VESNICE U ZORANÝCH POLÍ
Jak zčechraný bouří les a do oráčů jak pere
studený vítr ještě ledem napitý!
A ze strhaných mraků
jak třepí se slunce, oslnivým světlem se dere
z mrazivých mraků, jež větry bičovány
se roztrácejí a tonou, mizí rozbity.
Za kraj až do nedohledna a šírá jenž přeorán
a za pluhem, za vonící hned prstí
se rackové derou o kořist.
Jich lkavý smích spíš dohovor je veselý,
všech kopců, otevřených stran
s tou hloubkou, ves kde svítí oslnivou srstí,
jak živý tvor, když oči se mu přivřely
a on se chystá klidně ležet na slunci a příst.
Teď drsného, ranního mrazíku
se slunce osvobozuje a ku poledni
uléhá vítr, modrý dým se ztrácí nad zelení,
v níž probělává ves
a statky sedláků a domky dělníků
stoupají do výše, až tam, kde zatmívá se les.
A jak tu kráčíš, zatoužíš
promluvit s oráčem neb děvčetem kdes u studny,
neb s hospodářem, sad jenž hlídá zraky svými,
51
neb s dětmi, u školy kdes za poledne vířícími,
neb s hostinským, jenž rád své prolelkuje dny,
a o letošku chválu uslyšíš:
Že na ložích svých ženy šťastně porodily,
že hladu nebylo, že všichni sytí byli,
než mohla ubrat smrt, že život více dal,
a přec-li někdo z hloubi žalosti
když bláhově si zaplakal,
to byli ti, jichž děti v městě ztraceny –
snad zlými lidmi zkaženy, snad v prostotě své zkráceny
žít daly Městu krev své mladosti.
52