Studny Nadějí.

Antonín Sova

Studny Nadějí.
Já k studnám v hájích Nadějí šel pít, hvězd blednoucích tam hasnul z rána třpyt, po stromech řídkých sklouzal, po větvích, hrdličky lkaly v echo kroků mých. Na stezkách klikatých v nesmírnou dál tisíce bytostí jsem potkával; již vracely se z hájů Nadějí, v jich dlaních ještě plno krůpějí. A králové a bídní, zástup žen, dívenky drobné s ňadry princezen. – Všem oči novým kouzlem hořely, rty všech se ještě třásly pocely... [146]