšený racek bouři předvídal za jitra v revoluční kuropění. Zem spala ještě. Magnetická tíž na spánky lidské dosud uléhala. Pro těchu bídných nad ní vztyčen kříž, vylhaným blahobytem lhala... Svět malých cílů dřímal na březích dalekých moří, v otrávených městech. Žen prodajných nás dojal smutný smích a skrytý význam v oplzlých jich gestech... Do nízkých idyll chodci tápavě ze dne v den druhý mosty přecházeli. Jich vnuci učili se chápavě dny ubíjet se svými učiteli... Jak zděsili se, když jsme vznítili v svých duších na dně ohně revoluce. Jich nozdry požár z dálky cítily a k obraně se tyčily jich ruce, kol jejich doupat bouřný vítr vál, hle, jiskry z ohňů duší jich se tknuly... Svět probouzel se, který dosud spal... A revoluční, silné větry duly... 12
BÁSNÍK.
Přes hroby mrtvých k živým přicházím, bych naslouchal, jak plápolá jich Srdce... Já rána miluji, bych probouzel... Já čekám večerů, bych pohřbíval... Můj svět se zdá být lidstvu odlehlý, z nejvyšších kultur že mé rostou Sny. Svět věží imaginárních a vrcholů jen výšky miluje a obzor, hloubky ztracené... Můj svět jde ze samot a visí nad Zemí, kde, divák bez dechu, jsem zachytil se v letu na větvi stromu, jenž ční k nebi obrovský. Kdys Démon zavržený s výše klesnul jsem... Však díky: křídly ohořelými já dosud mávám. Dosud vzdor můj nehasne. Já úžas, nebezpečí miluji. Já sestupuji často, abych naslouchal, jak lidská srdce mrou... Mne dojímá těch probuzených první pozdrav za rána i slova poslední těch mroucích u večer... 13 Já rád bych vzbouřil velké Odvahy, otroctví vyštval z klecí, smutně tančící na trzích v podvečeru, k lampám čoudícím, ku kolovrátků hudbě, k smíchu milenců, k jich smyslným obětem v hájích setmělých, když zisk svůj počítají kramáři... Já rád bych pootevřel ventily staletých bolestí, jež kypí, vrou, div nerozrazí pouta svorů železných, když bezpečni se cítí lidstva hlídači... Svá brousím slova, božstvům urvaná na žhavém zlatu poledního slunce... A čekám dne a čekám hodiny... 14
BRATŘI SVĚTLA.
Nadešly tedy dny, kdy vychází se z rána... Stejní jsme věkem i duchem. Nás jedna propouští brána. Haluze zelených stromů a přes jich špičky vod pění, dálek bílé skvrny i hloubek zrcadlení... Po horách naše hlasy v skály se zavěšovaly, dle jejich ozvěny táhlé jsme znali, kam druzi se brali,... dle jejich zvuku a síly kam v srdce lidská až vnikly, kam až jich vzrušené rohy stříbrným zvukem vzlykly... Čekaly chatrče u lesů na naši divokou jízdu opilou výkřiky mládí, ztracenou v bičů hvizdu, dunění tisíce kopyt, jež by se rovinou neslo, – – my však šli samotářsky, – jiné jsme měli heslo... Čekala obrovská města průvody k nepřečkání, praporů vlání a mečů křížení, vítězů klání, – my však šli ojediněle v počínání svém cudní, co jsme dát mohli, dali, chybující i bludní... 15 Po světě roztroušeni, – my přes skály, vrcholy sosen zřeli jsme, kdo z nás vyrost’ a kdo z nás předčasně zkosen. Prosté my hlásali pravdy. Cestou, na mezích, v trávách poutníkům usínajícím, jimž měsíc svítil v hlavách, upracovaným mužům pravdu jsme řekli skutkem, učenci ironií, milencům naivním smutkem, stařenám udiveným krásným snem pravdu jsme děli, dětem jsme pohádkou řekli, co jsme na srdci měli... 16
VICHŘICE DUCHŮ.
Bouřlivé tažení duchů vichří před revolucí... Zoufalý výkřik lidstva krví chce kvést... Říše když nejvíce hnijí, nejvýš kdy vstávají mocní, nejníž kdy zdupáni bídní, rebell se rodí: Kristus jde nebezpečný, Kristus jde paradoxní, zachránit přichází Kristus znehodnocené... Století každé rodí nové své apoštoly. Bouřlivé tažení duchů nekončí nikdy... Bouřlivé tažení duchů do moří třískne a pouští, roznese hlasy a v města smrdutá zahřmí... 17 Hravé je v děsnosti svojí. Vyzdvihne spodní vrstvy na svoje ramena vzdušná, vztyčená mžikem, – kropenky, kaditelnice, ornáty s tiarami, trůny a jablka říšská do prachu srazí, s pomazaných hlav smete koruny, zašlape k zemi, krvavé hlavy s nimi, i vražd jich systém... Utichne potom... Spousty prohlíží ironicky... Budoucích dnů zisk ztrátami předešlých dnů zváží... 18
VEČERNÍ PÍSEŇ HLEDAJÍCÍCH.
Hledáme cestu. Jeden tak a druhý jinak, jak se dá. Nad strží orel, dravý pták jen co si kořist vyhledá. Hledáme cestu, tuláci a do všech oken nahlédnem. Poznáme: už se nevrací, co ztratili jsme každým dnem; hledáme cestu k štěstí z běd, trnitou stezkou roklinami; v skaliskách zmije nevidět, cos ale syčí mýtinami. – Kdož zrodili se, hledat jdou. Vše ztichlo, hvězdy rozkvétají. Na prazích děti hledí tmou a v srdci prudkou bolest mají. Ubohé děti neusnou... Děsí se hloubek prosté děti a cestou ve snách plamennou chtí v nekonečno doběžeti... 19 A za prvními kroky strach a noc se černá, temná šine, jsou třasaviska v nížinách a bludičky vždy nové, jiné, jsou křivé stezky ve stržích, nás chytají se vrbin spáry, pták horský – jak by vydal smích nad přeplutými suchopáry; – hledáme cestu,... pozor jen, až měsíc vysvítí, my díme, hle, celý kraj je zapředen do tmy, jíž ztěžka rozumíme. – Hledáme cestu, – už se dní. My řekneme: až slunce vzplane, v něm naše touha poslední a celé naše lidství vstane... A kdo nepřejde rokle ty, nenajde cestu před západem, je prokletý, je prokletý a jeho život leží ladem... A kdo nepřejde rokle ty, je prokletý, je prokletý!... 20
NOVÉ VÝPRAVY.
Ta, kterou jsem vylákal tenkrát, když v domě ti Šťastní již spali, ta, která se nechala odvést daleko od země lidí, již klidna, však smutna byla... A v srdci víc bolela rána, neb čekala na pokyn zklamané, k návratu povolné Duše... Za hledání marného v neznámé kraje jsme zabočili a bloudili po temných vlnách, kde slunce pohaslo v hloubi. Tu řek' jsem: Je líto mi života... Na plano, marně vyzní. Je bez ceny, bez naděje, kdo mimo svět lidí hledá... Kdo mimo svou duši hledá a mimo duše svých drahých, ten nenajde nových světů... Je hluchá, je surová hmota... Svět opouštět nemá práva, kdo hledá a kdo chce najít, ni kdo chce být účasten Života velkého rozdílení... Tu řekl jsem: vraťme se, bludní... Mládí mé, touhami slepé, kdys vybičováno nízkostmi života, marností slávy těch svatých, již otcové vzývali s matkami v pustnoucích chrámech, to mládí již poznalo hrůzu: nikdy se nemoci vrátit... K nám podlý byl kdysi svět... Nás zamýšlel zotročit, ubít, nás pohřbít v těch hromadách smetí nevědomého lidstva... Chtěl učit nás po každé ráně modlit se poníženě. Chtěl chudobu našich duší odměnit radostí slibem. 21 Chtěl prodat té v svatebních šatech prvnímu kupci lásky, co na prsou tvojich růže svadaly touhou po mně... Chtěl stokrát mne přemluvit, jedno bych tvrdé již vyřknul slovo a za zoufalých svých pláčů bych odešel od tebe navždy... Leč nezdařily se tenkrát nástrahy... Smutné mládí se odemstívalo světu, že hledalo dálkou i výší, snů nesmírnou hloubí, kde jezera podzemní vyvírala a vysněné zámky se nad vln měnivou perletí stkvěly... Do krásy neskutečna a do jeho hrůzy a bouří, do divů jeho kdys vpluli jsme na lodi samotářské... Leč něco nám scházelo stále: blízkost krve, jež mluví, jež hoří a tráví se, šílí a marně se do země vpijí... Nám scházela blízkost krve, jež hoří, plá láskou i děsem... My nenašli náhrady za ni, kde ledovců mrtvo rostlo... Nás volala zeleň jara: Je nutno se vrátit k zemi. Ne, mimo člověka nemožno najíti nových světů... My nenašli toužených světů, těch, pro něž jsme opustit chtěli dům skrčených, nízkých snah a kolébky dnešního lidstva, i blátivé ulice křivé, po nichž se otcové brali s tou vážností řemeslníků, již stavět jdou pilíře věků... Nuž, v jeden den zpět jsme se brali... Já pravil k ní: Ledovce mizí... l orel hor se vzkřekem loučí se s naší letící lodí i příroda dravá a smutná v své lhostejné velikosti, i hory nebetyčné, jež přehlíží největší smutky... Jak mlčela pomyšlením, že za nedlouho zas uzří to rodné své známé město, kde kaštany růžově kvetly, kde zvětralé sochy v parku nad šumící dřímaly vodou, pod známými okny kde chodila mládež jak před léty kdysi... 22 Tam zdravé se rodily dívky, mělkého, prostého štěstí a čekaly na snoubence bez lásek zvláštních a vášní... Však snila: tam v pološeru neznámá vznítí světla, jež ve výškách urvalo srdce a zjevně již nosilo s sebou... Ne osamostatnit se v dálkách a na výších. Vrátit se z dálek a vrátit se s výší zas k člověku, žití to příštího smysl... Dát vše, co jsme nalezli, svítivé rozhledy nesmírných dálek, vzduch krajin ideálních, jež vyvstaly v naší duši... Lze žíti... Lze hledat v lidech, tam plameny rozsvěcovat, jich jazyky rozvazovat a srdce nechati zvučet a oči nechati hořet plameny nového Světa, a kolébky rozkolébat za zpěvů, jež nové se rodí... Pojď se mnou, Ženo, jež trpíš... Nikdy mne neopustíš... Pojď se mnou, já naučím tebe budoucím písním lidstva... My nedáme ubít se, zmrtvit, my půjdeme ruku v ruce, zlo, které nás bolelo stejně, my od lidí odvracet budem... To lidstvo, jež porodíš, vydá snad mnohý květ pustý a hluchý, pláč rozmnoží milionů a s kletbami do světa vyjde... Leč nezaplač pro to, vždy budoucnost v novém spí pokolení, vždy z mrtvých povstane Duše nad propastmi století nových... Tak zamyšlen probděl jsem noci a dny. Já vracel se k zemi. Cos pohánělo mé rámě a myšlenka bouřlivá hnala se tisíc mil po vlnách napřed a brázdila neklidné kraje a v srdci mém zvonily zvony zkvetlého, jarního svátku... A hle, my jsme stanuli u břehů Země a lačně tak zřeli: Dny vyčerpávaly dobrotu odstíny barev a vůní... Hle, první vstříc poutníci vyšli, na slova čekající, na slova, jež vsazena do zlata roztaveného srdcem... 23 My k lidstvu se musili vrátit: že nového lidství je třeba, že třeba je rozvalin přežilých říší a vyhaslých církví, že třeba je otroky stejně jako tyrany zhrdat, že vyprázdnit chrámy je třeba, dřív než nás v ssutinách pohřbí... My vrátili jsme se po bouři jarní a setmělé noci z těch světů, kam hnala nás mladosti vichřice nespoutaná. A vesla jsme složili na břehu, majíce žhavější touhy po marném hledání světů, jež nikde se nezjevily... Žít odvahu větší máme a odvahu větší hledat za práhy lidských duší nové a nové světy, za práhy neposypanými růžemi v blátivých stopách, kde krůpěje krve svítí i žalem i divokým štěstím... 24
KROČEJE VELIKÉHO.
