POČETÍ
Ten pocit početí mám. Jak před objevem je mně,
když motyka první se dotkne panenské země
a potom už táhne se řada kovkopů, dobrodruhů,
jdou ženy za nimi, děti a smečky sluhů
a z domků roztroušených kolem pánve vzrůstá
veliké, rozryté město a nad ním tma kouřů hustá.
Tak bývá mé duši, jak zemi, v kráse osamělé
když voní mateřídouškou a stíny mezí stele
a touží přec po objeviteli, myšlence dobrodružné,
chce bolest velkou a osudovou, chce žití družné
probudit v samotě tiché, chce kroky a hlasy a činy,
chce peklo výhně, chce pohyb a změnu v den tichý a líný –
Když rána se otevře mi, jež začátkem nového žití
je mojí duše, tu zraněný povrch silně cítí:
květiny hřbitovů celého světa z té rány voní,
leč také naděje živých stříbrným kovem zvoní
a z hloubky počaté myšlenek čety co vydolují,
to za hřmení práce sny množství a ruce množství už kují.
91