KNIHA
BALADICKÁ
Aventinum
1928
[3]
ROMANCE O ŠÍLENCI ZTRACENÉ
KRÁSY
[5]
Do samoty v horách zabloudil kdys.
Tam panna krásná mu přišla vstříc...
Tak chvěla se křehkou bázní bříz,
že v studu a v zmatku skrývala líc.
A podala pít mu, ač nevěděla
víc o něm, než lovec že smělý jest,
jenž u večer kráčel tu za prvních hvězd,
když už se louka stměla.
Víc nevěděla ni tehdy, když
přicházel v každý a každý čas,
když milenkou sladkou mu byla již
a rozpuštěný vlas
vál jarním větrem a velké oko
vábilo smutně, přehluboko
a vábilo zas a zas.
Tu na louce tančili, zlatý svit
hrál v travách a v lodyhách
a jakýsi nebeský pokoj a klid
nad lesy táh',
zvěř míjela, hodin rychlý let,
šum jezera zněl a borů vzdech
a tajemstvím lásky jich ve hvozdech
žhnul přissátý jejich ret.
Tu svlačec si vetknouc v pletence,
šla, pěla mu po boku,
až květy jeho a prsténce
je šlehaly v poskoku.
To věděla jen, že lovec jest,
na klobouku zelenou ratolest.
7
Víc byla mu, než je lidský tvor,
v ní ztajené kouzlo všech kouzel a krás.
V ní červánky nebes a zlato hor
a východu cudný žas.
Nad umění, hudbu a přemítání,
jež plachty dmou mladých jar,
ten nejkrásnější mu byla dar,
nad tuchy, skutečnost, zdání,
i nad vše, co vídal a o čem snil,
čím syt byl, když osaměl,
v ní miloval vše, čím svět krásný byl,
co něhy a kouzla měl,
ji v obrazech krásných a ve mramorech
a v hudbě, již tušíval, v rozhovorech,
když s duší svou mluvit směl.
Však zrádce a štváče že každý má,
jenž na kořist cení svůj zub,
jenž shltnout zná štěstí očima,
tká útky zla na odstup,
též kněžic měl zrádce. Ten denně se plíže
jak úlisný za ním stín,
naň popudil otce, jímž stařecký kníže,
a obvinil z tolika vin.
Hněv ze svobodné té volby ryl
v zámyslech starcových,
že o mstě již snil, ač zášť svou skryl
přetvářkou v prsou svých.
Tu nezvanou lásku mnil zašlápnout,
zlo, v cestu jež kněžici viděl se pnout
a tajený jeho hřích.
8
Nad soutěskou horskou čněl starý hrad.
Tam přepyšný kníže k synovi děl:
Můj synu, dočkal bych se rád,
bych nevěstu vaši uviděl.
Čas na cestu vydat se, slavné rody
pozdravit. V klání a na turnaj
za devatery lesy, vody
si vyjet, poznat krajů taj.
Čas vyjet a nevěstu vznešeně krásnou
a mocnou svým rodem si k oltáři vést.
Nuž jeďte. To odpovědí jasnou
buď na moji otázku, na mou i čest.
Zrak do očí mladých tak stařec mu vbod‘
a jak by v něm vzbouřil se starý rod
číms pohoršený, co nelze snést,
té řeči byl smysl, že ryl jak hrot.
O poddané starat se nastal čas,
a vladařským žezlem pevně vlást.
A proto chci jinak vidět vás,
čas, účty klást.
Své štěstí když národ od nás čeká,
nesníme vlastním o štěstí.
Utvrdnout musí duše měkká
v odříkání a bolesti.
Sny, horování, lži mladých chvil
věk mladý již pohrobil.
9
A jak se už stařecky, tence smál,
vous šedý mu vítr odvíval.
Jak moudrostí krutou i šlechetnou
ty myšlenky v tahy mu přelétnou,
vše, kněžic vše vytušil.
Na bělouše vsed‘a dal se v let,
v zlé předtuše rozjel se k milence.
Již tolik jel mil, však uvidět
ji musil v chvílence.
Tu rekovným mečem se zapřisáh':
Své mečem si ubrání.
A bělouš jak samotou uhání,
děs hrůzy mu k srdci sáh'. –
Háj popleněn, domek je rozmetán,
vše leží tu popelem,
jen zbytek pahýlů oblétán
je kouřem v dnu setmělém,
les hučí a jezero tmí se a bouří,
však ponuré místo víc děsí a chmouří
se neblahým ortelem.
Že takto by se mu loučilo,
toť hroznější nad každý žel.
Však že by tak strašně to skončilo,
to netušil, nevěděl.
Že takto naplnit otec dal
svou horkou nenávist,
a na ten květ samoty, jenž čist,
že by ho pohledal,
svůj podpatek zdvih’ a vyčíhat
10
dal svými žoldnéři
a jako Istný se připlížil had,
zda člověk uvěří?
A uvěří ten-li, zda tíži vin
uvěřit může vlastní syn?
Les prohledal, lučiny, doubravy
a volal ji, ozvěn křik v dálce lkal.
Vryl horkou svou hlavu do trávy
a na noc uléhal.
A zdálo se mu, na neshledání
že lesa šum zpíval, z lučin třas'
se tenounký, známý, krotký hlas
a tichounké s bohem dání.
A jak by po lukách laškoval,
tu zaplakal a tu zase ztich',
tu zaleh', tu tančil a tu se smál,
tu zavzlykal, jako když v objetích
kdys přepadaly je otázky
a kapaly budoucí do lásky
tuchu o prokletích.
A všude, jak hledal, jak pro ni lkal,
kde stál, tam slůvka tři slech'.
Hlas tenounký jak by z hloubky skal
„spím pohřbena tady“,tady,“ dech'.
A pod sosnou kůň-li zaržál v lese,
vzdych' její se tmící stín,
a jako by hrob to byl nevěstin,
tří slůvek se výkřikem třese:
„Spím pohřbena tady“.tady.“ A k jezeru
11
jak stočil se bezděky kůň,
kopyta vykřísla k večeru
z křemene jiskry a tůň
tak hladká a tichá a hluboká
a zmrtvělá, tichá zátoka
poslední červánků sluň
rozdýchla břehů za náspy:
„Spí pohřbena tady, tady spí?“
By poznal svůj osud a její též,
on procit a vracel se v rodný hrad,
jak divoká bouře se hnal, vrch, věž,
vsi, za ním vše zůstalo stát.
Vjel v bránu a vrátného pohledem měře
a zbrojnoše, sluhy a služebnic tlum,
zřel hodovních sálů ku světlům
a skrze stromy a zkvetlé keře
on viděl, jak ponurých starců kruh
si v radu sed‘, přišedší ze všech stran
a přikyvoval druhu druh,
jak odzvánění přetichých hran.
Tu hrdost mu bránila. Do polí zas
se vrátil a tryskem, ráz na ráz
kraj projel a nad ním hejna vran.
Tak hledal ji noci a hledal ji dny
a lidí se v chatrčích ptal.
Jej hospodář, čeledín nevlídný
prost zájmu uvítal.
On za její zmizelou stopou krad‘
se za vřavou do ulic,
12
a naslouchal... Ale posléz v nic
květ naděje zvadal, až zvad‘.
Byl smrtelně raněn, to věděl už:
je po kráse, naději,
to zmizelo navždy, co ztrácí muž
a co vždy dravěji
zas bolí: že ztrácí blaživou
a velikou, jedinou lásku svou,
jež bolí vždy žhavěji.
Krev pobouřená mu barvila řeč,
jíž zamýšlel otce zdrtit a sklát:
Tys neměl práva, tu strašnou léč
bys na život čistý klad‘.
Se zhrdáním svojím těžký soud
ti vznáším na hlavu.
