I byl jsem strom starý, jenž vždy a sám
se svěřoval bouřím a samotám.
To ve starý kaštan jsem staletí vtělen
žil v pláni a s nikým neznepřátelen.
Svých radostí měl jsem tu pro vše časy:
když blatouchy kvetly a sedmikrásy.
Když přetáhly deště a zdvihly vůni
a jarem vše zpívalo na výsluní.
Ať přešli lidé ať pidimuži:
Já věren byl máku a šípkové růži.
Své svíce jsem rozžal ve svátcích jar,
tak planoucí bílé v sluneční žár.
Ač bílý den, slunce ač oslní tě,
že svítím, přec každé si povšimlo dítě.
To svítil jsem pro své významné svátky,
i pro potěšení své, pocit svůj sladký.
Tu časem, když laně šly s jeleny,
v můj temný stín lehly si zelený.
Svých svící pel bílý jsem na ně házel,
je šumem svých větví doprovázel.
Ač z budek, jež držel jsem, každičkou chvílí
se špačkové smáli mi rozpustilí,
já sluncem se usmíval hnutí svých jist,
bych neztrácel zbůhdarma květ svůj ni list.
Pak večer, když měsíc vzplál na mýtině
a v lískách se lesknul a v ostružině,
když parami v lukách modravým šerem
šly ke mně víly tím podvečerem,
v mé zmizely výduti a jich zjev
vzplál ve světle vesele hnijících dřev,
tu ve vanu záclon z modravých par
jich sál jsem byl k tanci, jich budoár.
Tam do koutů v pavučí pokryté rosou
jak v zrcadla zřely a nohou svou bosou
skok zkoušely v listí, ve spadlém květu,
a skončivše krátkou svou toaletu
se za ruce vzaly, pak vyšly v kruhu,
jak bludičky tančily v užaslém luhu
a zpívaly luzných žen plachými hlasy,
čím zvučely nenávratné kdys časy.