PŘÁTELSKÁ SONATA
[105]
I.
I.
Slul Felix. Žitím však již dávno přesycen,
hrou vášní, stárnutím, vadnoucím kouzlem žen.
Svým duchem lačný byl, však krví lačnější,
živořil v póse své, vždy ironičtější:
Nad blízkou propastí, bouřící ironik,
byl rozervancem, dnů svých oběť, mučedník.
Duch velký, bouřlivý, snil o nejvyšší metě,
již dáno člověku dosíci jenom v světě.
Však negace a žal vždy v duši zaskuhrá:
že marno všecko je a vše jen pro hrob zrá.
Tak duchem k výšinám se belhal skepsí svou,
lpěl na hmotě smyslnou vášní fysickou
a tak se vybíjel jak bouře jarních dní,
jež povrch rozrývá, než hloubky zúrodní.
Myslitel velkých gest, byl rozervaný host,
jenž maskou ohlušit chtěl suchou přítomnost.
Svět prostopášníka v něm zřít se obává,
jenž srdce paní rve, je bleskem sžehává
a soky rdousí své, je s výšek vášní vrhá
a mezi rakvemi své růže rve a trhá.
Svět mní, krev jeho těly žen se nenasytí,
jsou duši jeho úsměvy jich svadlé kvítí,
nevinnost, prostota a křehké něhy pel
jej vyrvat nemůže z prokletí hrozných zel.
Prý lačným duchem svým, však lačnější svou krví
si k smrti krátil dny, ba chtěl být u ní prvý.
107
Prý po bohatství toužil, krásy po vděku
i po všem marném, nedostupném člověku,
jak po vyžití vášní všech a radostí,
po smyslů šílenství, říjení mladosti.
Prý o tom denně snil, tím nenasycen plál:
Noc každá jeho je, taneční jeho sál,
a každý pohled žen, jenž výzvu tají rád,
panenské zardění a každou stopu zrad.
Tak hnízda vzbouřená zle pohoršena jsou:
on syku mužských rtů uniká chytrou hrou,
čím příchod bouřnější, chladnější rozluka,
on zná se v umění, div srdce nepuká.
A potom na dlouho, hrob čerstvý, mlčenliv
svou lásky mrtvolu když pohřbil, jako dřív
jde hrdě cynický a navždy uhaslý.
Kus sebe pohřbívá. Tak svět dí užaslý.
Přec vše snad bylo lží. Ve lžích vždy člověk mřel.
On, chudší nad všecky – „had hada nepozřel“ –
byl metlou počestných jen rodin, zděděných
předsudků urážky se čítaly mu v hřích.
A to, co bájil svět, když pověst šířil zlou,
to, básník nesmrtný, žil vášní školu svou.
To blesky, s vrcholů když pajdá člověk v hnus,
to smutky pohlaví, výlučnost hrdá Mus,
jež denně utkají se s lidskou všedností.
Toť kletba genia. Cíl jeho hrdosti.
108
II.
II.
Sní paní líbezná a širý řeky tok
své zlato hasnoucí schytává do zátok,
pak mlhou večerní se dálkou pomísí,
kde město zkicuje své hradní obrysy.
Ne mladá, krásná však a hrdá, zdá se, ví,
co velkých odříkání ztají úsměvy,
než bolest umlkne, své vléknouc řetězy,
než nad smysly a hmotou duše zvítězí,
a k síle povznese mdlou vůli, ubitou
divokou vášní v temnu duše ukrytou.
Zří mlčky. Po boku jí Felix, v ustárlých
rtech, tazích, vráskách, první stopy bouří zlých,
čas mnohé odplavil, jen žhnoucí jeho zrak
večerním zášeřím žádostně hořel tak.
A jako vždycky s ní když v klidu přemítal,
on masku cynika, svůdného ďábla bral,
vždy zhnusen fadesou a tichošlapstvím zlým,
tím staroměšťanským životem otřelým,
žalostným uměním, knih pustou prázdnotou,
bezcharakterní, příslovečnou žebrotou.
A tak že miloval, vždy vycházel jí vstříc:
že v to vše nevěřil, on věřiti chtěl víc.
Že tak ji miloval, rád rouhačem se stal,
by její námitky i bázně vyvolal,
109
i její úžasy a její bolesti,
v nichž mohou velké sny a city rozkvésti.
On hloubky miloval, jež prostodušně zní.
Co do nich zvoláno, to navždy uvězní.
Tož, aby vyvolal v ní žárlivosti ryk,
zlé nechal pověsti bujeti, ironik,
o láskách výstředních i nocích probděných,
o pitkách divokých, penězích, vhozených
nevěstkám do klínu, prodejným radostem,
a vybouřit se nechat smyslům, žádostem.
Tak blátem kálet dal, svou znetvořovat líc.
Pak zachráněn chtěl být. Chtěl lásky, lásky víc.
III.
III.
A když tak před ní stál, tož paní krásná dí,
svůj chladně žhnoucí zrak až v nitro zařídí
a pátrá, zraněna, by jeho zranila,
a to, co mučí ji, by v sobě ztajila.
Když světem souzený jste odsoudil se sám,
teď zraněného do krve vás v dlani mám.
Jste zhnusen žitím svým, však jdete v nový hnus,
však ve všem nehne se ni srdce drobný kus.
Kde srdce nechal jste, odvážný traviči
svých hodin, dnů, a svého ducha trapiči?
Má touha nesmírná je ukázat vám sráz,
vás vrátit, přesvědčit a zachrániti vás.
110
Však ke mně, ke mně ne, mou ctí čest věrných žen
i chci, by hlas můj, slyšný vám, byl zatajen.