Tu za bolest všecku a otravu
chci věčně jí vzpomenout.
A kde bych jen chodil a o ní snil,
jak odešlé božství uctívat,
ji, vyšší zjev, jenž mi vždycky byl,
ji zosobněním snů krásných zvát,
zřít na věky přečistý její zjev.
Ne vzdoru jen věčný na projev,
leč proto, že se mnou byl spiat.
Jak bouře vjel ve hrad. A v světlech sál
se večeřadla stkvěl.
Jej čekal již kníže a zavolal
ho před svoje milce, tak děl:
Sny, zdání vždy hynou včerejší,
13
by příští dny mohly kvést.
Ten vladařem v posled blaženým jest,
kdo vyrvati doved‘, co hroznější,
co pro celou zem být hrozilo zlem,
co musilo zničeno být,
co bylo by hanbou před žezlem,
rod schopno pohrobit.
A to jak řek' s mírnou moudrostí,
syn se zhrdavou naň příkrostí
zřel, počal šílenstvím vřít.
Leč na jílci ruku, slov nedořek',
jež otci chtěl vmetnout v líc,
hned spoutal jej žalářník, do věže vlek'
za všecko to, co chtěl říc';
zde osud jej poučil o marném žití
i o všem, co zaniká,
co nevrátí se, co zamyká
se v rakev, by musilo ztlíti.
Dny prchaly, noci. On o jednom snil;
Jak s ní kdys šťasten byl.
A jediný jemu jen zdál se sen,
kam zahleděl se, ji zřel,
v ten kouzelný kraj byl unesen,
že zbožněním sešílel,
té zbožněním, které již nebylo,
leč jejíž kouzlo se jevilo
a půvab nesmrtný vřel.
Tím zšílel a šílet když neustal,
byl smeten až v odlehlý kout,
14
kde z údolí zámek vyrůstal,
zřel nad jezerem se jej pnout.
Tu, nazýván prostě „šílencem krásy“,
jejž nadzemský láká zpěv,
s nímž nebeský, neznámý krásy zjev
rozmlouvá, tančí a hrá si.
Ji v obrazech, v barev hře miloval
a v záření poklidných hvězd,
on histrionů si sbory zval,
by uzřel ji z jejich gest,
on v nástrojů souzvuku nebeském
a přítmím ji hledal a zábleskem
ji tušil, že na blízku jest.
A roky tu bloudil tou samotou
byv střežen krok za krokem, kam se hnul,
on stopoval života nicotou
sen zmizelý, z doubí kdes vykřiknul,
tu z jezera, zelené vlny jež čeří,
a pod kmeny v šeru hnijícím
cos volalo hlasem vždy nyjícím:
„Spím pohřbena tady“.tady.“ Zda slyší? zda věří?
A často on hodiny prostál tu tich,
vyslechl vln těch pláč i smích
a prosycen touhy své bolestí
v svůj útulek odcházel zas,
hlad po kráse zmizelé, po štěstí
v něm zjitřil až k šílenství čas.
Vždy v prostotě, krásné již dají snové,
vždy v přepychu, v nádheře pohádkové
ten musil slyšet hlas.
15
Vlas kněžice krouživě bujný zšed‘
jak hustého stříbra rozteklý proud.
Zde nad jezerem stál denně bled,
ta slova tři slýchával vykřiknout.
Jak sem a tam procházel se, vždy vály
tak žhavé vůně z květin všech
a omamný když byl jejich dech,
že stráže usínaly,
tu jednou se dočkal. Nad samý břeh
„spím pohřbena tady“ když zakvílit slech’,
on s rozpiatými se rameny vrh’
tam v jezerní zelenou hloub,
hlídače zmoh’ a v hlubinu strh’,
i utonul, oči v sloup,
neb k věčnu, co ztraceno, volá nás,
a kouzlo své neztrácí do smrti hlas,
hlas tragický, v cestu jenž stoup’.
16
DRAČÍ HLAVY
[17]
I.
I.
Strojí dlouho vzpouru šlechtic mladýmladý,
zástupy štve valné proti králi.
Mluví k zástupům, ty naslouchají,
naslouchají, dřív, než počne práce
v úřadech a zakouřených dílnách.
Proti králi takto mluví, bouří:
Shrabujeť on zlato, vymačkává
ze všech měšců. Milenkám a milcům
rozdává je, do ciziny vnáší,
po zvycích a starých mravech šlape,
ubírá z práv, jeho strašní sluzi
zpupně panují a vykrádajívykrádají,
kde co ještě v chudé zbývá zemi.
Z rána nešťastnýť tak jinoch kázal,
šlechtic pravdou slepý, nebázlivý,
souhlasnými podporován davy.
V poledne jat, zmrskán za svá slova.
Večer hlava jeho pověšená
na bráně se šklebila a jazyk
na potupu visel vyplazený
nad řemeslníčků kotci, v středu
největšího ruchu na potupu.
V ten den večer král si sezval muže
i jich ženy, od každého stavu,
vybrané dle víry jich a mravů.
Bez počtu jich bylo, hedváb, purpur,
19
brnění i přílby tvrdým leskem
svítily se, prostý šat se šedal
v pestrých barev pošílené tříšti.
Svědomí mu ozvalo se z hloubky
v ten den ještě. Lid svůj sezvat musil,
jak se věrně tváří, zvěděti chtěl,
blízkostí svou vření v lidu ztišit,
kořeny své v jeho prsti vhloubit.
V ten den večer, když už hvězdy vzešly,
král, až příliš spokojený, pravil
při hostině pozdní svému milci,
urozenému a přepyšnému
dvořanovi, jehož bystrým zrakem
měšťanských dcer krásu cenil vždycky:
Pevnou, železnou vždy rukou zkrotit
nutno vzpouru v zárodku. Neb zlata
nelze každému dát, ani ženy,
krásné ženy, která usmířila
by jej s osudem, neb ku starostem
jiným odvedla by jeho žádost,
nebo pudy, které převrátiti
touží světa řády. Proto umřít
musil ten, jenž sít chtěl zmar a vzpouru.
To, co řek’ jsem, nechť je světu zjevno.
Když tak pravil šeptem, zase k boku
přiklonil se královně a smál se
na ni zrakem, který nejvěrnější
ze všech zraků zdát se musil hostům,
20
tak se díval v manželčiny zraky,
ztravované od slz dlouhých nocí;
potom na účinek pozřel, věrní
jak jsou poddaní mu přesvědčeni
o manželské shodě, o věrnosti,
o ničemných řečech, které z rána
marně vykřikla v svět sťatá hlava.
V královském tak sedí večeřadle
v středu měšťanů svých král a září.
Zlato s brokátových šatů svítí,
sobolina oslepuje sněhem.
Mluví mnohý měšťan nahrbený
lichocením spíš, než oddaností.
Mluví ten i onen, ale oči
svítí při tom blesky přechytrými,
přechytrými blesky, které tají
vždycky význam krásně zdobných řečí.
Hudba hřímá, lustry světel září
nad obrovskou tabulí, jež sálem
dlouží se, že jako mušky drobní
hosté na jeho se konci hemží.
Hejno sluhů proplétá se jimi
s mísami, jež zdobí pyšní ptáci,
pávi, bažanti i věže dortů,
ovoce a granátného vína.
21
II.
II.
Konec hostiny, dne konec. Ale
v noci cesta myšlenek se dlouží,
jasní se, jak mléčná svítí dráha.
Královna jak stane zamyšlena
o samotě s manželem, tak praví,
takto praví hlasem dětsky znícím
a přec krutým výčitkou, co kámen:
Králi můj! Nuž mládce popraviti
dal jste. Ale přece srdce vaše
ode mne se navždy odvrátilo.