Vím... V dávných věcích přišel Velký kdosi z věčnosti narozen. Lukami, v lesích, plných čerstvé rosy, kdy dnil se den. Se všemi rozmlouval, sil na polích, tisk' ruce, svou duši rozdával. A všecky objímal tak upřímně a prudce, než kráčel dál... Všem matkám děti pochoval a zlíbal, sám sklízel na polích. A za stavy se s každým druhem shýbal a ani nezavzdych'... Jej vycítily velké vzruchy žití, zem zhnědlá slunce hrou, a smutný kraj, jenž brzkou spásu cítí, bouř zvonů nad vodou, a každá růže dotknutá jím dýchla, strom každý, každý prach, hmyz každý, každé stéblo – země ztichla v úžasných myšlenkách: 25 Vše zbožně na něj zřelo, poslouchalo hlas, hovor nadlidský. A těžko jen se upamatovalo, když zmizel navždycky... Jen jednou v žití přešel v krátké chvíli... A záhy odešel... Toť okamžik, v kterém jsme uvěřili... A ten byl krátký, žel... Svět čeká dál... Však je už příliš pozdě. Stesk duše pocítí. Ptáci se učí v sešeřeném hvozdě svůj nářek tlumiti... A všude zřít je, že tu s rozechvěním kdos šel, všeho se tknul, a ač tu všecko zakleto, že chtěním a touhami přec hnul... 26'
PŘEMOŽENÉ ZLO.
Nad přemoženým Zlem já schýlen stál... Však já se přece bál... Ne, neboj se mne, řeklo Zlo, jen zemřít sílu mám... Už nevzepru se o žezlo a v klidu dokonám... Na svrasklý, puklý ret se kradl smích a oko blysklo hned. Tím, že jsem nad Zlem vítěz stál, zlo na dobro jsem rozměnil a tím, že jsem se pevně smál, já svědkem jeho bázně byl... Jak zkrotlý pes svou tlamou v zem, jenž zmrskán do krvava kles', Zlo zkrotlo zlem... Když drobné štěstí orvalo, je zákeřnicky zakouslo, dobráckým očkem mžouralo, – a prosilo za milost, Zlo... 27
NAD POČATÝM LIDSKÝM DÍLEM.
Zanikly věky za námi v mlh pološeru tonoucí... Jak trčí nad ně začaté a roztříštěné lidské dílo...! Vteřiny shasly radostné ve výhni slunce horoucí, však bolest svou do kamene si lidstvo trpělivě vrylo... Smích jednodenních radostí s předvěkou žatvou odvát byl. Po dávných mythu hrdinách stesk, zdá se, na soumracích zbyl a po milenkách předvěkých v jiskřivých jitrech modrá touha; epochy shasly národů, jich uzrávání doba dlouhá... Nad lidským dílem začatým a neskončeným Osud stál, tam z hloubek věků klnul hlas, však příští den nás smiřoval, nad námi duhu přepínal veřeje rozvíraje zoří a plavby nové odkrýval, svět nových možností, jenž vzhoří... Do trosek přešlých lidských snah si stíny noční lehly tmou, po děsných krve prolitích nach krve stoupal z hloubek tmavých. My oslepeni prchli jsme zářící cestou světelnou do světů, jichž chcem tvůrci být, do světů nevyzpytovaných,... a vnésti jdem je do světel, jež hoří jasným zážehem, nového Krista zrodit jdem, nadějí nových Betlehem, jdem podepříti dílo své, bouřnými léty pukající a světem znící fanfárou svolati všecky doufající... 28
RHAPSODIE O ZRÁNI LIDSTVA.
Kdys v mrtvé ticho dýmala zima Velkoměsta, svých tuláků mátožné stíny za rohy vyháněla... Hlas života smutného mečel zbožnými prosbami hladu a horečné oči se dívaly s tupostí vyčítavou... A mluvily k chodcům i k věcem: Jen večery hladu poznat! kdy v zamrzlém oknu se vzhlíží studeně lhostejný měsíc. Být na slámě shnilé do hadrů sbaleným, horečným tělem, kdy od spilých rtů se kouří v smrdutém, ztráveném vzduchu... Tu nicotu poznat, pod hroznými údery bídy se svíjet, být ztracen a ležeti v hadrech kdes nevšímán v poslední čtvrti, nad kanálů shnilým puchem poslouchat hopkavé krysy a společnicí mít ženu, jež celé své umírá žití... Být rozhlodán nemocí černou, být nevšímán, dětmi být zrazen, být oloupen o česť, ku vraždě sveden, ji roky skrývat, hlad krádeží ukojiti a okradeného skolit, jen slůvkem prozradí-li, že viděl nás kdysi krásti... S tak šílenou vášní svádět k orgiím hladové ženy, a hříšnými ubíjen hynout krvácejícími smysly... Být žebrákem, stydět se prositi však a mříti hladem, stín vyzáblý, kultury oběť, Nula Velkoměsta... 29 Ty stokrát jenž kráčel jsi kolem, stal jsi se spoluvinníkem, že bezmocná společnost neměla soucitu, záchrany, síly, ba zdálo se mnohdy, že vychladla srdce a všecko že cizí, i člověk, jenž nasytiv sebe již zapomněl hrůzy hladu... Zem zcizená zelení hájů, jež jásala nepokrytě, to moře, jež zpívalo směle volajíc kroužící orly, i koráb, jenž mluvil k dálkám o velké touze srdcí, i Město, jež kulturou starou posmívalo se dnešku... Tak mluvily vyhaslé oči, bezruké, beznohé stíny, tak zapadlá děsila místa násilných vražd a činů... Tak věznice křičela do tmy světly svých obrovských prostor, tak uličky páchly mrtvým puchem děr lidské zvěře... Leč hrozný ten děsivý zástup žádného neměl konce... Zas vyrůstal, doplnil řadu armády utrpení... Vždy naproti člověčenstva nicotným sobeckým řádům se hrozivě z koutů zdvihal a do jiné lidstvo zval doby... A hledal-Ii Společnost, volal ji, posmíval se, ji prosil, ji proklínal, našel však vždycky bezstarostnou a slepou, jež sobecky chytrá svá, zdravá krmila šlechtěná těla, však zapomínala v blátě svých tvorů nejbídnějších... I z Věků každý se vyhýbal hadrům a krvavým ranám, do zapadlých nevkročil koutů, do ubohých nevnik' srdcí, jak zahradu sešlou nechal bujeti současné lidstvo a neplel a nezalíval a nesázel, nepodpíral... Moc rozhodující žila svým problémům Zisku a Síly, dál s přebytky kupčila pro sebe, sáhala v majetky cizí... Moc plýtvala dosud leskem, že neměla času a touhy své uživit všecky Slabé, ty nejchudší duchem i tělem... 30 Však zraje vše, zraje k pádu. Po věky neukojenou a zoufalou schvácen pomstou lid vypleje násilné hlavy, jež do jeho staví se cesty a vítězným postupem duchů on zdvihne a posilní všecky, kdož trpěli jejich vinou... A stane se: Za jiter jednou průhledným do dálek vzduchem že silný van opojný vnikne zotvíranými okny, a vssátá krev tyranských rodů do vlhké, bující země se vytratí zážehy slunce a rostlin žízní a červů... Z hlav korunovaných moře krve se rozleje světem do moře té křičící krve, z hlav žebráků denně jež kane. Už nebude žebráky hostit v lůně svém lhostejné lidstvo a nebude trůny stavět dědičné pýše králů... Pak dozraje lidstvo... A klesne-Ii člověk, hned ruce jej chopí, jej posílí, zadrží, odvrátí od běd i nebezpečí... A jako kdys květy dle druhů světlem se živily, rosou, neb teplem neb nocí, tak lidstvo se naučí pěstit své duše... 31
REVOLUČNÍ PÍSEŇ VE STARÉM SLOHU.
Králové by neexistovali, kdyby s nimi lid nepočítal. Poučujme lid o zbytečnosti králů.
