A večerem palouk zahořel...
Já na balvan used’... A potok pěl...
Oh, stříkaly barvy květin v kruhu;
zřím podivné vise měnivou duhu...
Pak splývaly dálky... Sta barev žilo...
Mák rudý, sléz bílý, vše rosu pilo,
žluť, karmín, nach bledý a modravé stíny,
šeď mechů, lesk brčálů, špinavé blíny
a plaménky kohoutků, smolniček smích,
žluť kořenů, nad vodou prohnilých,
a korále červené, vonící jedem,
plod jalovce černý v listí hnědém.
A hořely barvy jak oka paví...
Teď jak bych zřel kývat po větru hlavy...
A najednou vidím: já nejsem sám,
s úžasem hledím a naslouchám...
To květiny nejsou, to v kruhu Ženy,
tak důvěrně k sobě nachýleny.
Za ruce se držely, naslouchaly,
jak větry vály přes výšky, jež plály,
a svítivou rosu roztřásaly...
Ta světice jedna, ta matka vlídná,
ta nevěstka pokleslá, nestoudná, bídná,
ta rozkvétající, ta vášněmi bledá,
ta dítě, jež zrakem v oblacích hledá...
Ta ztrávena prací a lůžek hrůzou,
kde pomřeli drazí, ta vyrostlá s lůzou
za ploty, kde žebráci k loupeži zvali
a před vraždou zbožně se křižovali...
Ty všecky se na louce rozsedly v kruhu,
jich tisíce odstínů, tisíce druhů,
a jedna se druhé neštítila,
jak životem jiného žití by žila...
A v chóru, jenž vstával mlhami vod
tam na sever, na západ, na východ,
tak zpívaly všecky tenkými hlasy
a po větru vály zcuchané vlasy:
„My byly jsme... Muž nás tak míti chtěl,
když na vše krom svého Já zapomněl...
Nás do oblak vysnil neb strhnul k zemi,
nás přepychem laskal, vlek' černými zděmi,
nás objímal vášnivě, do bláta rval,
nám lichotné lži povídal,
na loutnu bláznivou píseň hrál...
Nám očkoval krví budoucí vinu,
jež přešla v dcer křehkost, v neschopnost synů,
nám s převahou dravce po boku kráčel,
by proklel nás nízce a za sebou vláčel...
My byly jsme jeho zlem nejvyšším
i zjevením i tajemstvím...
My, nejnižší podnož jeho bludů,
jsme cítily pod sebou tratit se půdu...
Zde zaklety jsme... Chcem’ jinak žít...
Ne v oblacích sněné, žluč přestat chcem' pít...
Je možno, co žily jsme, zapomnít?“
Chór vzrůstal a valil se... Obžalob
tak nedohledných se otvíral hrob...
Chcem' žít, chcem' žít... tak bolestí znělo,
sta žen se tu za ruce drželo, chvělo,
ty, v životě které se nenáviděly,
zde jediné pojilo chtění,
jen duše mužů by porozuměly
v zlé hodině utrpení,...
ty, jež se kdys štítily propastmi stavů,
se za ruce držely, po vanu hlavu,
a v mohutném hnutí tajemný chór
táh’ přes kře a lesy, za obzor...
A splývaly mlhy... Sta barev haslo...
Já procit'... Mé tělo se třáslo, tak třáslo,
luk hloubka zšeřila, les se stměl...
Nic neslyšet... Ticho... Jen potok pěl...