Odvrátilo se, neb k jiným ženám
zahořelo láskou.
Mlčel, syknul:
Dosti.
Ale ona vidouc zmatek,
mdlobu v zracích zbaběle se plížit,
sílu v sobě pocítila dravčí
postižené vlčice, jíž odňat
někdo byl, kdo nad vše byl jí drahým,
vztekem vlčice, tak zakousla se
v rezavý svůj řetěz skřípající:
Pravda přetvářkou se nepečetí,
pravda není zločinem. Ten jinoch
popraven byl za smělost té pravdy,
pochopte, ó králi. Překvapil vás
smělostí svou mladou? Choulostiv jste
vždycky, umí-li kdo dobře čísti
hříchy tajné nebo zatajené
22
vámi, ale celému již světu
známé. Zločin ten již pomstu najde.
Do rukou jí vztekem prsty zaťal,
odvlék‘ ji a přivlék‘zas, však tichem
komnaty se ztišil, jak by kroky
slechl, hlasy naslouchavé,
větrem tlumené a rozražené,
rozražené o sloupoví, klenby,
vížky gotické a o přístěnky
hrozivé a pusté. Vztek v něm hasnul,
povýšenou vůlí, ironickou,
chladná v sobě, krutá nalez‘ slova:
Dobře čísti uměl ten, kdo zradu
přejal z úst, jež mstít se zamýšlejí.
Královno, jste především má žena,
potom teprv spojenkyně pravdy.
Pravda pokud osobě a moci
mojí do cesty se staví, vznesu
nedotčeného já nad ni sebe,
kdybych pohřbít mel i to, co draho.
Jinak dávno vím už, jinochovy
myšlenky že před dneškem jste znala.
Znala-li jste, nebo neznala-li,
lhostejno mi. Povznesen chci zůstat,
nevzpomínat, vždy však zahledět se,
zda se v dračím hnízdě cosi hýbá
jako předzvěst bouře; jděte spáti,
jděte spáti, jděte spat, je dobře.
23
III.
III.
Nazítří král s milcem, klavuhlavu k hlavě
přikloněnu sedí, víno pije,
o té dvojí vzpouře uvažuje:
Drakovi já hlavy dvě jsem uťal.
Jedna mládec zpupný, druhá žena.
Mládec pohřben, ale žena živa,
vzpoura tedy pod popelem doutná,
vzpoura, jež mou setnout měla hlavu.
Těžkomyslná teď královna je.
Ona v kvítí živa mřít má, s nikým,
s nikým nepromluvit souzeno jí,
s nikým z lidu nevyměnit slůvka.
Dotud souzeno jí, nepromluvit
s nikým na světě, já dokavad jí
slavnému umění nenaučím,
královati bez nátlaku lidu,
nebo choutek ctižádostných stavů,
rozmazlenců královniny přízně,
dokud kralovat ji nenaučím
povzneseně, necitně a velce,
vášně v úkrytu a nad oblaky
Boha, u paty však z povzdálečí
ode trůnu lidí miliony,
ochočené železnou mou mocí.
Sedí s milcem svým tak hlavu k hlavě,
po své duši srdce obnažuje,
obnažuje srdce, bolest cítí,
v ní se topit zdají velká slova.
24
Hlídačem mé ženy ode dneška
budeš, tvé jsou buřičovy statky,
jeho výsady a pocty všecky.
Ale slabým-li se zjevíš, menší
budeš o hlavu, jak dosud každý,
kdo chtěl mistrovati svého krále,
neb chtěl větší svého krále býti.
Královnina vášeň: probouzeti
vzpouru v lidech, kteří kol ní žijí,
o mne hrát a v záhubu je vrhat,
svědomím jich v okna se mi dívat; –
buď mi věrný, sluho, hlídači můj,
nezapomeň, pamětliv buď, střez se.
IV.
IV.
Vždy v ten den, kdy národ ku hostině
vybraný se tísní večeřadlem,
pod paží si královnu král vede.
Sedá v čelo, sladce usmívá se,
s jedné strany král a s druhé milec
v zajetí jí drží mezi sebou.
S tím neb oním možno vyměniti
slůvka dvorná, ale ona mlčí,
prsty štíhlými si pokrm bere,
a když pohár zdvihá, oči mlčí,
mlčí ústa, nepohne se tělo.
Sedí vždycky na odiv, ač lidu
její víčka ztrávená spíš mluví:
že je kralovat jí těžké břímě,
těžší tím, že nutno chodit lehce
25
s koulemi, jež k nohám přivázány,
běda, běda, nelze odepnout jich
před zvědavě číhajícím davem.
A pak v komnatách zas uvězněna
na čas dlouhý, než se lidu zjeví,
než ji zase přivede král s milcem,
ukázat svou věrnost, něhu, lásku
davům dáti zkoumat, obdiv vzbouzet.
Krutě král se odemstívat umí
nevěrou a příkrou nemilostí.
Dračí hlavy sťaty. Ale símě
roztroušeno zde i po národě,
ten už zákon přírody je zrůdné.
Král to ví a denně myslí na to.
Zbystřen sluch mít musí každodenně.
Hlídače mít u ženiných dveří,
naslouchati v temnu děr a ulic,
rozumět i bouřným koncům sněmů.
Snad i připravit se po hostině,
až vše lampy shasnou po schodišti,
násilím že rozevrouse dvéře.
Postav chumle v šatě hodovníků,
vojínů a věrných, v ctižádostných
pěstech dýky, ticho na svých ústech,
že se pod kuklemi zjeví hlavy,
aneb žena, ve svých lžích jen velká,
sobectví již z plebejského rodu
tíží, mysl lyrikou svou těžká,
vyvstane snad, mstitelka své lásky
oklamané, spojená vždy s těmi,
26
kteří svědomím se hájí, pravdou
proti vůli královské a moci.
Aneb ten, kdož bude následovat
v řadě, z krve královské krev vzešlá,
probrodí se mečem snad, kde zrada
před katafalk vyšle noční stráže.
V.
V.
V královniných sálech dřímá ticho,
ticho dřímá, unavená vůně
skleníkových květin v přítmí světel.
Na boku tam bez pohnutí leží
na koberci, na pardalí kůži
královna, rty zaťaté, a mlčí.
Kolik dní již němě, bez ustání
stojí hlídač, marně usiluje
ptáti se, neb slůvka jen jí říci.
Královna zří cize, dravci oči
zelenými drahokamy svítí,
povržení má v nich, posměch, zlobu.
Nenávistí hoří k dědicovi,
jenž se ujal za svou podlou službu
zboží, statků, po mládenci sťatém.
Dávná to a první její láska,
poslední to její probuzení.
Těžkomyslné jak ticho plouží
dlouhými se kroky šerem sálů,
tupě královna zří na strašného
27
svého hlídače a bílé zuby
vlčice čas k času vyceňuje
hrozným zívnutím, v němž pouští samou,
písky svými žhavými až zeje.
Čas se vlék‘ a smrtníka zněl tikot
v zdivu kdesi, jak když s hlavy kape
čerstvá krev a vytrvale crčí.
A že čas byl oběma zde hrozný,
první den vzal loutnu hlídač strašný,
předojemných balad navlék‘ šňůru
nekonečnou řadu od svítání
k půlnoci až pro královnu smutnou
a v nich rytířský svět ožil dávný.
Druhý den, že čas už neubíhal,
dívenkám dal tančit před královnou
vzdušné tance v šatech pavučinných,
sám jim na svou mandolinu klepal
rhytmy bujné, od svítání k noci,
unaven až mdlobou pousínal.
Královna však mlčí. Dravci oči
zelenými drahokamy hoří,
ztajená tam pomsta mlčí, mlčí.
