RHAPSODIE O ZRÁNI LIDSTVA.

RHAPSODIE O ZRÁNI LIDSTVA.
Kdys v mrtvé ticho dýmala zima Velkoměsta, svých tuláků mátožné stíny za rohy vyháněla... Hlas života smutného mečel zbožnými prosbami hladu a horečné oči se dívaly s tupostí vyčítavou... A mluvily k chodcům i k věcem: Jen večery hladu poznat! kdy v zamrzlém oknu se vzhlíží studeně lhostejný měsíc. Být na slámě shnilé do hadrů sbaleným, horečným tělem, kdy od spilých rtů se kouří v smrdutém, ztráveném vzduchu... Tu nicotu poznat, pod hroznými údery bídy se svíjet, být ztracen a ležeti v hadrech kdes nevšímán v poslední čtvrti, nad kanálů shnilým puchem poslouchat hopkavé krysy a společnicí mít ženu, jež celé své umírá žití... Být rozhlodán nemocí černou, být nevšímán, dětmi být zrazen, být oloupen o česť, ku vraždě sveden, ji roky skrývat, hlad krádeží ukojiti a okradeného skolit, jen slůvkem prozradí-li, že viděl nás kdysi krásti... S tak šílenou vášní svádět k orgiím hladové ženy, a hříšnými ubíjen hynout krvácejícími smysly... Být žebrákem, stydět se prositi však a mříti hladem, stín vyzáblý, kultury oběť, Nula Velkoměsta... 29 Ty stokrát jenž kráčel jsi kolem, stal jsi se spoluvinníkem, že bezmocná společnost neměla soucitu, záchrany, síly, ba zdálo se mnohdy, že vychladla srdce a všecko že cizí, i člověk, jenž nasytiv sebe již zapomněl hrůzy hladu... Zem zcizená zelení hájů, jež jásala nepokrytě, to moře, jež zpívalo směle volajíc kroužící orly, i koráb, jenž mluvil k dálkám o velké touze srdcí, i Město, jež kulturou starou posmívalo se dnešku... Tak mluvily vyhaslé oči, bezruké, beznohé stíny, tak zapadlá děsila místa násilných vražd a činů... Tak věznice křičela do tmy světly svých obrovských prostor, tak uličky páchly mrtvým puchem děr lidské zvěře... Leč hrozný ten děsivý zástup žádného neměl konce... Zas vyrůstal, doplnil řadu armády utrpení... Vždy naproti člověčenstva nicotným sobeckým řádům se hrozivě z koutů zdvihal a do jiné lidstvo zval doby... A hledal-Ii Společnost, volal ji, posmíval se, ji prosil, ji proklínal, našel však vždycky bezstarostnou a slepou, jež sobecky chytrá svá, zdravá krmila šlechtěná těla, však zapomínala v blátě svých tvorů nejbídnějších... I z Věků každý se vyhýbal hadrům a krvavým ranám, do zapadlých nevkročil koutů, do ubohých nevnik' srdcí, jak zahradu sešlou nechal bujeti současné lidstvo a neplel a nezalíval a nesázel, nepodpíral... Moc rozhodující žila svým problémům Zisku a Síly, dál s přebytky kupčila pro sebe, sáhala v majetky cizí... Moc plýtvala dosud leskem, že neměla času a touhy své uživit všecky Slabé, ty nejchudší duchem i tělem... 30 Však zraje vše, zraje k pádu. Po věky neukojenou a zoufalou schvácen pomstou lid vypleje násilné hlavy, jež do jeho staví se cesty a vítězným postupem duchů on zdvihne a posilní všecky, kdož trpěli jejich vinou... A stane se: Za jiter jednou průhledným do dálek vzduchem že silný van opojný vnikne zotvíranými okny, a vssátá krev tyranských rodů do vlhké, bující země se vytratí zážehy slunce a rostlin žízní a červů... Z hlav korunovaných moře krve se rozleje světem do moře té křičící krve, z hlav žebráků denně jež kane. Už nebude žebráky hostit v lůně svém lhostejné lidstvo a nebude trůny stavět dědičné pýše králů... Pak dozraje lidstvo... A klesne-Ii člověk, hned ruce jej chopí, jej posílí, zadrží, odvrátí od běd i nebezpečí... A jako kdys květy dle druhů světlem se živily, rosou, neb teplem neb nocí, tak lidstvo se naučí pěstit své duše... 31