Bys kupčení Dne s Mocí přibil, sta nech' jen chřestit lidských pout... Kdo nezří k příštím věkům, chybil. Však nad mým věkem zní ten soud: z rtů dětí dokud hymny k chvále znít budou králů, království, žít bude potud problém krále, a básníci, ač v snech jsme dále, nezlámem věky otroctví... Hnout s něčím, hnout, však od těch červů, od buněk, z kterých roste svět... Já, Hamlet truchle žhavých nervů chci nad záhadou přemýšlet... Rodí se tolik tvorů noci, těch slepých, září zlákaných, ne Rozumu však strašných Mocí, rodí se silní, bez pomoci, jež hází nás do šachet svých... 32 My bouříme se na rtu s písní, zbraň žoldnéřů nás krvaví, nás v řadách tisíce se tísní, jsme moře, jež vše zaplaví, výsady rodů, města, hrady, a čím nás více postřílí, tím víc nás objeví se všady, nás nezalekne smrt, den zrady, potupa naší mohyly... Jdem s písní, která roste, sílí: Kdo zvítězí, to bude Duch... Jak hrobař počne rýt v té chvíli, z otroků nohou sejme kruh. Nad pohřbenými v zákon vtělí to, co kdys kázal tyranům, svých učení dar orlí, smělý mládeži prudkým vzmachem sdělí a novou řeč dá jejich rtům... 33
ČTVRŤ BÍDY.
V té čtvrti bídní lidé, smutní psi, zapadlé, lidské apokalypsy. Nevěstky, chátra... Židi, dětí sta... Sabbatu hudba vřeští nečistá... Zdeformovaní civí k slunci. Hle: to všecko vyděděné, vyvrhlé. V svou bídu zadumaní, bezhlasní jsou ti, kdož sny své revoluční sní... Z těch koutů bídy věčnost pozdraví i sen, i myšlenka, vzdor krvavý. Po cestách osamělých, na výších předměstských kopců, v hájích nejtišších jdou reci zítřku, pochýleni v zem, stavíce nové světy v srdci svém. Budoucí kralovrazi tady jdou, svou hroznou okouzleni myšlenkou... 34 Zde hledej ženy, smutné novým snem: jich srdce odhodláno k obětem... Dospělých písně děti zpívají, brunátné na měď ruce zdvihají. Jich otcové však v temnu těsných stěn, spiklenci Slunce, chmurně hledí ven, rebelli vzdoru, jenž má zítra vzplát, se učí jiskry z troudu vykřesat... 35
TUŠENÍ PŘERODU.
V dřímotné ticho velký nepokoj, tušení přerodu, hlas tragický se ozve časem hlasem nadlidským... Duch spoutaných sil jak by vzkřiknul v svět a náhle zazněl, přes hory se vzdouval tajemstvím nepokojných tažení a sliby nejvzácnějších nadějí i nepoznaných, nových bolestí... Hlas do dálek a nížin zaléhá... Přes neúrodnou pláň, pruh lánů obilných se třese vysokým svým tonem rozryvným, jak perutěmi veslující pták, přes sosen vrcholy a vížek fiály, přes mračna nad zálivy zamlžených vod a přes mlčící louky obrovské, jež zeleň tkají v modro vzdušných sfér a hází stíny osamělých jedlí do tůní dravých, horských potoků... A vyšel člověk... K zemi shrbený, by pohřbíval neb k ústům plod svůj zdvihal, bolesti dne jenž dosud slyšel znít, 36 pláč zděšených svých slýchal rodiček, smrtelný zápas otců, mrtvý klid po zapálených vojskem dědinách, ryk šumařů do tance holek láskychtivých, šum tržišť opilých zvučícím tokem peněz, a závratný spěch měst, kde tisíc vážných cílů tisíce paroduje výsměchů, – ten člověk vyšel teď a naslouchal... To nový hlas byl... Nikdy nevzbudil hlas žádný taký duše nepokoj a touhu takovou, jak tento hlas,... po zítřku, po všem, budoucnost kde láká na příkré cesty nových možností... A vysokým svým tónem rozryvným po Nedosaženém hlas mocně zvučel, jak výprav budoucích by předzvěst byl, do zbrojnic Ducha mládí pozýval pro ony zbraně, jimiž vykrvácí to slepé, podlé zvíře v člověku... A za člověkem prvním v úžasu sta lidí vyšlo... Hlas byl mocný, jasný, byl v době zrozen ticha mrtvého, jak z temna hloubek slepých, podzemních, vzkřik' směle do slunce, do vláhy trav a po mořích a zemích slyšán byl, přes chatrče máv' horských úbočí, přes osvětlená města, z daleka jež plála, jak obří sítě klecí železných, přes hadovité křivky srázných tratí, přes nepatrné skvrny zmlklých vsí, 37 přes pustých rašelinišť dlouhé čtverce, přes jedle, severákem zcuchané... Máv' křídly dosud neviděný pták: tušení přerodu, hlas nadlidský... A lidí tisíce se dálkou dívalo... A každý cítil, jak ho unáší ten pocítěný duše Nepokoj... 38
NÁBOŽENSTVÍ ZÍTŘKA.
Jsme zrozeni v dobách těch, kdy středověku stín na lidstvu spočívá a tíseň nevolnosti. Tma pověr a zvyků tma, jež z otců dědil syn a nectná povinnost, lži zakrýt přítomnosti. Tu na pohled starých měst ční chrámy do výše smělými oblouky, jak před starými věky, Moc kráčí náměstím a zpívá o pýše, jak před věky kupujíc a obnažujíc vděky... Ruch obživy nejisté a drobné tak za dnem den vře v obrovském tržišti, v zem ukoval nás, plazy, co mozek a bouřící duch ve výších rozvichřen mní přeplout překážky a hlubiny a srázy... Však bystrý-li byl náš zrak a ostrá-li dýka slov, my mohli již smluvit se a najít sta sester i bratrů, zřít slunce, jež vyzařovalo, kde mnohý stál ztracený krov, před východem nových věků zřít žasnout zpupnou chátru: že lidstvo se neléčí krví, že božstvo zvuk prázdný je, jen lidskosti náboženstvím že spojí se propasti úže, jím otrok se naučí, jak okovy rozbije a žena jak oddaně přilne k zvolněným pažím muže... 39
NESPOKOJENÍ ORLOVÉ.
Výš Orli chtěli, ještě výš, kam srdce chce, až tam... Nad srázy skal, jichž neuzříš a kde lze mřít jen sám... A smutní byli Orli mí: daleko k slunci je. A dál je k němu v podzimi. Ta výška ubije... Plakali Orli v hloubky vod, svým unaveni snem: „My nad nejvyšší vzlétli hrot. Proč k slunci nemůžem’?nemůžem’?“ 40
SVĚT MSTY.
V Svět Starý šerem bran vjel jezdec zraněný, umíral, s oře kles', vous mokval krvavý, plál oštěp, vetknutý skrz osníř drátěný. A za co umíral, neznámo... Král snad ví... A rány na hlavě když temné mokvaly nasládlou krví, z očí smrt se dívala, kováři hochům koně k pomstě kovali a každá žena píseň pomsty zpívala... 41
VÍRA V LIDSTVO.
Čas neúrody zlé... A na dně řek duhově vody mrtvé zahnívají... Mrzácky život smutná křídla vlek'... Jak pustá zem, jak větry naříkají... Je možno símě v čas ten rozhodit? Nadešly lidstvu jeseně? Či jara? Mohla by ještě plody vynutit kultura strávená a stará? Nebylo víry v lidstvo budoucí... Svět posmíval se velké utopii. Kronikář vtipný štěrk svůj tlukoucí u silnic zpíval stejnou melodii: Jsme malí, malí... Nutno milovat, jak jsme, my malí, shrbení a zrůdní?... Lze v nesvobodě šťastně umírat i vléci život svůj den ku dni, ku dni? Den ku dni, ku dni. Nízko nad zemí... Hle, prázdná hnízda nad skalisky civí... I titani jsou mrtví. Rcete mi, proč jejich oheň vyhasl, kdys živý? 42 Rod supů nehlodá už. Nehnízdí... Jen skály velkost smutně parodují, trčící sosny podél spadlých zdí a podél zasypaných slují... V ty doby roste větší, tvůrčí hlad, kdy proklínáme cestu vyšlapanou. My ze semknutých lidských temných řad když zemřelo co velké, vyjdem stranou. Nemožno s vlky výti. Na štěstí. Nemožno modlitby se modlit všední tisícihlavé lidské bolesti, již různě pochopili mocní, bědní... Budoucí lidé můžem jednou vzrůst ze stromů planých božstvem štěpovaní. Vysoko nad krajem, jenž tich a pust, nad všemi, které čeká z mrtvých vstání, rozklenem koruny... Bouř zachytnem, své símě dáme. Budou nová jara? Neumdlí Štěpař někdy přede dnem? Neklesne nezdarem ta ruka stará? 43
SLOKY.
Bude-li požehnáno, co zasili jsme v zem? Odvážná bolest nebyla, která by pouta rozbila. Je možno dál žít? Ano? My přece žíti chcem?... Kleč křivá všude pučí, vše schne... A svět je týž... Nebylo času přímo jít, své syny růsti naučit... Den div nás neumučí a noc má stejnou tíž... My malosti své kletbu si psali na čela... Nebylo věků nehodné nás bídné štvát a neškodné a svěřiti nám setbu, když duše zbabělá?... 44 Je bolest dosti prudká a radost silná dost? Zda smluví jara s léty, že nezahynou květy? Zda s velkostí se utká ta naše ubohost?... 45
KOŘIST DUŠE.
