Kosmický pohřeb.

Antonín Sova

Kosmický pohřeb.
Den žlutý nad městem byl zdušen kouřů tíhou a vražd svých záměr šerem upřádal, lez' po střechách, lez' ulic tmou, vod rýhou, lez' zákeřně, zář žlutou po zdích tkal... Den žlutý nad městem... A Slunce zoufalo si, že bezmocně tak zápasilo s ním. Jím Život! po chvílích vykřiknul kdosi, zadrhlým, marným vzlykem posledním... Pak Slunce, zakousnuté v děsném jícnu den žlutý nad Městem vyzdvihnul z par. A v noci několik hořelo svícnů hvězd netečných u obrovských těch mar. [84]