Chci větší láskou vzplát, než smysly mohou dát,
přátelstvím bez mezí, dny, jež by chtěly zrát
vašimi činy již, co velké ve vás, vším,
a co se ubíjí zklamáním pod vaším
a co jak odlesk mdlý si z vás vždy odnáším.
A to jak pravila, on usmál se. Pak řek'
svým suchým posměškem, v němž citu pramének:
Ledovcem zůstati mým slibujete snům.
Však souzeno mi stoupat k jeho vrcholům.
Chlad jeho napíná můj rozum na skřipec.
Ať tál, ať hořel v červáncích, byl ledovec.
Můj žhnoucí kdyby silně zbožňoval vás cit,
chlad lásky rozumné bych nemoh' pochopit,
neb jinak miluji. Od těla nelze mi
odloučit ducha s velkostmi i s vášněmi.
IV.
IV.
Tak mluvívali vždy a každý dobře hrál
svých povah úlohu. By poseurem se zdál,
člověkem ztraceným, by nechal pověst růst, –
vzpíral se záchraně, již slýchal z jejích úst,
ba trochu frivolně jí vážný zájem krad‘,
i velký její po čistotě věčné hlad.
Však láskou nebylo, co rozum zamýšlel
dát svému zajatci. Jej sprostit nízkých zel,
kramářů, svůdných žen a pitek proklatých,
sobeckých požitků, vždy nově počatých.
111
Měl každou velkost rád, i tu, jež sráží v zem
svým neosobním chladem, spásy pathosem.
Leč býti zachráněn? Vždyť toužil po žáru
a po citu, jenž zaplá v rudém požáru.
Ten čistý intellekt jak pramen tišil jej,
on přišel pít, – nic víc. Pak zíral oddaněj',
a spíš se zdálo mu, ten výraz nebeský
je lásky nezřené a kultur odlesky,
svítící v duchu tom, zlem jeho rozžehlém.
Leč k lásce daleko v budoucnu odlehlém.
V.
V.
V tom, když se s frivolností mladou posmíval
šosákům, přetvářkám, smích zhořklý rozsíval,
ba nedbal dlužníků, již zdáli sroceni
se chystati mu tvrdou pryčnu vězení,
on suchým humorem se loučil večer s ní,
ji v zmatku zanechal, v bolesti noblesní.
Tu vůlí hnána svou, jej vždy zas zachránit,
s mateřskou lstivostí svých záchran předla nit,
a bděla k půlnoci, když všecko spalo juž,
bytosti na loži i oddaný jí muž,
zmrtvěla ulice, v níž ticho jasných hvězd
se nad střechou chví tak, že tišej' v duši jest:
Tu cosi zpívalo jí v duši jako sen,
sen z kosmu, zpívaný budoucích krásných žen
Duchu, jenž rozžíhá, však příliš člověkem,
by ruky záchranné nechopil s povděkem.
A prosta marnivosti žen, jež v snech mní svých,
112
že vše se zrodilo jen zvýšit kouzlo jich,
šperk vzala svatební a za stůl usednouc
sčítala kameje, horoucím přáním žhnouc
i vypočítavým, by cena stačila
vykoupit soudruha, jej tíhy zbavila,
soudruha Myšlenky, snad protichůdných gest,
však z cechu nemnohých, již hoří září hvězd.
Tak myslí pokojnou měřila šperku třpyt
a zřela démanty naposled zazářit,
však bez lítosti, smutku, strachu, před chvílí,
kdy v jamkách démanty jak slzy ožily,
až vsazen pouhý střep lesk šperku bude lhát
a hrůze sosáků se bude posmívat.
VI.
VI.
Nuž, takto zachráněn, přejemných citů host,
ač vděčen, neztrácel svou čestnou frivolnost.
Leč... pak již nepřišel. Snad vztek jej rval a stud,
že jí byv zachráněn, zas o ni, zdá se, schud‘.
Ne láska, obdiv byl, však jako k vzdáleným
my máme bytostem, jen velce myšleným,
tak prázdno bylo teď... leželo mlčení
i mezi ním i jí za pomluv klíčení.
Co šperk ten svatební, mstou kovu, podlostí
záměrů nečistých, salonní žvavostí,
co šperk ten svatební lhal broušenými skly,
jež v pomluvačů úsměvech se zableskly,
113
a v muže nechápavých, trapných otázkách,
jakousi pochybnost po celý věk mu táh'...
Pak roky míjely... V nich očištěný duch
po mládí bouřlivém již splatil činům dluh.
Za shaslou epochou odešly tužby dob
a vášně vyhasly a otevřel se hrob.
Tak roky zanikly. Pak oba, z cechu hvězd,
se nesetkali již... Jen v srdcích našich čest
jim zpívá nesmrtná. Hrob jejich buď jim tich...
Hosanna Bohu, který určil sílu jich
a tvůrčí neklid těm, kdož ssáli z jejich míz
a procítili boj, jich krví velký kdys...
Jim budiž nesmrtnost. Milenci krásných snů,
ať ruku v ruce jdou, v nás, dětech, ku věčnu...
114
OBSAH
Romance o šílenci ztracené krásy5
Dračí hlavy17
Můra39
Ballada o Andělce55
Několik kratších ballad a básní:
Smrt básníkova77
Ballada o milence „Vzpomeneš"81
Báseň o knězi, vojínu, karateli a katu zároveň85
Balladická báseň o Marcele z tohoto světa91
Přátelská sonáta103
[115]
DÍLO ANTONÍNA SOVY
SVAZEK
XX.
KNIHA BALADICKÁ
Psáno z roku 1910-1915
Druhé definitivní vydání
Vydal
Dr. Ot. Štorch-Marien
Praha II., Purkyňova ul. č. 6
v úpravě V. H. Brunnera
v březnu roku 1928
jako 187. svazek edice
AVENTINUM
v 1600 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově
E: pk; 2004
[117]