RHAPSODIE Z NOVOVĚKÉHO STŘEDOVĚKU.

RHAPSODIE Z NOVOVĚKÉHO STŘEDOVĚKU.
Jdeme v ulicích sami... Kolem je šero... Jen rozsvícené lampy blikají rudými skly pod ukřižovaným tělem Kristovým... Tu kněz, zdá se, počítá z rána vydělaný peníz za sloupovím chrámů, mzdu za to, že propůjčil sebe temnotám, by ukryl člověku slávu Slunce... Středověkými ulicemi projeli žoldnéři tryskem... Šli přímo zabíjet? Či vyhlížet si oběť? Budem to my? Jiní? zrození právě? v noci této, modré tak a tajemné? Ještě okamžik, a bude ráno... Než došli jsme k městu, ku ztichlému kříži, kolem nás kornaté houpaly se bařiny, smlouvaly se lupičské roty tajnými kyvy... Noc hloubila města, křížila stíny, přerývala srázy, světelnými kouty přeťatých cest se šeřilo... A teď jsme došli, – a vidíme před ránem na kříži sinavět tělo, chřestivý věnec šumět, drolit se nad hlavou lidstvu... 73 Možno tu spočinout chvíli? Bude tu lidstvu svítat? Stromy se mohou radovat, ledovce i propasti, všecky vzdálenosti, všecky harfy stromů a křů ozvat se větry, rozlévat se vody zbožným rozjímáním, zelenými loukami se přelévat odstíny, krajiny paprsky jasně vzhořet... Ale člověk vycházející časně k ránu jako vždy za prací, kráčející v nejistotách s vědomím dávných vin a bolestí, zda pochopil význam svítání? Aby tak zůstal bez radosti, bez radosti, již jeví tu hmota, i ptáci i stromy i květiny v této chvíli... Budiž však pochválen okamžik rána... Pochválena možnost, sejít se s Bohem, se skutečným Bohem, se živým Bohem budoucnosti, se skutečným, velkým Bohem ve vlastní duši, jenž roven zrození, blesku, činu, krásné smrti... Je možno, že Bůh, jenž kdysi umřel, je němý a necítí řeči budoucnosti?... Jsme ještě sami? Kolem je šero... A lidstvo vstává... Jde nejisté za svou prací, s usouženými hlavami dívá se na ukřižovaného Boha, na Boha minulosti s trnovou korunou a stále se ohlíží do věků plaše: nějaké válečné vzkřeky volají z podvěků, nějaké popravy kývají vytřeštěnými hlavami, 74 les mečů leskne se zašlou vidinou: to morový zápach ze zkornatělých bařin, ze zduřených, nevidných stoupá mrtvol... A lidstvo jde a kráčí kolem zděšeně. Však neodváží se odhodit krvavou dýku a zavrhnout provaz. Ty hříchy minulosti chtí odvetu přítomnosti. Rvou barbarské doby, křičí, co kněz se usmívá v davu, králové září, zákonodárci rostou a lupičské roty smlouvají tajnými kyvy, kde v zmatku lze nejvíce krásti na zděděných rolích. A s trnovou korunou výmluvně němý spí mrtev Bůh minulosti... Zažehnem jednou ohně k ránu svým budoucím Bohům? Najdeme skutky k slovům modlitby, zrající dlouho v srdcích, hymnicky kovové, nezmatené svazky plemennými, ni zlatem mocných ni závistí ubohých, ni příkazy pomsty?... 75