Když z výprav jsi se vracela, já na prahu tě mlčky vítal. Noc byla někdy mlčící a den už někdy v horách svítal a poplašený skalní pták se klikatě nad vodou kmital. Tak v polosnu jsi přišla vždy kol Měst a Korábů a Chýží po cestách, kde srp měsíce jak smutkem zamyšlen se níží a pouští modré pablesky vysokých stromů hustou mříží... Já dlouho mlčky odkládal jsem kořist, již jsi přinášela: to kapraď cestou uvadlá, to škeble, která nezvučela, to slova písně ztracené, jež vichr rval a pohřbil zcela. V ty podvečery ústa má se ironicky zašklebila, že etherická křídla tvá tam nedolétla, jak jsi snila, a že's mé tělo ubohé od pláčů neosvobodila... To bylo hoře veliké, jež kdy jsem poznal podvedený, že's dávné, velké sliby své nechala všecky nesplněny a že's mne oklamala tak, jak jenom zrádné mohou ženy. Kde jsou ti orli odvážní, již do kýžených krajů pluli? A kam zmizely koráby a v který směr se z rána hnuly, jež pod pobřežím čekaly na rozkaz tvůj a tvoji vůli? 46 Kde Ostrovy jsou zelené a slunné jejich zrcadlení, kde tance k štěstí zrozených, při flétnách zalykavé pění a jitra jarní, na květech jež bílých uléhají v rdění? Jak smutna umíš vracet se s tím čelem starostlivě zrytým! Ty's nedolétla, kam jsem chtěl, a nedošla ku zámkům skrytým a ku neznámým ostrovům a k Horám v dálce obrovitým. Víc v tobě hořet nemohlo, víc světel v krystal promítnutých, přec jako popel doutnáš teď a sesouváš se v rozžehnutých plamíncích vzdoru zemdlených a za bezvětří nepohnutých. Tvá povolnost, ta lísavá! Zděděná slabost! Trpět chtíti jak Nazaretský rozsoudil, raněna mlčky odejíti a nemoci pěst zdvihnouti a v podlé všecky tváře plíti! Ty ubohá a bludná ty, tvé denně šlapu nudné smetí, ty drobné škeble, kapradí, jak dary nerozumných dětí, – já chtěl tě vidět vítěznou a chtěl tě velkou uviděti! Tak hovořím k ní včera, dnes, a posměch můj jde za ní všude.. Vždy beze slova odchází a oči má tak pláčem rudé a spíná bílé ruce své, ty ubohé, na kořist chudé... A volám za ní naposled: Svůj oštěp vem’, je jitro svěží, hle, slunce hoří na cestách, ve vodách, na obzorech leží a v přílbách těch, kdož napřed jdou, blyskotným ohněm stříbra sněží... A ukořisť mi vítězné všech snů mých znovanarození, to slovo jedno, štvanému jež srdci nese vykoupení, a kouzelný ten amulet, jímž ukojeno každé chtění... 47
NAIVNÍ PTÁCI A OBLAKA.
Oblaka a ptáci naivní vězňů všech jsou touhy upřímné. Teplou komůrkou je naděj'. V ní člověk po celou noc nezdřimne. Oblaka jdou dole, ptáků let stíny vrhá v modrých obláčcích. Naše sny chtí obeplouti svět s naivními ptáky na stěžních... Bílé jsou jak jemný, kajčí prach, v zlatá poledne se koupat jdou. Vyletují z rána po horách, večer v mořích řadou veslujou. 48
JITRO.
V tón vysoký zladěno přišlo ráno a zvučelo ve mně... Víc nemohlo srdce být milováno než sluncem dnes země... Brouk hořel, květ viky plál fialový, dřeň olší se loupal. Chtěl měděné kotle bych cigánovy, kouř, důlem jenž stoupal... Brouk zamilován byl v rudý květ i v stříbrné mechy... Pták, zdá se, že nezpíval tolik let pod krovem střechy... Zem věřila Slunci, jak ssála, jak květla a voněla celá... Já věřím už dávno: V blesky. A v světla... A v duchem oživlá těla... 49
ŽIVOT.
Hoch s dívkou v lásce k životu šli v kraje světa vylákáni... Den vzbouzel se pln výskotu a věže kývly v mlze ranní. Šli, za ruce se chopili a tiskli si je na krev prudce, že hořely jak plameny, až bez vlády ty sklesly ruce... Milencům bylo sladce jít a všude vidět kouzla jiná, z pramenů křišťálových pít a hledat místa hájů stinná, den každý připoutal je víc, až nemožno je rozpoutati, to byly dny tak opojné, ty, jež se nikdy nenavrátí... Pak dozrál čas... I obvyklá rtů vůně prudká umdlívala... Kams duše hlouběj' pronikla, své touhy dávné potkávala. Pak ruce sáhly po práci a rozum píď si hledal půdy, kout chudobný dost k životu a k umírání stejně chudý... Když dán byl život potomkům a sny se v činy vtělit měly, na výboj duch vstříc kráčel dnům, odvážně smutkům čelit smělý ne pro svou radost, pro svůj žal, však pro žal, radost všechněch lidí, již stáli v bázni před setbou a mlčky čekali, co sklidí... A zkalenými okny dnů zřít bylo ve svět otevřený, kde kletby mužů hořce zní a otročící žaly ženy, kde smutek všeho obnažen, i bolest ran, jež lidstvo hostí, ta bolest vlastních poznání a zhořklých dávno zkušeností... 50 Je třeba bít se, potýkat se zjevným zlem i tajnou mocí. Je třeba tmě se posmívat a světlo tyčit do tmy noci. Sny o převratech probouzet a připravovat věky příští a zadržovat ruce těch, jichž rány vztekle vzduchem sviští... 51
KLASY NOVÉHO OSETÍ.
Ti mnozí, v nichž uzrálo lidství bolestmi dlouhých roků, na vzdálených výspách stáli v slunečných, větrných výších... Z jich duší jak z klasů zlatých dotekem kanulo zrní i nárazem větrů ranních, ostrým jež zpívaly sluncem... Jich zrní po zrnu padalo v starý svět nevšímavý, a čekalo, aby vzešlo, když před jarem půda jihla. Leč nevzešlo zahynuvši... Ubohé zlaté zrní... Je udupali ti všichni starých pravd hospodáři... Ti černí havrani církví, hyeny krvavých válek, ti podloudně ničili zrní v prsti roztroušené: prý jiné by obilí vzešlo, než oni staletí sili, prý jinak by člověk se modlil. A jinak tyčil svou hlavu... My nad poli také jsme stáli a čekali z večera, z rána, zda nové to zrní padne, my žárlivě hlídali denně... Hle, padalo časem zvolna a padalo ve chvílích vzácných, však zapadlo neznámo kam a neznámo: vzklíčí-li někdy? Jak padalo zvolna, zvolna, rozvál je vítr lstivý, kams v nekonečno a neznámo, přes hory, přes bařiny... Kdes jinde snad klíčily klasy a rostly nádherné květy, kdes jinde klas lidství zrát chtěl bolestmi dlouhých roků... 52 Zde exoticky jen rostly v samotě klasy a zrály a vymetaly jak pouhá vzpomínka na velkost duší, ne pro chléb a nasycení, ne lidstvu pro upokojení... Oh, co je to, několik duší, – několik zlatých klasů?... My z chatrčí za jiter vyšli, děvčata s plavými copy, a za námi děti šly naivně hledati ztracené zrní... Vy v pěstičkách, děti, vy, děvčata, do klína sbírejte zrní, a starci kdož dobří jste, s vousů je nestřeste bělohnědých... Nám smály se posupně nějaké břichaté, lenivé krysy za vodními struhami v daleké rovině olšových křovin, tam, zrní kam zřeli jsme padat a na louce trávu svadat, a smutek marného hledání ze stínu stromů se skrádat... I vojáci u brány na koních poplašně zatroubili... Ne, zrní prý neviděli. – Jen havrani víc se smáli, ti sytí a břichatí havrani z městských se zdvihli hradeb a s krákotem za námi letěli: aby to uzřeli zrní... A kněz děl pohřbívající kohosi z velkého rodu ctných držitelů a štědrých: neznámo vaše mi zrní... Je jedno jen zrní, jež pokorně klíčí a klidně zraje a rozdáno z vůle mocných věčnému prospívá bohu... A soudce vzkřik' poděšený, nedůvěřiv a bdělý, snad popravou rozlítostněn, jež skončena v koutě dvora: Znám odstavce zákoníků. Kdo jinak by počal síti, než otcovo dávní sili, klid ohrožuje, klid státu. Tak my, kdož z chatrčí za jiter vyšli jsme, děvčata, hoši i děti i dobří starci, my stokrát se vrátili zase... Dnes naivním svedeni strachem a zítra násilím hnáni, i krákotem havranů mstivých i vytím hladových hyen... 53 Snad půjdeme tisíckrát znovu... Nás dlouhá však roste řada, kdož proti vůli všech mocných hledáme toužené zrní... My hlídače zemdlíme bděním a osijem přec jen pole a úrodou přesvědčíme neschopné hospodáře... 54
SLOKY.
My pravdu vzkřikli ještě do světa, když přes nás přesila se hnala v trysku... Ta řada těžkých kopyt prokletá nás zadupala do zrudlého písku... Někdo se z jezdců vrátil, odloučil, že slyšel hlas náš mroucí pod svým ořem... Hned rebellem se stal a pochopil, co vykřikli jsme s nekonečným hořem... Nám za hrobem se sešli rebelli, rvát, ničit, co jsme k pádu označili... Před dnešním dnem jsme arci zemřeli. Však před budoucím soudem zvítězili. 55
ODPOČÍVAJÍCÍ BOJOVNÍK.
Dnes bojovník, jenž znaven, chtěl by snít. Vysoké sosny srdci nesou klid. Nahoře jasno, – zem však zšeřena, tajemství rostou, zítřkům svěřená... Sny lehce vyšly v páry na lukách, jak víly pozdvihly se v tichých hrách. Jdou tančit v louky, v rouškách modravých, až rosa stříká na těl bílý sníh... A hlava jeho klesla znavena, ochabla příze svalstva plamenná. Noc utichla dnes na tisíce mil tu hloubku všeho měříc, zač se bil... A ráno slunce nad tisíci měst s pahorků zdálo se zas nově kvést... A bojovník vstal lehce, dále šel, a vítězství na čele psáno měl... 56
KOUT MÉSTA.
