PÍSEŇ POHŘBŮ A ŽIVOTŮ.

Antonín Sova

PÍSEŇ POHŘBŮ A ŽIVOTŮ.
Hřmí děla, v slunci stkví se meče, krev z rozedraných cárů teče... Na rozkaz musit slepě jít, na rozkaz smrt kol musit sít, sít, sít... A matku nechat mříti, strachem a hrůzou návsí výti... Řítit se v divém, prudkém cvalu na hlavně, čnící z černých valů, a vědět, ti, kdož stáda vedou, nám rubáš s chladnou myslí předou, že za nás, postřílené pěšce, své obohatí říšské měšce... A vědět, nad nás, mrtvé šiky že doba zdvihne násilníky... Pár milců a pár dobrodruhů, pár milostnic a podlých sluhů lup rozkramaří nabytý... 76 Nuž: proto ležíš zabitý?... Nuž, proto. Kde je protest světla? Kdos řekne: Luza. Nerozkvětla... Svědomí, vstaneš pod děsem? My mrtví, zemí otřesem... Vzburcujem' živé, katům svým, co dlužni jsou, vzít násilím... 77