Hrozným zívnutím čas odměřuje,
čas od času dělí jako propast,
jež se v neznámo kams otevřela.
Třetí den však čas už nehýbal se,
zdál se věčně dlouhý, k sešílení.
28
Strašný hlídač marně usiluje
ptáti se cos, neb jen slůvko říci,
dojatým jí hlasem vyprávěti.
Touží, vzpomíná si na dny mládí,
na hrad její rodný, na labutě
plující kdes po jezeře spícím
v černém lese pod sráznými svahy,
kam se s propastné hrad díval výšky.
O hodech a tancích, o výpravách
družin vítězných a o rodičích
jejích vypráví, ba zdá se, všecko
dnes že prožil to, jak prožívá jen,
vyslán-li byl člověk do ciziny
v prvním vnímavém a krásném mládí.
Královna v den prvý, druhý, třetí
mlčí, mlčí, neposlouchá, mlčí
a zas mlčí, slyší hudbu, tanec,
nekonečné slyší vyprávění,
nekonečnou trpí, strašnou trýzní.
Hlídači je hrozně, k sešílení;
pak dny jdou, kdy oba mlčí, mlčí,
loutna padá, rozbíjí se s třeskem.
VI.
VI.
A ten hlídač, když už šílel hrůzou,
s královnou co měl by počíti si,
sám se zděsil těžké služby svojí,
služby těžké, v řemeslo jež hnusné
29
po nocích a dnech se proměnila,
na kolena vrh‘ se před ní, prosil,
aspoň slůvko jedno aby děla,
jedno slůvko, života hlas pouhý,
slůvko jedno, třebas nejkrutější
aby vyřkla na důkaz, že žije
v světě stejném jako on i lidé.
Těžká služba za úkol mi dána,
smysly moje mate, srdce děsí.
Královno má, buď mi milosrdná.
Královno má, přimluv ty se králi,
aby zbavil mne té strašné služby,
děsnější ta služba nad vězení,
bolestnější chvíle nad mučení,
tady teprv cítím, s tebou zavřen
spoluvinu svou tvém na trápení.
A ten hlídač, když tak šílel hrůzou
s královnou co počít, pohnula se.
Usmála se, jak by náhle zjihla
zázrakem a jak žár horký k němu
dul by, života zas palná žízeň
na rty jak by vstoupila jí, v očích
nová naděj prosvítala jasně,
zkrásněla a ovečka jak tichá
dívala se na trapiče svého.
Proto snad, že ozvalo se srdce,
vybrala se z tuposti své němé,
takto děla k mučiteli svému
30
hlasem temné vůně violovým.
Hlas když tak zněl, každého si získal,
kdo jej slyšel jednou vyčítati:
Kdyby těžká byla ti tak služba,
tož bys, mučiteli, nemučil mne,
tož bys osívati nedal, vláčit
darované po buřiči lány,
po svém příteli i mém, kdys dobrém,
krále protivníku však až na hrob.
Kdyby těžká byla ti tak služba,
mučitel ne, chrabrý byl bys mládec,
osvobodil bys mne, sirou ženu,
abych nemusila s králem žíti,
nikdy nemusila, nikdy sedět
s hrůzovládcem svým a ku posměchu
lidem, tvářiti se za to vděčnou.
A co takto sladce hovořila,
hned mu srdce volněj poskočilo,
strašné chvíle měnily se v žaly,
žaly v soucit, soucit v trpkou rozkoš,
litující čin svůj, ale marně
hledající pro královnu spásy,
spásy královně i spásy sobě.
Líbezněji jak se usmívala,
první den kdy minul od té chvíle,
nemoh‘ na ni zříti bez úžasu,
druhý den k ní láskou smutnou vzhořel,
třetí den jí šeptal lásku svoji.
31
To jak dosáhla svých strašných sítí
zaplétáním, krutěji si hrála
s jeho srdcem a tak drásala je
unylými, bezmocnými slovy:
Hlídač jsi ty strašný, dnes neb zítra
půjdeš ke králi, mne zradíš, vím to.
Raděj dřív jdi, neprodlužuj lhůtu.
Nelze-li mne osvobodit, marná
láska tvá je ke mně, je-li nutno
s králem žíti, po boku mu kráčet,
láska tvá je mrtva, aneb umřít
musí jednou vlastní krále rukou,
ubohý jsi, nelze osvobodit,
nelze milovat a nelze zradit,
ubohý, a jedno z tré těch věcí
tvým i mým je osudem a koncem.
A jak královna naň hledí, hryze
prsty sobě v krutém přemýšlení,
duše zrak tkví na přeludu vzdušném.
VII.
VII.
Ubíhá den, ubíhá den druhý,
hlídač váhá jako přikouzlený,
nerozhodnáť mučí spánek jeho
slova vděku, ku králi jež cítí.
Vděk ten tráví vášní pološero,
smývá plamen, šlehající prudce,
živen sliby královniných očí,
32
nad vše oddanější líbezností
jejich slov, jež zvučí písní ptačí.
Královna, žár cítíc vzplanout taký,
velikýma očima se dívá,
dmýchá v něj a ustydlé své srdce
na něm hřeje, přání dávná všecka
jako kruté sny mu vypravuje
po bezesných vznikající nocích:
Hlídači můj strašný, neúprosný,
zdálo se mi k ránu, král že zabit.
Král že zabit, k ránu se mi zdálo,
dýkou, podobnou tvé dýce štíhlé.
Ale nebyla to dýka tvoje,
tebe nelze milovat, jsi strašný.
Nebude to dýka tvá, však toho,
jehož srdce mé si zamiluje.
Zdálo se mi, spojena s ním budu,
na věky s ním půjdu, blahořečíc
za svobodu, za život a lásku,
za odvahu, že mne zbavil hrůzy
mladá léta do hrobu až vléci
s nenávistným srdcem ku člověku, –
vždyť mi zabil to, co nejdražšího,
přátelům mým zabil vše, co smělé,
nad svědomím věřících se rouhal,
cudným šlapal ženskost, soucit, něhu.
Ač v mém srdci dávno, dávno mrtvý,
zdálo se mi k ránu, král že zabit,
a že ten, kdo dýku přinese mi
kouřící se ještě horkou krví,
33
tomu osudu že volbou slepou
ženou stanu se i otrokyní.
Hlídači můj strašný, usmívej se,
strašný hlídači můj, jdi a vyzraď
králi sen můj dříve, než se splní,
vyzraď srdce mého pokušení, –
líp mi bude umřít, než se trápit.
Prsty sobě hlídač v koutě hryze,
kouzlem hrůzy, ohromením mlčí,
zmaten nadějí a nejistotou
výzvy skryté do snu příšerného.
Královna tak chví se po svých slovech
jako bříza, vítr když ji schýlí
třesa všemi větvemi a listy,
krutost v ní tak couvá přemožena.
Prsty sobě hlídač v koutě hryze,
na kolena potom před ní padá,
lačnými rty ruce její chytá:
Děsný sen tvůj, královno, a nikdy
nemá se už taký sen ti zdáti.
Smutnáť služba za úkol mi dána,
těžší tím, že srdce moje hoří
láskou k tobě a má mysl šílí.
Děsný sen tvůj nevyjde mi z hlavy,
vrah že rty tvé rudé líbat bude,
tělo obejímat, v oči zříti
34
dlouhé hodiny, tvým bude věčně.
Královno, tvůj děsný sen mne trápí,
vrah že rty tvé rudé líbat bude.
Královna se dívá naň a hlavu
hladí jemu, chlácholí jej, šepce,
dítě jak když uspávají matky
v spánek tvrdý, dlouhý, somnambulní,
Usmívá se tiše... Vrah že pouze
bude líbati rty její rudé?
VIII.
VIII.
