Naivní rozhovor.
Ty má sladká, která víš!
Lesní rohy neslyšíš?
Chci ti o slavnosti říc',
houpaček tam na tisíc.
Vezmeš si mne? Já k ní děl.
Její smích se zvonkem chvěl:
Ne, mám ráda celý svět.
Ne, jsem mláda. Ty chceš hned?
Možno. Snad. Ne, já chci dřív
s hochem tím, jenž na mne kýv’
jedno slůvko promluvit:
chce-li se mnou k tanci jít?
Vše to může, může být...
Podél řeky cesta, stín...
Večer chlad jde ze sítin.
Ty má sladká, která víš, –
dosti, dosti tance již.
Není, není tance dost.
Možná. – To je žárlivost. –
Bolestí dnes nezdřímne
moje srdce upřímné.
Zítra až v ně pohledíš,
ty mu neporozumíš.
Bude zářit v světle mdlém,
jak po slunci zapadlém.
[27]