Samota milenců.

Antonín Sova

Samota milenců.
Byl tichý háj a unaven zpíval dlouze a zdřímnul a zalknul se v staletém echu. Pod sluncem poledním voněly krvavé jahody a parnem se rozdýchnul samet mechů. To dřímalo těžce mlčící boroví! Jen tvoje rty vlhly vůní svou planou. A zelená ještěrka! Jak blýskla šustivou trávou! A zahnědlé skvrny slunce jak větvemi kanou! Slyšíš vzkříšené zvony? Prudkým zaváním z Neznáma tvé srdce se rozdulo opojnou, vítěznou slávou, na nejvyšších věžích Snů, kam možno jen dostoupit před nutným pádem a bolestí krutou a žhavou... [24]

Kniha Ještě jednou se vrátíme (1900)
Autor Antonín Sova