Noc když vzešla, hvězdy okny chodeb
lesk svůj kladly na dlaždice chladné,
mlčelivé tichem pozdní noci.
Obět velká, odměna je větší.
Pokušení dlouho obcházelo,
hlídač strašný než se vypotácel
s rukou na jílci své úzké dýky.
A když tajemný krok jeho zanik‘
dlouhou chodbou, královna v smích tichý,
křečovitý, nenávistí plný
propukla tak na mžik, na vteřinu
jako chorá, zapomnít jíž nelze,
ušlápnul-li někdo její lásku.
Čekáním se zornice jí šíří,
srdce buší divě, tak se sní jí:
Střez se, králi! V tuto právě chvíli,
noc když mlčí, střez se, rozpomeň se
35
na hroby, jež čerstvou hlinou voní.
Manžele můj, králi, tys též zabil,
zabil jsi, co nejdražší mi bylo.
Mrtví dlouho v hrobě mstu svou tají.
Mrtví tají mstu v svých moudrých očích.
Nedají spát živým do té chvíle,
dokud msty své útky nedopředou
jako pavouk ve tmě číhající.
Hlídače jsi dal mi strašlivého,
ale on, že nemohl mne vraždit,
sliby lásky jsem jej dochovala
na tvého, ó manžele můj, vraha.
Dlouhý cvik to přetvářky a hrůzy,
lži a klamu. Dlouhé dny to, noci.
Teď se hlídač můj už vrátí, vrátí,
s dýkou, na níž kapka krve rudé
ještě viset bude,... teď se vrátí,
bude bledý, mlčet bude, sklenný
šílet bude zrak... a já to chtěla.
Nechť vše skončeno je, nechť však nezví,
jak jsem zklamala ho, nechť je skryto,
hnusný nástroj msty jak protiví se.
Jednou jen lze milovati silně,
pak buď živořit jen, nebo nežít,
není-Ii zač vítězit neb zemřít.
Rty se chvěly jí a náhle děsem
větším rostly chvíle v nekonečno.
Zraky vytřeštěné na veřeje
upialy se, sluch jak potopený
v ticho, zděsil šeré kouty duše
každým chvěním, hnutím nejjemnějším
36
od zrníčka odvátého písku.
Pak... co plíživé a tiché kroky
blížiti se zdály... nedýchala...
pak, když dvéře povolily tiše,
úzkým otvorem když hlídač strašný
vsunul tělo svoje, z jeho hledu
šíleného těkavá šla hrůza,
dýku když dal padnout u rouch jejích,
z konce jejíž rubín krve zkanul,
když se před ni vrhnul, hrůzou podťat,...
- - -
zdvihla teprv ona s velkým klidem
osvobození tu dýku, v srdce
vetkla si ji prudce, ku strašnému
hlídači, teď milenci i vrahu
děla: Mrtva jsem. Tak lze mne líbat.
37
MŮRA
[39]
Po čaji, v cerclu, den kdy shas‘,
se ozval nový tón a hlas.
To tajemný byl, zvláštní host.
Ne nálada, ne učenost.
Tak vyprávěl s klidem zdánlivým,
se světáckým gestem, však pravdivým
historku z dob, kdy v mnohý div
svět věřil kdysi, pověrčiv.
I.
I.
Dům uprostřed zahrad pod lesy
spí za dne jak hrob, až uděsí.
Leč z večera po ruchu horkých dní,
když vzduch se vůněmi zneklidní,
se z daleka ženiši sjíždějí.
Jich zpocení koňové v aleji
vedení štolbů pevnou rukou
se staví a řehtají, kopyty tlukou.
To vdovin je dům, dcer hostí tré,
jsou líbezné, krásné, přechytré,
a komu jen jedinou bylo zřít,
už musil se smutný probudit
a nemohl již bez ní žít.
Nejstarší s hlavou Medusí,
svým zrakem dravec i po chůzi,
uměla muže zvolna ssát,
přivábit, hrát si, tisíckrát
slíbit a slovo nazpět brát.
41
Hra studeného srdce tato
tak skoupá, třpytná jako zlato,
zřídka jen koho zabila.
Však démonicky vábila.
Ta prostřední samý tanec, smích
a nástrah zosobněný hřích,
uměla muže okouzlit.
Však okouzlivši, v cudný klid
se halila, neb byl jí host
jen každý věcí pro radost,
pro nezávazný okamžik
a pro zábavu, chvalný zvyk.
Však třetí byla ještě květ,
jenž rozkvést měl co nevidět.
Ta ze sestřiných prázdných her
stesk cítila vždy v podvečer.
Ta o mužích a slovech jich,
o výjevech a o dějích
jak dítě ještě přemýšlela.
Nešťastnou jakous touhou mřela
tu v pochybách, tu v nadějích.
II.
II.
Byl ženich té nejstarší uspán v svůj trud:
ne vyvolen jí, ne odmítnut,
dny kapou mu v srdce týž prudký jed,
a on ho musí vypíjet,
jak Medusa démon poručí,
42
vždy v kouzel moci a v područí.
A marně hled prosebný, pátravý
šle uprostřed smíchu a zábavy
k své nevěstě, ta ke všem stejně
se zdvořile tváří, blahodějně
a chladně, leč k němu víc upiata
má dražší slůvka jak ze zlata.
Tu nevšímán jednou když odcházel,
jak bouře když srdce pročistí,
jej pocit samoty provázel.
A vytrativ se k schodišti,
šel tmavým parkem k domovu
tíž na srdci, podobnou olovu.
Park temný byl a světla za ním
se smála stromů prosvítáním,
leč on hrou otráven a syt
byl rozhodnut dnes, vše ukončit.
A jak tak myslí, bezů květ
z tmy voní, smysly láká svět,
a palčivěj ta bolí rána
nočními vany dotýkána.
A teď jak slavík v houští kdesi
se rozklokotal na podlesí,
on stane, naslouchá a zří.
Z tmy měsíc cestu ostříbří
a zas, teď zas, ten bezů květ
43
z tmy voní, smysly láká svět,
a teď – stín při stezce se zved‘.
A jak by chvěl se, jak by plakal
a jak by kýval, jak by lákal.
On přikročil. Zří nejsladší
to dítě, sestru nejmladší,
květ první když dá růže keř,
slaboučký tak a křehký, věř.
Proč pláčeš, dítě? Tak jí děl,
když přesmutnou ji uviděl.
A cítil horký její dech,
zrak po velkých jak neklidech
žhnul temnem, ňader první puk
se naléval, zdvih štíhlých ruk
a drobných, vláčně tak se nes‘
a k bílému se rouchu svez‘.
Hle, dítě vzlyká, brvami
plá veliký zrak slzami
a takto dí: Proč lituji?
Proč trpí ti, kdož milují?
A že i ty jsi nešťasten
a že ti zhořknul život ten.
On podivil se její řeči,
líc vzeplála jí do krve.
A jak by vyrostla a větší
tu před ním stála po prvé.
Tož děl a jak by zkoumal dítě:
44
Ty víš? tak pravil, bolest cítě
své samoty, v níž osiřel,
své lásky, v zrak jí pevně zřel.
Zrak klopíc tak se tiše chvěla,
jak by se chvěním rozzvučela.
Teď pramen vlasů svez‘ se s čela.
Nic, nic, jak ptáče počla lkát:
Ty, pane, sestru mou máš rád.
Já kolikrát jsem dívala se,
chtěls hladit ji po temném vlase
a šeptat jí a zasypat
růžemi její věčný chlad.
A to jak děla, cítil on,
v tom dětinný již nezněl tón,
však vášeň výčitky, jež tíží,
zpovědi, jež se k srdci blíží.
