Ospalá píseň.
Tou cestou pustou, proťatou v tmu lesa,
nad níž se křivé větve klenou
a měsíc tesklivé své šero
propouští po jehličí,
můj vozka jede zvolna...
A nákolesník zvoní,
nárazy, dupot koní
ztlumeně, jednotvárně splývá
ve skřípot vyschlé osy...
Ospalou bzučím píseň,
tu, kterou vozka začal.
Vzadu se líhnou bílé
mlh nebetyčné hory,
za mostem v prostřed lesů...
Jak šňůra natažená
bez konce je ta cesta
se zelenavým vedle
podrostem lkavých břízek.
V nich jemně prška šumí,
bubnuje v svadlé listí.
[13]
Jak vypuštěný motýl
ze stuchlé světnice,
má duše těká kolem;
na drahá místa sedá,
otřena křídla zdvíhá...
Déšť teplý šumí vzduchem. –
Kams usláble a dlouze
do neurčita mizí,
při kmitajících hvězdách,
pod černých větví tmou,
ospalá naše píseň...
14