Na dlažbě v špinavých ulicích Města, ghettu jež podobno, prohnívá léto... Zápach zelenin i růží, zápach nuzných příbytků, těl nečistých krasavic, churavých psů, zápach podzemních krámečků řemesel smutných za okny zprohýbanými nehybně stlívá... Něco předčasně svadlého zmírá, zmírá okolím ztajených modliteben, chrámů zamlklých, pobořených, uzamčených, prostituovaných kouřem, štěkavým jargonem židů, sousedstvím vyrudlých kostymů nebohých nevěstek, gesty tuláků, opilým zpěvem ztroskotaných, na jichž groše, vnucené milenkám čekaly legitimní ženy... A stroje řinčí v podsklepí, lisy naříkají, překřikujíce dávné modlitebny... Černé ruce, vyhrnuté až k ramenům přehodnocují prodajnou hmotu: cín, železo, zlato, hořící kameny pod hladkým, syčícím brusem, sklo, bílé dřevo, pestré látky, tuhnoucí sádru,... co srdce a duši nemožno přehodnotit... A řezavých pilin zvukem 57 a nehotových nástrojů akkordem procházíš v davu, co zápachy laků nových stavenišť, zaprášeného pečiva, páchnoucích ryb překřikují smrduté stoky... Unaveni potom před nocí, plameny práce zažehnuté hlavy, které se naučili za všedních dnů pro trýzeň hladu, – rozcházejí se městem... A všichni, zdá se, že ve chvílích, kdy neupíjejí svoji prostoduchost, by potěšili se illusí o nadbytku, kdy porovnávají osudy a vzplanou nešťastnou láskou, kdy bída bídu přitáhne magnetickou silou, všichni, zdá se, že čekají na Krista budoucnosti, jenž stejně porozumí žebrákům jako knížatům, jenž milovat bude hadry ze soucitu, tak stejně, jak nejdražší odkazy z lásky k otcům, ty nekajicné Magdaleny stejně jak moudré panny, ty blátivé ulice, kudy jdou, otupělí, za ubohou zábavou jak nebeskou klenbu, hvězdami posetou, tu poslední bezcennou tretku slabomyslných mrzáků, jak poklady schystané k obdivu pro davy v zlacených sálech... Čekají všichni na Krista Budoucnosti, jenž stejné by pro všecky znamenal příští, že prožil nejsmutnější roky mládí v špinavých krámech penězoměnců, poznal nejtrpčí hříchy Magdalen, prožil, vztažené své černé ruce 58 v dílnách podsklepního temna, v kouřích přehodnocené a skoupé hmoty, a pak – navštívil zas kout ten Města převyšuje lidi o tři hlavy, aby vzkřiknul: bratři! sestry!, aby v zaslíbené království je vyved’ ve svět, který pro ně stvořil zvláště za bolesti, jež kdys trpěl s nimi... 59
PROTEST ŽENY.
Duch Ženy hořce smál se nad ovocem věků: Muž dosud neuzrál, by v hloubkách žití žil. Jen objal prázdné sny a vyssál krásu vděků, ved’ krásně k otroctví, by hrozně zotročil. Neschopný ubožák, jenž hledal pro ni štěstí, v ní nikdy nevzbudil, čím toužil silně žít, jen bolelo-li cos, to svěřoval jí nésti, jen bídu synům svým dal z prsů jejích pít... To říci zděšeně těm, které nevěděly, těm, které věřily, nadešel právě čas... Těm, důvěřivé tak jež srdce prosté měly a život neznaly, ni jeho zrad a kras. – To vzkřiknout v Údolí, kde ženy uspávaly své děti hlasem mdlým a resignovaným. Kde dívky koketně se lásce vysmívaly a snily nevěsty se srdcem vyrvaným. To vzkřiknout na Hory, kde Zarathustra zpíval o Nadčlověku sny než zroditi se měl, jejž lesy marně čekaly, když den se stmíval i řada proti slunci obrácených čel... 60 To vzkřiknout do polí, kde pracovnice táhly jak smutná zvířata pluh s kravou bučící, to vzkřiknout do nocí, kdy rozpuklé rty práhly, a prostitutek hlas se třásl ulicí. To vzkřiknout v orgie, jež najdou muži v bolu, když v krčmách svědomí popěvkem zpytují: „Je v světě moře, moře, moře alkoholu... Je tolik nízkých žen, jež příliš milují...“ To vzkřiknout do moří, kde houpají se lodi pod šedě ocelovým nebem, když se dní, když plavci opouští ty ženy, které rodí, jež pud jich zkojily před plavbou poslední... To v zámky vykřiknout, kde princezny se strojí a útěk smlouvají s otroky mužů svých, by mezi cítící zanesly bolest svoji, děs hrůzy surových rozmarů vznešených... To říci chatrčím, kde tolik žen se krčí nad dětmi zhublými, jež muži neživí... Sníh leží na střechách, na hrobech voda crčí a umíráček lká přes lesy, přes nivy... To říci bídným těm, jež právě porodily s mučednic úsměvem na polomrtvých rtech, těch neporodivše, již by jim odplatili, budoucích heroů a příštích Kristů všech... 61
U MOŘE.
Ztemněla barva pomoří. Noc nesmírnem tím hovoří, bok člunu kvílí nachýlen... Pod srázem příkrým, na něm chyt’ se hôtel bílý v skálu vbit, lká tmavé moře z šedých pěn... Tma... V hlubinách se stíny strou... Skrz cypřiš vidím u nohou vln měnící se temný let... Zdá se mi: to jsou chodci mí. Zábleskem každý pozdraví, že k svítání se dostaví... Hle, časem zvuky jasnými zní z hloubky noci tvůrčí vzdech. To duch se vznesl na křídlech? Poutníků hlasy slyším tmou a nechápu, kam jdou, kam jdou, však jistě svojí za hvězdou... 62 Muž z tmy se noří po muži a k družce, kterou pozdraví, se do věčnosti přidruží... Bolestí věcnou plozeni, duch k srdci krví spojeni, potomci rodí se a jdou... Vlna se střídá za vlnou... 63
PÍSEŇ OPTIMISMU.
Žena, jež trpěla muka, musí se konečně smát... Ta, jež nás bila ruka, musí zas objímat. Města, jež nehostinná se zavřela před námi, po létech budou jiná, zkvetou sny, ženami... Na podzim žlutou a rudou barvou palouky snící pro milenky mít budou po věnci, po kytici... Ještě to ozvěnou šlehne ze srdcí vyhaslých. Znavené, sestárlé hlavy v dětinský vypuknou smích... Zamlklých domovů plíseň zavřeme na petlici. Revoluční pět píseň půjdeme na ulici. Odvyklí myšlence smělé i touze i zázraku, Krista my přivedem' v čele bídných a tuláků. 64
SLOKY O MLÁDÍ.
Co dostupno, neláká nás. Jen překonáváním rostem'. Je tolik tragické krásy v tom příkazu mládí prostém. Jen bouřit a valit se temně, hřmít v nekonečno světů... Rvát s sebou hráze nízké a ničeho nedbat v letu. Zatopit osení chudé, kraj lidí snah nízkých malý. Jen obrovské duby a sosny, jen hory by přečnívaly... Svým rozlivem bez hrází zkypřit ty zoufale suché lány. Až k slunci svůj rozmach stříknout, vichřicí duchů hnaný... 65
VISE.
A večerem palouk zahořel... Já na balvan used’... A potok pěl... Oh, stříkaly barvy květin v kruhu; zřím podivné vise měnivou duhu... Pak splývaly dálky... Sta barev žilo... Mák rudý, sléz bílý, vše rosu pilo, žluť, karmín, nach bledý a modravé stíny, šeď mechů, lesk brčálů, špinavé blíny a plaménky kohoutků, smolniček smích, žluť kořenů, nad vodou prohnilých, a korále červené, vonící jedem, plod jalovce černý v listí hnědém. A hořely barvy jak oka paví... Teď jak bych zřel kývat po větru hlavy... A najednou vidím: já nejsem sám, s úžasem hledím a naslouchám... To květiny nejsou, to v kruhu Ženy, tak důvěrně k sobě nachýleny. 66 Za ruce se držely, naslouchaly, jak větry vály přes výšky, jež plály, a svítivou rosu roztřásaly... Ta světice jedna, ta matka vlídná, ta nevěstka pokleslá, nestoudná, bídná, ta rozkvétající, ta vášněmi bledá, ta dítě, jež zrakem v oblacích hledá... Ta ztrávena prací a lůžek hrůzou, kde pomřeli drazí, ta vyrostlá s lůzou za ploty, kde žebráci k loupeži zvali a před vraždou zbožně se křižovali... Ty všecky se na louce rozsedly v kruhu, jich tisíce odstínů, tisíce druhů, a jedna se druhé neštítila, jak životem jiného žití by žila... A v chóru, jenž vstával mlhami vod tam na sever, na západ, na východ, tak zpívaly všecky tenkými hlasy a po větru vály zcuchané vlasy: „My byly jsme... Muž nás tak míti chtěl, když na vše krom svého Já zapomněl... Nás do oblak vysnil neb strhnul k zemi, nás přepychem laskal, vlek' černými zděmi, nás objímal vášnivě, do bláta rval, nám lichotné lži povídal, na loutnu bláznivou píseň hrál... Nám očkoval krví budoucí vinu, jež přešla v dcer křehkost, v neschopnost synů, nám s převahou dravce po boku kráčel, by proklel nás nízce a za sebou vláčel... 67 My byly jsme jeho zlem nejvyšším i zjevením i tajemstvím... My, nejnižší podnož jeho bludů, jsme cítily pod sebou tratit se půdu... Zde zaklety jsme... Chcem’ jinak žít... Ne v oblacích sněné, žluč přestat chcem' pít... Je možno, co žily jsme, zapomnít?“ Chór vzrůstal a valil se... Obžalob tak nedohledných se otvíral hrob... Chcem' žít, chcem' žít... tak bolestí znělo, sta žen se tu za ruce drželo, chvělo, ty, v životě které se nenáviděly, zde jediné pojilo chtění, jen duše mužů by porozuměly v zlé hodině utrpení,... ty, jež se kdys štítily propastmi stavů, se za ruce držely, po vanu hlavu, a v mohutném hnutí tajemný chór táh’ přes kře a lesy, za obzor... A splývaly mlhy... Sta barev haslo... Já procit'... Mé tělo se třáslo, tak třáslo, luk hloubka zšeřila, les se stměl... Nic neslyšet... Ticho... Jen potok pěl... 68
ZRÁNÍ.