Ohromen kouzlem poznání,
ji zří, jak hlavu odklání,
a jak by počala se bát
slov svých, zas dětsky počla lkát:
Mne nikdo v světě nemá rád.
A jak to děla, jal ji stud
tak hluboký. Pak odněkud
šelestem větším stromy vzdychly.
Tu její útěk do tmy rychlý
jak bělavého ptáka let
45
se podobal. Zmizela hned.
Co ženich temnem pozírá,
štěk‘ pes, kdos dvířka zavírá, –
a teď se ticho rozhostí.
A ohromen tou smělostí,
zvuk dlouho slyší její řeči,
a jak by vyrostla a větší
kráčela cestou po boku,
choval ji v duše hluboku.
III.
III.
Když druhý večer touhou hnán
šel parkem, jenž květy posypán,
na stezce nikdo nečekal.
Hlas kdesi z lesů halekal.
Ve chvíli ženich v nepokoji
se u nevěsty octnul svojí.
Však zkušeností nekliden,
již včerejší mu přines‘ den,
zřel, čas jak míjí jednotvárně,
že lásku zardousil týž stín,
že to, co chtěl zas, hledal marně,
že lhostejný zrak nevěstin
sám volá: líp vše ukončit.
On tedy v srdci taký cit,
ne veden mstou, však chtivostí
cit utopiti v lítosti,
46
též dokázat klid chladné masky,
neb klíčení své nové lásky,
tam odešel, kde dlela ta,
včerejším snem svým dojatá.
Svět o ní dosud neslyšel.
V té komnatě, kde vyšívala,
jí nikdo hledat nepřišel,
až dnes. A tak se polekala,
že vzkřiknouc zbledla bez hnutí
v podivu, v sladkém ztrnutí.
Vy? ozvala se, sladký hlas
se jarním projihnutím třás‘.
Tak přece vy! A složila
své ruce v klín, hra ožila
jí koutky rtů, však velký zrak
se radostí jí přimknul tak,
že nechtíc vidět, naslouchala
a všemi smysly radost ssála.
l jemu zdálo se, že zná
již dávno, jak je líbezná,
jak ženou již a jak se u ní
propadá žal, jak v hloubce tůní.
Leč láska? umíněný host,
se vrací stále v minulost,
k té, která lhostejná a chladná,
jak sfinga posměšná a zrádná.
To dítě milovat by chtěl,
však lásky k ní, ó není, žel.
47
A přec ho svádí taký žár
a cudnost mladých jejích jar,
a přec ho svádí její rety,
že žhnou tak peklem touhy, klety;
však byl by hřích to, klamat jich.
Hra krásná to, či podlý hřích?
Vyrostlý v ženu sladký tvor
s ním taký vede rozhovor:
Již neodcházej, zůstaň u mě.
Tvé touhy hynou nerozumně.
Má sestra nešťastná a hrdá
vždy šlape city na všecky,
a ve svůj sen, tak sobecký,
se zavírá. Je vždy tak tvrdá.
Nač toužíš, vracíš se a čekáš,
nač doprošuješ se a lekáš?
A petrklíčů držíc hrst,
tak zvolní v pohrdě prst a prst,
ty trousily se zvolna v zem.
Tak zatahuje provazem
mu hrdlo... Krutý boj byl v něm.
IV.
IV.
A jak v ní žena vyrůstala,
svou mocí bičovat ho znala,
i lásky věrnou bdělostí,
svým kouzlem, vášně vřelostí.
48
Tu po té touže, která v chlad
se halila a posmívat
si zvykla denně, druhou znaven,
jíž zrak byl láskou rozežhaven,
leč kterou líbal bez lásky
mře hrůzou němé otázky:
zlo vášně stejné jak zlo chladu
a obé vzbouzí pocit hladu.
Tak unaven a tak byl mdlý,
hlas jeho zlomen, uvadlý,
zrak hasnul.
Noc vždy nastala
pak dlouhá, jež se smrákala,
chlad zavál z lesních rybníků,
lkal vítr jak hlas vinníků.
Tu v dvorci svém bděl k úsvitu,
svou duši zmatkem ubitu.
A třetí noc a třetí den
když probděl, ničím nerušen,
když nešel k té, jež čekala,
ni k té, jež chladem ho zlekala,
tu usnul divným, silným snem
a oct‘ se v světě překrásném.
A taký živý sen měl as:
Hlas té, již vroucně miloval,
jej v zelený háj lákal, zval.
On šel. A náhle její vlas
49
se na šíj mu a na hruď střás‘,
polibek prudce palčivý
mu přenes‘ oheň na čivy,
závratí pocit tančivý.
Nuž, přišla‘s přece, moje drahá,
v tu jarní noc, jež tolik vlahá.
A tak jak nikdy žhne tvůj zrak,
a dech tvůj vře, jak nikdy tak.
Teď krásná jsi, tvůj zmizel chlad:
Jsi odhodlána milovat?
Medusí černá hlava tiskne
se na prsa mu, oko blýskne,
a palčivá v tom rozkoš jest,
na prsou tíž tu sladkou nést,
co zpívá prudkost jarních míz,
zrak vnořen do pučících bříz,
jichž dálkou mizí lesk i tvar
ve chvění zlatoslunných par.
A jak tu hlavu uchvátí,
jež dusí sladkou závratí,
a jak ji líbá, rukou třímá,
až hrůza bolestná jej jímá,
a teď... jak zří jí do očí
a v srostlé líbá obočí,
jež jak dva oblouky se klenou,
tou též je líbán, objat ženou.
Teď do krve se přissál ret
pod amulet... a ne již zpět...
50
Je bolest prudká, palčivá,
až tělo v ohni zemdlívá.
Však nad hlavu a nad vlas její
vše zrak zří hořet zářiveji, –
ó hrůzo slunečného dne!
V pozadí břízek průhledné
kdo jde tam?
Sestra nejmladší.
Teď stojí, pláče. Nekráčí,
rukama lomí, v úděsu
zoufá si němě, bez hlesu.
A jak ta hledí postava, –
Medusí hlava přissává
se víc a více, odervati
ji chce, tím pevněji ji schvátí,
nic platno, přissáta je již.
Na prsou hroznější vždy tíž.
Tam... za slzou jen slza kane,
do krve oči vyplakané
zří z dálky slunné do žhava.
Rvát marně, co se přissává?
V.
V.
V tom vzbudil se a tisknul prudce
angorskou bílou kočku v ruce.
A jak ji drží, kape z tlamky
jí krev, již ssála. Z oční jamky
51
dvé očí světelný šle proud,
jak drápky schystány jsou tnout,
hřbet zježen v první zoře vzniku,
srst jiskří slabě při dotyku.
A jak ji s hrůzou drží, zmítá
se celou délkou, sem tam lítá,
tak volně visíc, jak ji zdvih‘
a svírá v prstech usláblých.
Krev potůčkem jak s krku crčí,
žádostí krve kočka vrčí, –
a té se jí též dostane.
Je Můra to a kočka ne.
To Můra jen šle sen tak sladký,
a uspí-Ii, v mžik jeden krátký
vždy změní krásný v strašný sen.
A jak ji držel, bílý den
prosvítal okny.
Hřeb chtěl vzít
a ke stěně ji přirazit.
Tu kladivo – hřeb hledá kdesi –
Leč pološílen vzpomene si:
že zabiv Můru, rozdrtil
by tělo s ní a usmrtil.
52
A cosi hrozného že tuší,
v čí – pozná – Můra bydlí duši,
z čí vyšla asi v nočním čase,
když tvrdým spánkem spát vše zdá se,
on potácí se z jizby ven
svou hroznou tuchou udiven,
vzduch čerstvý lapá, hříšně touží
to zvědět, kdo tak v noci souží,
kdo ssaje krev mu a kdo jest,
jenž z očí angorských zří hvězd?
