MASOPUST
Tu za alejemi třešní
dýchá a svítí ves
a stranou jak pro zimu šitý
ji kožichem kryje les.
Je před večerem šero,
kdy růžoví náledí,
jímž postavy v těžkých botách
se šinou jak medvědi.
Jsou lednová pole holá,
ves světly se rozžíhá.
Za okny s ocílkou řezník
zkrvácen pobíhá.
A sedlák i čeleď cítí
vřít oheň v útrobách,
jak vepři září zrudlí
visejí na skobách.
A mládež ve velké síni
se točí dokola, –
tu divoce někdo zavýskne
a do tmy zavolá.
53
Až hřbitov se ozve tím tichý
„na větrníku“ zván,
jenž do všech končin světa
je roznášen, rozvíván.
Tu všichni dřímají tiše,
květiny rostou jim z úst,
kdož divoce dotančili
svůj poslední masopust.
Kdo hřbitovním vrátkům se vyhnul,
to rota tuláků je,
co v město šla hledat si práci
a v kořalnách ponocuje.
A věrné a poctivé holky,
jež ve službách sestárnou
a scvrknou se sezdány s chlapy,
neb s chrchlavou továrnou.
Leč všichni, co neumřeli,
neb věrně zůstali tu,
se točí a k sobě tisknou
v tom žhnoucím pocitu,
co hrnce bublají plné
důvěrně z poklopů
a masopustem to voní
od podlahy ke stropu.
54