Rodíme se... Mře zas kdosi. Kveteme a chceme rosy. Zrajem'. Slunce k poledni dá nám paprsk poslední... Vše, co kvete, naděj' hostí. Zašlé sní jen o marnosti. Vše, co zrá, lze s vděkem brát. Utrhnout a lidstvu dát... Lidstvo hlad má na své pouti... Musí met svých dosáhnouti... přes hřbitovy králů svých, trosky trůnů papežských. Mnoho mozků, srdcí v krvi pozře, mnoho polí zmrví..zmrví... Celých kultur zralou žeň v oběť dá svou na žízeň... Na kultury větve chudé tyrany své věšet bude... Možno líp a krásněj kvést? Všecko zrá... Vše jasné jest. 69
CESTY ZLÁKANÝCH PRACOVNÍKŮ.
Lákalo Moře hrůzami, žvatláním dětských her, zakouřenými přídami zrcadlících se měst, pohřbeným bohatstvím v hloubkách, tichem nejistých cest... Medvědi bílí řvali s tříštících se ker. Lákal a lákal ten neznámý na kraji propastí strach, chaosu hudba a tančící koráby na vlnách, ztupělých námořnických vlků modlitba ranní, do bouří zpívaná píseň děsu a ztroskotání... Fantom zdvižených staveb k oblakům suchý čněl, prostý. Města ruch mravenčí lákal, vklíněné do tržišť mosty, z nábřeží volal tažných lodí úzký dým, plujících černých rakví k mlhám severním, tisíce lačných rukou, napiatých pod tíží žití denně šlo z pramenů Práce, zevšad jež tryskají, píti... Volaly roviny rozhazovaným zrním rozsévačů, volů kovovým hukotem, šumotem požatých klasů, hrozny omženými, jež přes ploty visely těžce, údery cepů za podzimních blankytů čistého jasu... Volaly hory. Vrhaly stíny na ostrý svah, v slunci se měnily, černaly v světelných přeháňkách, líbaly barvami obzor a dole tekoucí řeky... Lákaly odvážné ledovců blesky i orlů vzkřeky... 70
NAIVNÍ LEGENDA O MOUDROSTI DĚDŮ.
Přes louky zelené se vítr smál, však víc kraj neměl, co by lidem dal... V chatrči dítě vypravili v svět... Je krásně v světě, naivní řek' děd... Tam v horách slunce hoří na sosnách, paprsky v jihnoucích se mění krách. Salaše s výšek visí do kraje a podivně zní hudba šalmaje... A děl: Až půjdeš k městům v Nový svět, obětní plamen rozžhni Duchu hned. On tisíckrát, cos dal mu, odplatí,... kdo našel Sebe, ten se neztratí... Jen stařeny, jež bol svůj vyžily, ty, děti jichž se nenavrátily, s plačící matkou zřely dlouho ven, až dítě zašlo,... jarní shasnul den... 71
MAJÁKY ZVALY V DÁLKY NA MOŘE...
Majáky zvaly v dálky na moře, ač ztroskotané lodi čněly tmou. Co Smrt tančila v stěžních nahoře, na loutnu píseň hrál kdos truchlivou. A nad městy lamp rudý žeh se chvěl a do bran steré hlasy lákaly, ač na dlažbě tam tisíc mřelo těl a hladové tam duše plakaly. My přes paluby s mrtvolami šli, přes hekatomby těl tam na dlažbách... Lze dále jíti, bychom nalezli? Majáky? Města? Hory? Kouzla v tmách? 72
RHAPSODIE Z NOVOVĚKÉHO STŘEDOVĚKU.
Jdeme v ulicích sami... Kolem je šero... Jen rozsvícené lampy blikají rudými skly pod ukřižovaným tělem Kristovým... Tu kněz, zdá se, počítá z rána vydělaný peníz za sloupovím chrámů, mzdu za to, že propůjčil sebe temnotám, by ukryl člověku slávu Slunce... Středověkými ulicemi projeli žoldnéři tryskem... Šli přímo zabíjet? Či vyhlížet si oběť? Budem to my? Jiní? zrození právě? v noci této, modré tak a tajemné? Ještě okamžik, a bude ráno... Než došli jsme k městu, ku ztichlému kříži, kolem nás kornaté houpaly se bařiny, smlouvaly se lupičské roty tajnými kyvy... Noc hloubila města, křížila stíny, přerývala srázy, světelnými kouty přeťatých cest se šeřilo... A teď jsme došli, – a vidíme před ránem na kříži sinavět tělo, chřestivý věnec šumět, drolit se nad hlavou lidstvu... 73 Možno tu spočinout chvíli? Bude tu lidstvu svítat? Stromy se mohou radovat, ledovce i propasti, všecky vzdálenosti, všecky harfy stromů a křů ozvat se větry, rozlévat se vody zbožným rozjímáním, zelenými loukami se přelévat odstíny, krajiny paprsky jasně vzhořet... Ale člověk vycházející časně k ránu jako vždy za prací, kráčející v nejistotách s vědomím dávných vin a bolestí, zda pochopil význam svítání? Aby tak zůstal bez radosti, bez radosti, již jeví tu hmota, i ptáci i stromy i květiny v této chvíli... Budiž však pochválen okamžik rána... Pochválena možnost, sejít se s Bohem, se skutečným Bohem, se živým Bohem budoucnosti, se skutečným, velkým Bohem ve vlastní duši, jenž roven zrození, blesku, činu, krásné smrti... Je možno, že Bůh, jenž kdysi umřel, je němý a necítí řeči budoucnosti?... Jsme ještě sami? Kolem je šero... A lidstvo vstává... Jde nejisté za svou prací, s usouženými hlavami dívá se na ukřižovaného Boha, na Boha minulosti s trnovou korunou a stále se ohlíží do věků plaše: nějaké válečné vzkřeky volají z podvěků, nějaké popravy kývají vytřeštěnými hlavami, 74 les mečů leskne se zašlou vidinou: to morový zápach ze zkornatělých bařin, ze zduřených, nevidných stoupá mrtvol... A lidstvo jde a kráčí kolem zděšeně. Však neodváží se odhodit krvavou dýku a zavrhnout provaz. Ty hříchy minulosti chtí odvetu přítomnosti. Rvou barbarské doby, křičí, co kněz se usmívá v davu, králové září, zákonodárci rostou a lupičské roty smlouvají tajnými kyvy, kde v zmatku lze nejvíce krásti na zděděných rolích. A s trnovou korunou výmluvně němý spí mrtev Bůh minulosti... Zažehnem jednou ohně k ránu svým budoucím Bohům? Najdeme skutky k slovům modlitby, zrající dlouho v srdcích, hymnicky kovové, nezmatené svazky plemennými, ni zlatem mocných ni závistí ubohých, ni příkazy pomsty?... 75
PÍSEŇ POHŘBŮ A ŽIVOTŮ.
Hřmí děla, v slunci stkví se meče, krev z rozedraných cárů teče... Na rozkaz musit slepě jít, na rozkaz smrt kol musit sít, sít, sít... A matku nechat mříti, strachem a hrůzou návsí výti... Řítit se v divém, prudkém cvalu na hlavně, čnící z černých valů, a vědět, ti, kdož stáda vedou, nám rubáš s chladnou myslí předou, že za nás, postřílené pěšce, své obohatí říšské měšce... A vědět, nad nás, mrtvé šiky že doba zdvihne násilníky... Pár milců a pár dobrodruhů, pár milostnic a podlých sluhů lup rozkramaří nabytý... 76 Nuž: proto ležíš zabitý?... Nuž, proto. Kde je protest světla? Kdos řekne: Luza. Nerozkvětla... Svědomí, vstaneš pod děsem? My mrtví, zemí otřesem... Vzburcujem' živé, katům svým, co dlužni jsou, vzít násilím... 77
Z BOŽÍ MILOSTI.
Tak prožil krásně půvab dětských roků v prostranných, sluncem jasných komnatách, kam park se díval v stříbřitém vod toku, altany z dálky, zeleň na lukách... Tu narození jeho uvítáno měst jásotem, desátkem poddaných. Pak do ciziny odjel v jedno ráno s královnou pyšnou, s hejnem sluhů svých... Ač ve světě, přec lidí nepoznával... Krok za krokem mu kráčel praeceptor. Učitel klavíru Chopina hrával, gramatik mumlal deklinace vzor, a suchý historik o bitvách předků shrben až k zemi činil výklady, na jakési národy druhořadé zákeřné vymýšleje výpady... Princ prostý byl... Však sotva, zdá se, chápal dle výše záště své zášť národů... Ve dvorských intrikách has' jeho zápal... A v povolnou se měnil pagodu. 78 Mše, zpověď byla duše jeho lékem, jak všecko učil se, bez ducha však, on, encyklopéd malý před člověkem, před věky nepatrný ubožák... Tak pěchovali ve mdlé, trpné schema mrav dávno přejatý od dvorních stvůr, zavřená duše nechápala, němá, leč zevním leskem upoutal ji dvůr. Tam v sálech mohl na parketách zkusit, co ve dne naučil se odříkat, svou prostou touhu po svobodě zdusit a naučit se chladně křivdit, lhát... Obklopen pochlebníky krásných řečí jich očima zřel na to lidské zlo, v svět, svěřený jich blahosklonné péči, opřené jeho zlaté o žezlo... Své okolí zřel zkvétat spokojeně, ston dissonance nevnik' do těch stěn, o štěstí říše přesvědčován denně z rtů dvořanů a krásných, svůdných žen... Z věd, z umění vše memoroval, slova některá četných národů též znal... Byla to těžká lekce papouškova, však zdálo se: tak musí žít už král... On lekce své se musil naučiti, být strojem v rukou těch, kdož přišli vést, kdo sloužit velkým rodům, radost cítí a na lid hrubou pozdvihají pěst... 79 Byl moudrým zván i míru milovníkem, že vojska množil, by mír zachoval, že tlustý spodní pysk si kousal zvykem než na pergamenech se podepsal... Zvlášť sliboval-li na nich cosi zemím, co nemožno už předem vyplnit, že v čas se slepým stavěl a v čas němým, jak rádci chtěli a jak nechtěl lid... 80
TEMNÁ, PODZEMNÍ SÍLA.