A v zahradě, jež poblíž je tu,
před hyacintem modrým v květu
si stoup‘ a kočce takto velí:
Ten květ si přijdeš utrhnouti.
A pak ji pouští, rozechvělý.
Dřív, než se mohla rozplynouti,
jak přízrak v keřů hustém proutí
zmizela.
Do trav zahrady
pad‘ vysílen a bez vlády.
VI.
VI.
Jak dlouho ležel, neví ani,
tak v polobdění, v polospaní.
Však slunce dávno žhnulo již.
Den modrý, bez mráčků se lesk‘,
a vše, co zřel, se zdálo blíž,
zvuk, ptačí štěbot, dětí vřesk.
53
Usedl v trávě, o kmen stromu
podepřen, v tichý jas zřel domu,
na stezek běl a zeleň puků,
na čerstvé svojí ráně ruku.
Chtěl pevnou svojí vůlí bdít,
kdo že si pro květ přijde, zřít.
Leč nikdo nešel, hasla touha,
hodina za hodinou dlouhá
se vlékla, crčící jen spěch
vždy krve zaschnul na prstech.
A slyš... a slyš... To ona byla?
– – –
Teď konečně... se objevila
v krajkovém šatě, celá bílá.
to poprv zde v svém životě,
a děs, děs byl v té jistotě,
jak po pěšiny drobném písku
šla, vzhůru hlavu Medusí.
Květ hyacintu v jednom stisku
urvala. Pak se zasmála
v líc, neživou již od hrůzy,
a žhavým probodajíc okem
to tělo, jež tu kleslo bokem,
zpět odcházela štěpnicí,
svůj sluník žlutě křičící
nad hlavou držíc v plném jase
a rozplynouc se v nic v témž čase.
54
BALADA O ANDĚLCE
[55]
I.
I.
Ne, Andělka nesměla z domu jít,
že měla to s psíkem nakázáno.
Jen mohla si s pannou promluvit.
Tož šeptala: „Ty má hloupoučká panno!“
Ale pak v dlouhé odpoledne
slunce když v záření na vše si sedne,
ubíhal nějak pomalu čas.
Byla jí dlouhá, dlouhá chvíle,
i psíčkovy uši ji zmrzely bílé
i jeho chraptivý, zlobivý hlas.
V tom pojednou muziky ozvaly
se do tiché návsi z povzdálí.
Hle, ženich a mládenci na koních.
Zní zpěvy návsí, žert a smích.
Jak fábory vlají, rozmarýny.
Teď zanikly, průvod jak vrh' sem stíny.
S nevěstou dvojspřeží bujné letí, –
a vida, sta za průvodem dětí,
že oči se nemohou dohleděti.
Jak Andělka pobíhá po světnici
zavřené uvnitř na petlici.
Vše přehnalo se jak vidění divé,
vichřice barev a hlasů všech,
hle, chrpy a máky a koukoly živé,
teď klarinet zapísk' a dozněl plech.
Již Andělka dveře otevřela,
57
jak vrzly a zůstaly dokořán,
květ utrhla v zahrádce, kolem čela
jej vpletla si, vyběhla. Se všech stran
takové podzimní ticho vlažné,
nad hlavou jíkalo ptactvo tažné,
a podzim se loučil, padal list
za listem jak vybledlý ametyst.
A k večeru jak se schylovalo,
údolí v stínu spočívalo.
A běží již Andělka za průvodem
a za hudbou, mizící do polních cest,
jež prorvány místy stříbřitým brodem
kams vedly, kde sousední vesnice jest.
II.
II.
A brzy, jak průvod dohonila,
hned vmísila se, hned zatančila,
jak se svatebčany by za jedno byla.
Tu najednou tolik neznámých dětí
se k řebřinám dralo, kde houpavé
se nadnášely a zpívaly ženy,
kde výskaly, hravě rozdováděny,
co vozy se počaly předháněti,
ty předjíždět, příliš loudavé.
Jak s rozmarin pentle vzduchem šlehly,
hned slunce se rozhořelo v nich,
až slzy tím hýřením do očí vběhly,
58
až bujněji, volněji zahýřil smích!
Jak člověk se ztratí tu, ani neví:
tak láká ten výskot a ty zpěvy,
a všecko jak pohádka se jeví.
Kůň ženichův tábory potřásá!
Ty do výše vlají. A u uzdy visí
z tak překrásných šátků okrasa,
že červeň se v žlutavé kvítky mísí.
Křik mládencův echem zachytla louka.
Teď klarinet zaštěbetal a písk',
hlas hromový bombardonu houká,
a zástup jak jedním by výskotem výsk'.
Huš! Koláčů zbytek se rozletěl.
Své Andělka drobné ruce zdvihá
a její zrak černý div za divem stíhá,
ty pohyby steré horkých těl.
Oj, čtyři mládenci, krásní jsou,
na opentlených koních jedou,
se svojí každý družičkou
potajmé jakés řeči vedou.
A zase divoký koní skok.
Ves před nimi, neznámá je, blízká.
Tu jako by Andělce vázl hrok,krok,
tak cizí se jevila jí víska.
To svírá jí srdce... oh, vrátit se chtěla.
Leč nejmladší mládenec družně k ní děl:
„Tys Andělka? Tak jsi mi vyrostla celá...“
A usmál se na ni a poodjel.
59
III.
III.
Let dvanáct Andělce v podzimi bylo
a otec vždy říkával: Potěcha má.
To dítě se moudré již narodilo,
v něm žiji, jak Bůh je nad náma.
S ní princezna vešla do chalupy
hloupého chlapa, jenž neví, jak
si na poli spočíst sena kupy,
den ode dne žije všelijak.
Tak říkával vdovec. Však v poslední čas
kams za hory srdce jej lákalo zas,
on Andělku políbil, sehnul se k skráni,
děl: Dárek ti přinesu od hodné paní.
Tož Andělka k noci až čekávala,
však někdy ji podivná tesknota jala
a někdy se tolik všeho bála.
Ji schvátila mnohdy chvíle stesku,
když od sousedů cos zvěděla,
když po mamičce tam na nebesku
si zastesknouc u okna seděla,
ni nežvatlala, ni nepěla.
Vždy bývá tak: Sedá doma s psíkem
a s pannou si hrá a s pidimužíkem,
jenž ze dřeva hrubě vyřezán,
špinavý, černý, pln sedřených ran,
jak zemitý kořen, jenž ohlodán.
Neb k sousedním dětem odskočí si
60
a hraje si chvíli. Plavý cop
jí vzduchem se rozlétne, na pás až visí, –
však za chvíli po dětech není stop.
A přece jen domov hlídat musí.
Tož vrací se zas a hlídat zkusí.
Vše hlídá: Skříň, stůl a kámen brusu,
stůl truhlářský, pod ním hoblin pár
a několik čerstvě páchnoucích kusů
dřev rozestavených a mnohý cár
visících hadrů na šňůrečkách,
pár pestrých kytek na stonečkách,
pár pružin, močících se v bečkách.
Tam za pořízem, jenž v stmělý kout
je postaven, vždy místo její,
tam večer bývá tajemněji,
když stíny jabloně se stmějí,
jak by se křídla měla vzdout.
Snad někdy dočte do smrákání
pohádku. Dlouho ještě sní
o Zlatých zámcích, Vodní paní,
o Záři zlatých jabloní
a o Růžence v planých růžích,
o vodnících a pidimužích.
A přece se Andělka zapomněla.
Tu zaslechši hudbu, blahem se chvěla,
hned zatančila, pozapěla.
Na vrchy, na lesy, na planiny
se odpolední kladly stíny.
61
IV.
IV.
Toť cizí ves, cizí. A na návsi
se za svatbou všichni sběhli psi.
