Rozednění duše.

Antonín Sova

Rozednění duše.
Ve zpustlém parku Umění již prošla vše blíž k noci zamlklé s důvěrným pohledem, u zamčených vrat dlouho prostála umdlena hudbou, krásou, rytmem jednotvárným. Nad rudým listím nebe nehybné; ve vodách mlčenlivých věží obrysy; do probledlého vzduchu nocí severních ospalé stromy hučely tisíci kytar. Pak když se rozednilo, viděla poslední hrozny černé v blátě podél zdízdí. Epocha dozrála zde, dokvetla, zde nelze zrát už víc. Je třeba do šíří a do výší se rozmáchnout, nad veleměsta Myšlének a nad přístavy Snů, kde z milionu korábů hřmí pozdrav Slunci! [127]

Kniha Ještě jednou se vrátíme (1900)
Autor Antonín Sova

Další vydání

Rozednění duše. v knize Vybouřené smutky (in Dílo Antonína Sovy, svazek 2) (1922)