Naivní relief Hladu.
Pod opadlými vodami zčernala odumřelá pole,
mezi hnijícími klasy krvavé máky květou.
Tam pod Horami jsme vyhladověli. Tam zrna jsme nesklídili.
V tom království nepojedli jsme ničeho.
Minulo mnoho dní, mnoho dní přešlo přes naše chatrče,
teď schouleni u prahů hryžeme si prsty,
řev náš burácí zděšeně po černých lesích,
co svíjíme se otráveni černou bolestí,
co podepřeni o zeď blábolíme,
co nehty hryžeme syrovou hlínu...
Tam, povídali, v sousedství dole u řeky jsou na dlouho syti...
tam ještě tři krysy hrabou kdes v chatrči pod podlahou...
Oh, ho, ho, ho, ho!
Každým dnem roste předtucha příchodu Jeho
na sinavě zelenavém nebi,
dýmavě roste, roste, roste...
A ptáci houfně křičí, zdvíhajíce se v kroužení,
do oken bijí křídly zděšeně,
nad prvním mrtvým Miserere zpívají
rozvleklé, sychravé, zvlčilé podzimní Větry...
[81]
Ještě však Nikdo nejede na černém oři...
Ale teď! První cizinec uhání zbaběle kolem oken,
kolem prázdných sýpek,
šíleně uhání, vtisknuté roucho do tváře,
a nechce se dotknout suchých prstů natažených k němu,
jen pátrá v bezmasých našich lících,
a nepotřebnou svou loutnu strachem odhazuje...
A za ním, za ním od Hor posněžených
jak vlny by na sebe třískly a stříkaly nad hroty sosen,
On ohlušující se valí a dere se otvory do oken
a Údolí naplňuje hnijícím puchem
a staví vrstvy mrtvol do obrovských pyramid
do nebe volajících.
Příšerné ticho uzrává, nehne se, kamení...
l tam v sousedství u řeky umlkli.
I ty tři krysy stichly pojednou, pod praskavě chrastící podlahou...
Oh ho ho ho!
82