JARO V MĚSTĚ
Když slunce natéká v nádrž ulice
a po oknech pater lije se v žáru,
kde za květinami matky a děti se tulíce
kus oblohy modré s ptákem a s prvním motýlem
v tom vzduchu zlatově zvlhlém vítají k jaru,
tu něco, co zpívá a vzbouzí se ve vzduchu
a zvoní v duši a ve sluchu
vytryskne v každém nápadu bujně ožilém.
Jen v stuchlých dílnách malých,
kde řemeslníci sedí nad prací bedlivou,
tam v podsklepí vhozeni jako do rakví
s ozvěnou hrobovou,
kde umírající plyn
jak jazyk blabolivý vypráví o věcech, dálích,
neb o zkušenostech z malých i velkých vin
a při tom neustává
svítiti na práci, na kolébku, ženu a děcka
jichž klubko v koutě nejtemnějším si hrává.
Tu ostýchavé je slunce a nenavštíví
jich šťastná náhoda.
Tu otrávený vzduch nelze provětrati,
má tísnivé ovzduší přízvuk vášnivý
a podrážděný, že nelze ni žít ni umírati
a člověk má pocit, že z vězení vyrazit musí
20
když marní tu život a žalně zaprodá,
den za dnem když dusí.
Též jednou, vy vězni, vyjdete
k zázraku nejprostšímu.
To o květné neděli
se zdvihnete, mistře, s ženou i s dětmi, za kočárkem
tak po stupních od nejmenšího k největšímu
a trochu směšní a trochu ubozí
se v lese kdes nadýcháte vzduchu zas, veselí
a děti se za sarančí splaší a otokárkem.
Pak doma sestupujíce příkrých po schodech,
tož po schodech, po nichž neštěstím navštěvováni,
zármutky, zlobami, ústrky usmýkáni
své útěchou posílí srdce,
že v horších, ve stáje páchnoucích zdech
se jednou narodil Ježíš Kristus.
21