CO JSEM VYCÍTIL Z KVĚTŮ PETRKLÍČE
Octly se vskutku v ruce mé
ty zlaté petrklíče?
Kam, kam teď spolu půjdeme,
mé jaro, kouzelníče?
Z přivřených krčem puklý hlas
se temně-jasnou nocí třás’.
V mé ruce petrklíčů pár
odstínů oranžových
po nesmyslné hudbě jar,
po touhách volá nových,
po prostoru, jenž netísní,
po barvě, smíchu, po písni.
Jak z barkaroly Musseta
pozadí tmavé řeky
temnými stromy vykvétá,
šept hvězd, jenž chví se měkký,
jak z barkaroly blouznivé
a mandolinou zvonivé.
O chodcích mluví ulice,
o somnambulních láskách,
jež v snách se k sobě tulíce
jdou v ztajených svých maskách.
O prvních touhách bláznivých
a smutných očích žárlivých.
76
O loďkách s vesly modrými
lká vody zrcadlení,
o tanci s elfy bosými
palouků stříbrné chvění,
o něčem krásném, rozkvetlém
a do tmy roků rozlétlém.
I hodin příliš jasný zvuk
zní časů stříbrnou dálí,
kdy nedočkavě z drahých ruk
jsme celé štěstí brali,
tak mnoho štěstí z bílých ruk
a tolik zla a tolik muk.
77