Setkal jsem se s duchem temna, lpícím na pozemské hroudě, právě když jsem chtěl slavit svátek Znovuzrození lidstva. Bylo to v krajině nejchudší radostmi a nejbohatší smutkem, v krajině půlnočního temna u zanedbaných otců. Duch podzemní, duch temnot ze všeho hleděl, usazen v lhostejnosti, v zlozvyku lenosti, která nechala prohnívat obilné stohy, neosázela pusté stráně granátově zlatými jablky, a divokým růžím nevnukla mízu pěstěných sester. Temno rostlo v malém člověku: chatrče se sesouvaly, jak lenivě pohlížel do slunce a čekal spásu života od cizích mocí, vyjídaje poslední zbytky svých zásob, své slípky obětuje i drůbež, nemocnou nevšímavostí vlastní. Ovce a býci nenašli suchého přístřeší civíce krajem, vyschlá pole duněla jich kroky a smála se rudými máky. Byl to cynický smích, jejž miloval duch temnot podzemní. Byl to pláč frivolních květin nejzpustlejších druhů... Pávi v sousedních dvorech křičeli a hrdličky lkaly, okna hořela sluncem a mladé dívky po práci pěly, – jen temný duch lenosti záviděl úrodu požehnaným druhům zanevřev na práci, odškodňoval se tajenou loupeží... 81 Setkal jsem se před zapadlou krčmou s temnou Silou, když vyšla a po krvavé řeži mohutné otírala ruce, a naslouchavši vzdálené hudbě nůž svůj o mezník brousila a čekala na zaslepeného svůdce nevěrné dávné milenky... Temná Síla se shýbala nad skřípajícími kolébkami dětí, čarodějné formule vykřikujíc a zadržujíc prstem lavinu smrti, zaklínala svoje podzemní duchy, věříc v zlomyslná jich kouzla a odvracejíc nebezpečí počtem modliteb klokočových růženců... Podzemní Síla chtěla nás úskočně do drápů sevřít, chtěla svůj rozklad nám vočkovat, bolestných odumírání, podrýti kořeny našeho bytí, ničíc, když nemohla rozrůst, shroutit se na bok s námi, civíc, do slunce líně hledíc... Zoufale se vzpíráme, každým záchvěvem duše, atomem rozumu, všech věků blesky vrháme v temný ten bezedný jícen, v závratné výši stojíme, bez mdloby stínáme hlavy, jež narůstají podzemní temné Síle nedohledných konců... 82
TULÁCI.
Tuláci, vylákáni shromáždili se nezvyklým zjevem... Byla to hvězda? Měsíc? Slunce planoucí? Bylo to tisíc planoucích sluncí? Dnes krvavěji planula jich nahá těla z hadrů a ruce čněly slabé, nepatrnou, bídnou že neudržely ni malou kořist, jež klesala zpět do tlam hltačů nenasytných, hltačů, pevně vkotvených v zemi... Tuláci milovali prostor – nemilujíce hroudu... Neměli dosti vtipu, obveseliti smutné. Dosti lsti, obelstíti nejlstivější... Nedali se zlákati jako zkrotlí holubi, čekající na hedvábím šustící kroky, na štědrou scenerii náměstí svatého Marka, na terassy, přeplněné drobty,... aby v zápětí zmizeli slunečným krajem... A volala-li je práce, tož nelákala je k sobě; spíš naučili se sníti za rohy zdí den ze dne, noc k noci, vycházet z brlohů nečisti a věčně páchnoucí jediným občerstvením tuláků,... 83 dívajíce se zvědavě na vše, co nelze koupit, co nelze dostat, co nelze obsáhnout... Plakali a smáli se, tančili a čekali za dveřmi žebraví, že báli se práce, otroci volností zabíjení, by mizeli přes noc za hory, za doly... Obávali se slunce... Více slunce, více slunce, ještě více, abyste viděli všecky ubožáky, kroužící v zástupech, abyste vylákali všecky ze všech brlohů, abyste viděli v bídě jich svoji bídu... Ale nemstěte se za jich nevděčnost... Půjdou k vám jistě zatoulaní do svých nedosažitelných, pošetilých snů, proto pohrdnou, zdá se, vždycky vaší pomocí, budete-li je chtít zbavit pout... Neschopní, pochopiti účelný život, vyučení ústrky, pohrdáním i výsměchem, strávení epilepsií a hmyzem, spojení s ženami podél cest opilými, jichž zorničky hoří, hoří, hoří lehkomyslnou nevírou k práci... Vysmějí se hospodářům, těžce jdoucím za pluhy, rybářům lovícím na břehu zelenavých moří, dřevorubcům, kácejícím pralesy, ustaraným kupcům, vykřikujícím ceny do vřavy neznajících se lidí, pocítí touhu urážet počestná řemesla, vykřičet v krčmách manželství, pohněvat ctihodné starce... A bude-li mráz, nepožádají teplého kouta za pecemi tavíren, kde syčící tekutá ocel se valí, vychladajíc... 84 Spíš do sněhu lehnou, že práce se bojí, jež vzbouzí jich úžas i údiv, však nemůže získat jich lásky... Mají touhu, proklíti bohy a vysmáti se lidstvu, jeho důstojné, veliké chytrosti, která mnoho mluví a málo jedná, která slibuje, však nedává, chvástá o přežilých královstvích, však nové zakládá, vraždí krále a zbytečné nastoluje, drtí tyrany, však nové vyvolává, přízraky starých svých hříchů,... mají touhu, vysmát se lidstvu, držícímu zemi, chudí duchem....duchem... Nepomýšlí nikdy na zítřek ni na smrt... Nepomýšlí, že jednou dojde na posměvačné tuláky, nestoudné holky, utahané soumary po celodenní pouti... 85
VĚČNÝ OHEŇ.
Pochybovači, již visí propleteni v kola Žalů, na skřipcích se mlčky mučí, oslepeni zírajíce jedním směrem k Slunci lidí, pochybovači, kvas lidstva, po jedné prý chvíli touží: aby sňati se svých křížů pozdravili to, v co nikdy nedalo jim věřit lidstvo... Věřící však, děti Slunce, plni svaté naivnosti, kteří zapřevše svou bolest, větší rány lidstva hojí, věřící i v dobách smutku, zoufalství a nedůvěry, věřící i v dobách smrti, věřící i v dobách zmaru, nechť dál věří silou mocnou, byť i temný nevděk lidský sáhal za hroby a věky nad prací, jež neskončena... 86 Prometheus odvážil se urvat božstvu to, v co nikdy lidstvo před tím nedoufalo: Oheň věčný. Láskou vzpoury titanskou svou pýchou vzhořel, že dal oheň člověčenstvu... Každým dnem ta pýcha rostla, každým dnem ji supi rvali železnými svými zobci, ale ona rostla více, čím víc oheň planul, planul... --- Oheň ten ať brzy vzhoří ve všech srdcích, Promethee... Příští věky budou pláti ohněm v každém lidském srdci... Otrokyně nebudou už otrokyněmi, jak kdysi s neotročícími muži; ponesou své břímě těžké; rády k nim se přikovají řetězy, jež nezachřestí, najdou-li své jedno srdce, srdce, které pro ně hoří ohněm, jimi rozdmýchaným, ohněm s nimi odumřelým, jenž je sežehnul a jiné nad popelem rozneseným zasáhnul svou věčnou touhou... 87
DĚTI ODVAHY.
