PROTEST ŽENY.

PROTEST ŽENY.
Duch Ženy hořce smál se nad ovocem věků: Muž dosud neuzrál, by v hloubkách žití žil. Jen objal prázdné sny a vyssál krásu vděků, ved’ krásně k otroctví, by hrozně zotročil. Neschopný ubožák, jenž hledal pro ni štěstí, v ní nikdy nevzbudil, čím toužil silně žít, jen bolelo-li cos, to svěřoval jí nésti, jen bídu synům svým dal z prsů jejích pít... To říci zděšeně těm, které nevěděly, těm, které věřily, nadešel právě čas... Těm, důvěřivé tak jež srdce prosté měly a život neznaly, ni jeho zrad a kras. – To vzkřiknout v Údolí, kde ženy uspávaly své děti hlasem mdlým a resignovaným. Kde dívky koketně se lásce vysmívaly a snily nevěsty se srdcem vyrvaným. To vzkřiknout na Hory, kde Zarathustra zpíval o Nadčlověku sny než zroditi se měl, jejž lesy marně čekaly, když den se stmíval i řada proti slunci obrácených čel... 60 To vzkřiknout do polí, kde pracovnice táhly jak smutná zvířata pluh s kravou bučící, to vzkřiknout do nocí, kdy rozpuklé rty práhly, a prostitutek hlas se třásl ulicí. To vzkřiknout v orgie, jež najdou muži v bolu, když v krčmách svědomí popěvkem zpytují: „Je v světě moře, moře, moře alkoholu... Je tolik nízkých žen, jež příliš milují...“ To vzkřiknout do moří, kde houpají se lodi pod šedě ocelovým nebem, když se dní, když plavci opouští ty ženy, které rodí, jež pud jich zkojily před plavbou poslední... To v zámky vykřiknout, kde princezny se strojí a útěk smlouvají s otroky mužů svých, by mezi cítící zanesly bolest svoji, děs hrůzy surových rozmarů vznešených... To říci chatrčím, kde tolik žen se krčí nad dětmi zhublými, jež muži neživí... Sníh leží na střechách, na hrobech voda crčí a umíráček lká přes lesy, přes nivy... To říci bídným těm, jež právě porodily s mučednic úsměvem na polomrtvých rtech, těch neporodivše, již by jim odplatili, budoucích heroů a příštích Kristů všech... 61