A REVOLUČNÍ, SILNÉ VĚTRY DULY...

Antonín Sova

A REVOLUČNÍ, SILNÉ VĚTRY DULY...
S vrcholy sosen silný vítr hrál, když na cestu jsme vyšli připraveni. Zděšený racek bouři předvídal za jitra v revoluční kuropění. Zem spala ještě. Magnetická tíž na spánky lidské dosud uléhala. Pro těchu bídných nad ní vztyčen kříž, vylhaným blahobytem lhala... Svět malých cílů dřímal na březích dalekých moří, v otrávených městech. Žen prodajných nás dojal smutný smích a skrytý význam v oplzlých jich gestech... Do nízkých idyll chodci tápavě ze dne v den druhý mosty přecházeli. Jich vnuci učili se chápavě dny ubíjet se svými učiteli... Jak zděsili se, když jsme vznítili v svých duších na dně ohně revoluce. Jich nozdry požár z dálky cítily a k obraně se tyčily jich ruce, kol jejich doupat bouřný vítr vál, hle, jiskry z ohňů duší jich se tknuly... Svět probouzel se, který dosud spal... A revoluční, silné větry duly... 12