Zpívalo pod okny Jaro bílou a žlutou luk písní. Se skal se řítily bystřiny, chytaly žhnoucí Slunce v peřeje stříkající v pláči a smíchu... Děti Odvahy, vstaňte... Vstaňte z teplého mechu. Otisknuté těl podoby zahlaďte pevnou rukou. Snad že by lenoši Zítřka vymlouvali se kdysi na sladké zdřímnutí vaše... Málo jsme schytali blesků, málo servali růží, úsměvů, pohrdání. Málo jsme viděli s orlích nebetyčných doupat, se strmě visících srázů nad vrcholy sosen. 88 Málo tvář tváří jsme náhle střetli se s nebezpečím, které číhalo skrytě. Hlas náš z propastných hlubin nedonik' k lidskému sluchu. Pojďte, Odvahy děti, nahé vy děti Jara... Athleti Odvahy, pojďte. Naivní jarní nechť úsměvy letí vstříc činům léta... Pojďte. Leč nepusťte Duše, jenom vy nepusťte Duše, ani jediné Duše, kterou v svém potkáte Jaře v hájích, kdy tryská mládí bolestí z kmenů: abyste urvané růže, krůpěje chladivé rosy, abyste žhnoucích míz kapky, jediný chycený záblesk, jediný s vrcholů výkřik, jediné z propastí echo Duši té nesdělili, okolo kráčející, Duši, jež otvírá se... Athleti Odvahy, pojďte: Stavte se pro ženy mladé, zakleté dosud v pouta panovačných otců. 89 Zakleté na stupně chrámů, otrocky přikované k osudům stoletých zvyků. Ponížené a malé, od dětství naučené klanět se světicím nebe, neznající však štěstí, jež by je poutalo k duši vaší a osudům vašim, k vaší pýše a lásce, ke všemu, co je vám draho... Děti Odvahy, pojďte: Mnoho my pohrdání musíme Satanu urvat, abychom potřeli vládu malého lidského ďábla... Pojďte, ať nevymře Země šlechetným dobrodružstvím... Velké Sny přes moře táhnou, ale ty malé dlí doma, skrčené, zimomřivé... Hledání, zápasů, smutků, štěstí dny neskončeny... Zbývá tak mnoho, tak mnoho vyrvat závistným Bohům... Děti Odvahy, pojďte... 90
EPILOG Z R. 1905
[91] Ve sklepení pod Městem v sešlých zdech v běd Gehenně, nadějí na hrobech v tak ponuré sešli se náladě o lidské rokovat záhadě... Čas kvapí, čas kvapí... Ta společnost jak ve svých by touhách sobeckých mládla.. Co zákony, práva, hřích a ctnost, co náboženství, co povinnost? – Jen veteš, jež mocným do rukou padla... Čas nenastal ještě svědomím hnout? Svým hladem přes Hory zahouknout? Řvát, udeřit syté přes opasky, ty, co cit kradou bez citu, lásky? Čas nenastal, v tlumený neblahý smích aby se ubitých protest zdvih'? Jen opaskům jedině možno se mstít: ta kola, jež ženou vše, zastavit... A čekat, pak čekat... Ovoce zraje... Pak vyhnaní z výhod, vyhnanci z ráje se rozejít světem... Vzbouří to klid... Chcem jíst! chcem žít! chcem jíst! chcem žít! 93 Již kola se nepohnou... Z továren z těch rozbitých a puklých stěn zří divoká zloba zoufalství a požárovým se čmoudem chví. Je na polích mrtvo a v přístavním doku pár vypleněných ční beden a žoků, bodáky blýskají dlouhou řadou, a hromada střelených obětí v rtech zaťatých výhružný smích, má prokletí... Je po bouři ticho... A vlny se kladou dřív rozbouřené neklidem, jedna za druhou. Moc je zlem. Kdo zlo sil, ten neklidí pokoje. Kdo zbudoval moc, jde do boje... Sta modliteb kněžských, sta voskovic, sta výhrůžek a sta skutků černých Moc chrlí, životů nešetříc... Ve sklepení pod Městem, v sešlých zdech v Gehenně bídy, snů svých na hrobech, při světlech lidský soud táboří, rty různých národů hovoří. Ztrhané pláště a zedrané šaty, kotníků zčernalé pěsti, do rudé záře chumel ten svátý ponuré zítřky věští, divoké výkřiky pomsty a zloby jakoby kopaly blízké již hroby těm, kteří určeni mříti řadou na lidu spáchanou zradou... Postavy ztrávené vousů šedých, černí í smělí, mladí, čel snědých, 94 jiskrných očí a pevných paží, zcuchaných vlasů, slova již váží rozvahou dávných bolestí, vášnivých lásek po štěstí... Postavy zvláštní... Práce i ducha vyrvané strojům, bibli i knize, vyrvané badání, jemuž tak cize ozvěna lidství se ozvala hluše, vyrvané drobným láskám lidí, milenek snění a matek bázni, postavy, budoucí dny jež vidí v očistě činů, v krve lázni... V noční ten bezpečný vzdálený klid nejlíp se smlouvá revoluce, druzi si podávají ruce, hesla je možno vyměnit. Hoří zrak, brvy svraštěny... Ortel však dávno vyřčený... Revoluce, jež ve dvou se snula, vyrostla tajně, množstvím hnula... Než padnou kostky... kdo že má mřít? Na kterém z tyranů dřív se mstít? Jsou postavy plné krve a hrůzy,... kdosi se schovává před soudem luzy... Někdo se bojí stínů zlých v prázdných zamčených pokojích a bojí se lehat, chodit se bojí jak nemoci, která se nevyhojí... Chvíle je vážná. Nikdo prý neví, kdo a jak, na kom smýt ty své hněvy... Někde se najde však dláždění rudé... Kdo bude vraždit? A mřít kdo bude?... Než osudí padne... kdo má jít 95 a na tyranovi mstít se, mstít?... V posledním hrozném okamžiku nevolno v kruhu společníků. Než osudí padlo – stařec vstal a upřímně tak se zpovídal:... Stařec jsem slabý... A nevím sám, zda se již k činu odhodlám... Kdys tradice krotké z dětských let táhnou mne za čin tak obrovský zpět... Zbožně kdys otcem vychovaný já jiného boha chtěl, jiné pány... Stár jsem a vrací se úzkostný strach k úvahám o věčných záhadách, časem jak ďábel kdyby se smál a v rozhodné chvíli mou vůli spial... Jsem čistý, jsem věrný... Ale z činu mé stáří již nesnese těžkou vinu... Je zbabělé stáří... Však mlčet umí, je zbabělé příliš a trochu lpí, však určen-li budu, vše povinnost ztlumí, když povinnost velí, tu svědomí spí... A stařec když skončil, kdos mladý vzal a vetchou mu rukou potřásal... Je dobře. Hruď starci se zmatkem vzdouvá, ne, – starce již nikdo nepřemlouvá... Teď kdosi vstal z mladých... Černý vlas se nad zrakem hluboko vpadlým třás'... nos smělce a oko, v němž čin se tavil, blesk odvahy myšlenku rozežhavil a podivná síla pohybů, slov, moc přesvědčení, hněv, syčící kov, tón bratrský, vášeň apoštola, 96 vše sklepením neslo se, ztlumeno zpola..zpola... A pravil: Vy smutní jste přišli v svět jen člověka zříti krvácet,... kdos v blátě ho vláčel a kdos ho štval, na drobné zločince dochoval. Ne láskou, jej do práce honili bičem, on stále jen ztrácel a nenašel v ničem, když duši mu zabili, v konec zla se kněžská jich modlitba nalezla. V tmě duši a tělo v nedostatku, kdy bídní se dočkají mocných svátku? My viděli bídné a bolest jich je bolestí naší srostlou s námi, a z výkřiků hrdel škrcených nám blízký hlas ozývá se známý, – hrůz představitel nám po právu na dějinnou vyrůstá postavu, a jeho vrah pro lidstvo činí víc než tisíc světců a přímluvnic... Tak pravil... A z řady, vyniklé jasem, se zdvihá teď vyhublý mstitelův stín, a monotonním, však pevným hlasem čte obžalobu všech vražd a vin; je dlouhá, až v dávné sáhá věky, nad hroby se staví, zří v krve řeky... Pak pracovníky a myslitele se znakem utrpení v čele na spravedlivý volá soud, jenž musí se dnes již rozhodnout,... dřív, dříve než vstanou odevšad ti železných tradic vyznavači a netopýři církví, vlád a hazardní ti mocní hráči 97 se vším, co lidstvu možno dát, co slíbit a co upírat... Čte... čte... A řada známých jmen ve věnci krvavém se snoubí, z nich první mřít je předurčen, je nutnou obětí té zhouby, – a monotonním hlasem stále to vyřkne jméno k smrti zralé... Tu nezlomné hlavy Dantonů a Caseriů a Robespierrů nad prozřetelností zákonů podivnou vášní hoří v šeru... Pak ticho, mrtvo... Oheň plane, a všichni jak před činem opilí bez dechu čekají, kdo stane se mstitelem všechněch za chvíli... Před osudím postavy splývají, jim kuličky v prstech se míhají a zraky hru prstů stíhají,... kdo předurčen bude, kdo vraždit musí... Teď osudí padlo... Hle, fanatik myšlenky... Student snad rusý. On netrpěl dosud... a jasně se smál, že všecky ty bolesti na sebe vzal, ty minulé všecky a ty příští, ty potoky krve, jež z padlých těl prýští, – a jako by se světem vyrovnán, všem ruce tisk', všemi objímán a blabolivě, svůj zdvižen zrak kams jiných světů do oblak, tak promýšlel cestou ze sklepení plán budoucích dějů v jasném snění: 98 třeba-li s něčím již ztroskotat, jen velkým se činem to musí stát... Pak vzpomněl si otce. Ten zlobně stával kdys u stroje, vyjít ven k lidu si přával a zahřmít tím, co v něm bouřívalo, co za nocí zimavých se mu zdálo, na slámě když tak léhal s ženou upracovanou a přikrčenou k dítěti rusému očí zlých po otcově zlobě zděděných... A fanatik myšlenky s nezlomnou vírou bral chladivou nocí se podzimní, na oblohu blednoucí, nesmírnou, širou zřel, myšlenky stíhaje, světla v ní,... pak svěsiv hlavu, v plášť zhaliv své ruce, kams vkročil v úmyslu pevném, prudce před bezlidných paláců olbřímy, kde stromů řad smutně čněl do zimy... Jak pusto... Jak ticho... Z těch asi míst kdos vyvázne sotva zdráv a jist... 99 OBSAH: Str. Sny dobyvatelův3 Píseň nového světa6 Mládí dobyvatele9 A revoluční, silné větry duly...12 Básník13 Bratři světla15 Vichřice duchů17 Večerní píseň hledajících19 Nové výpravy21 Kročeje velikého25 Přemožené zlo27 Nad počatým lidským dílem28 Rhapsodie o zdraví lidstva29 Revoluční píseň ve starém slohu32 Čtvrť bídy34 Tušení přerodu36 Náboženství zítřka39 Nespokojení orlové40 Svět msty41 Víra v lidstvo42 Sloky44 Kořist duše46 Naivní ptáci a oblaka48 Jitro49 Život50 Klasy nového osetí52 Sloky55 Odpočívající bojovník56 Kout města57 Protest ženy60 [101] Str. U moře62 Píseň optimismu64 Sloky o mládí65 Vise66 Zrání69 Cesty zlákaných pracovníků70 Naivní legenda o moudrosti dědů71 Majáky zvaly v dálky na mořemoře...72 Rhapsodie z nového středověku73 Píseň pohřbů a životů76 Z boží milosti78 Temná podzemní síla81 Tuláci83 Věčný oheň86 Děti odvahy88 Epilog z rokur. 190591
[102] Spisy Antonína Sovy:
Realistické sloky. Praha 1890 Květy intimních nálad. 1891 Z mého kraje. 1892 Soucit i vzdor. 1894 Zlomená duše. I.vyd. 1896 Vybouřené smutkysmutky. I. vyd. 1897 Theodoru Mommsenovi. I. – V. vyd. 1898 Prósa. 1898 Ještě jednou se vrátíme. 1900 Ivův román. 1902 Ballada o jednom člověku a jeho radostech. S kartony od F. Kupky. 1903 Povídky a menší črty. 1903 Zlomená duše. – Vybouřené smutky. II. vyd. – Theodoru Mommsenovi. VI. vyd. 1903 Hlad. Báseň. I. a II. vyd. 1903 Výpravy chudých. Román. 1903-4 Tři zpěvy dnešků a zítřků. 1905 Dobrodružství Odvahy. 1905-6
K tisku uchystáno: Lyrika lásky a života.
E: pk; 2004 [103]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Lidové družstvo tiskařské a vydavatelské; Leschinger, Edvard
(Nákladem Lidového družstva tiskařského a vydavatelského v Praze. Tiskem Edvarda Leschingra v Praze, Vodičkova ulice.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 103