PRAMEN
Pramen vytrysk' v smutném poli:
chci se divit, zvonit, hrát
s travou zelenou a stvoly.
S hloubek šedí jen se rvát?
Z tmy jsem musil vytrysknouti,
ze skal jsem se vyprostil,
dětské nohy, drobné ruce
hned mne našly a já prudce
objal jsem je na své pouti,
zlíbal je a nepustil.
Prameni můj, řekla panna,
blubinhlubin tajemství ty víš,
v srdci mém jak hoří rána,
těš a chlaď, je uzdravíš.
A jak do dlaní mne vzala,
jak své srdce postříkala,
z hlubin usmíření zní,
minulost hned promluvila,
zaplakala, odpustila,
nové sliby rostly z ní.
Prameni, řek' člověk starý,
v hliněný jej zchytav džbán.
Na poslední myslím dary,
v blízkost věčna vkolébán.
77
Džbáne, skleněný k rtům náhle,
o den uzdrav hrdlo zpráhlé!
Dekuji, žes čerstvý, prostý,
netknut žárem poledním.
Poslední jsi uctil hosty,
tož mne, douškem posledním.
78