A k hospodě jak se dojíždělo
pomalým klusem, víc zpívat se chtělo.
V tom divočeji si zavýskly ženy,
když před nimi na prostor zatažený
pan družba si vkročil, vyjednával
výkupné jakés a holí mával,
jež pentlemi plála, rozmarýnou.
Cos zvučnou řečí spustil a plynnou,
však slova se ztrácela. Zahráli
v tom hudci. Jak koně se vzpínali!
V tom hrbáček s výkupným drobný se sklonil...
Hned rachotem zákolesník zvonil,
a vozy se hnuly.
Až před hospodou
kdes postály. Ženy v seskoku
jak zapískly, braly se kol boků
vždy pár a pár, svázány přátelskou shodou
a drobnými, rychlými krůčky vběhly
do taneční síně. Tu každý svou
jak uchytil, lačnými pohledy střehli
je staří, jak pomlouvačni jsou.
A hej a hoj! To tančí se divě!
A hoj a hej! Ten rovně, ten křivě,
ten šoupá se a ten shrbený k zemi,
ten ušklíbá se a ten bez hlesu němý,
ten krouží, ten cifruje, ten jak by trny
měl v nohou, jak šlape opatrný.
62
A hudba jak hraje a tanec jak víří,
jak páry v kole rostou, se šíří,
to okny je spatřit a veřejemi
se stromů a plotů až dolů k zemi,
kde k umačkání se chumelí hlavy,
kde každý se hlučně a pitvorně baví
a vydrží státi do únavy.
I Andělka mrštně se protáhla k dveřím
a s obdivem v taneční zřela rej.
Teď vrátím se domů a otci se svěřím.
Teď musím již domů, děj se co děj.
Ne, na to čas není pomýšleti.
A hodina za hodinou letí.
Blíž Andělka sálu, blíž je, blíž,
teď ve víru tanečníků již,
oh, Andělko, slyšíš, neslyšíš?
Co Andělka v sále stranou stála,
nějaká ruka ji za rámě jala,
a kde se vzal, nejmladší mládenec
na tvářích nachový ruměnec
se sklonil k ní, ujal ji kolem pasu,
že rozlítly se jí copy vlasů,
a s výskotem jinocha křepčit se jal
a takovou píseň jí zazpíval:
„Už, Andělko, na tebe dávno jsem čekal,
už o tebe jsem se dávno lekal.
Však dobře, žes přišla, budeš mou
rozmarýnkou a družičkou.“
63
Tu láhev jí podal, k rtům sklonil dolů,
až hrdlem to kloktalo: glu, glu, glu, glu.
Andělka pila... však styděla se –
před mládencem hlavu svěsila v žase
a svlačec, jejž měla v ní vpletený,
se mládence dotýkal prsteny
a korunkou z květů, jež rozvila se.
Ni jediné slovo jí nenapadlo.
V tom oko se upřelo na zrcadlo.
A nějaký strašný pocit i krásný,
jak s výše by v blankyt klesala jasný
za hudby a zpěvu, tak zdálo se jí
sevřené v loktech divočeji, –
se točila hoj a hej! rychleji stále
a v blaženosti neskonalé.
Pak pustil ji, zmizel. Však dosud cítí
žár v útrobách svojich stisků těch.
Jí blažené oči se smějí a svítí
a hoří zrychlený jí dech.
Je po tanci. Hle! Jdou ku hostině.
A mládenec dí jí: „Pojď ty též.“
Již muzika táhne po dědině,
hle, zahýbá ku statku nevěstině, –
oh, Andělko, domů nemůžeš,
ne, domů ty ještě nemůžeš.
64
V.
V.
To selský je statek. Sad jabloňový
svou žlutí civí do oken.
Štít obílen je, jako nový,
a jak by smál se sousedovi,
jenž rozbit, věkem nahrben.
A dveře v předsíni dokořán
tu vřavu, podobnou hejnu vran,
nestačí pojmout, hltat, skrývat,
staříky, které zříš se kývat
a řváti rozjařeně „vivat“,
svá místa hledat podél stěn
u dlouhých stolů, na nichž bílý
je všudy ubrus rozestřen.
To na nich kytky rozhodily
děvečky, jež vesele švitořily
a zrak jichž plál jak modrý len.
V zápecí muzikanti sedli,
fanfáru spouští, řvavou tuš.
Plecháče ke rtům zprahlým zvedli,
co vedle již u všech stolů jedli
a o talíř jich zvonil nůž.
A jeden jak upíjel, druhý jak krájel
a třetí jak vidličkou do mísy zajel,
jak jiný se zařehtal nakažlivě,
řeč družba spustil, vtipně, tak tklivě
i lišácky selsky i humorně živě,
že bylo slyšet, jak moucha bzučí,
tak ticho, jak ve škole když se učí.
A vtipně že skončil, cos do všech vjelo,
65
zas chumelilo se to, připíjelo,
a plecháče s pentlemi z ručky do ručky
nad hlavami kolují, drobnými krůčky
kol stolu se děvčata s mísami točí
a štědřejší jsou, své milé-li zočí.
Na zápecí hemží se kupa dětí
i po zemi všude i pod stoly.
A kornout-li pokroutek mezi ně sletí,
jak rvou se, jak křik jich hlaholí.
A hej a hoj! Soused, jenž used' si v čelo,
své obrovské za stolem roztáhl tělo.
On, největší jedlík a piják a zpěvák,
rváč největší, furiant, do práce levák,
již notuje k průvodu nástrojů znících,
cos štěbetajících a hledajících.
A hej a hoj! Bohatá selka z Blat
se zahanbit nedá. Chce zazpívat.
Své růžové tělo kypré a silné
ve veselosti kratochvilné
na židlici skákavě nadnášela,
jí očka hned hrála, jak naivně pěla:
Byl jednou jeden domeček.
A v tom domečku panenka
vykoukala z okénka.
66
VI.
VI.
V té vřavě Andělka přikrčena
kdes u zápecí tam stojí blíž.
Je večer a síň již osvětlena.
Oh, Andělko, slyšíš? Neslyšíš?
Vše kouzlem plane v tom osvětlení.
Nevěsta náladu jak mění.
Je snědá v tom bílém, šat krásný má,
ach, s růžovýma pentlema, –
jak z pohádky to krásná paní,
Andělka oči nechá na ní,
zří na ni a zří na věnec.
Tu kde se vzal tak z nenadání,
zas objevil se mládenec.
Jen muzikanty obsloužil,
již po boku zas u ní byl
a takto děl k ní, zatoužil:
„Tys, Andělko, má, to nikdo neví,
to netuší nikdo a nevyjeví.
Dobře, žes přišla, budeš mojí,
ať nás to třebas život stojí.
Dobře, žes přišla, budeš mou
rozmarýnkou a družičkou.
Za muzikantský tě posadím stůl,
a od všeho, co mám, já dám ti půl,
tu fíky a hrozinky, jabka zlatá,
je miska tvá, Andělko, vrchovatá, –
67
nuž, připijeme si pospolu.“
A v láhvi to kloktalo: glu, glu, glu.
Měl mládenec nápady jako dítě,
jak hračka když krásná okouzlí tě.
V tom, na muzikanty co zapomíná,
jen Andělce přeje, ulévá vína
i rosolky ulévá do kalíšků,
jen pro Andělku svou, drobnou myšku.
Ta upejpavě jak připíjí si,
cos v povědomí se jejím křísí,
a hlava jak se jí zatočila,
tak sladce, tak ospale umdlena byla.
Čím pozdnější večer zapadá,
vždy divější vzbouzí se nálada,
a hoj a hej! mládenec, jak by byl zpilý,
je nějak podivně rozpustilý,
i ona je veselá, potácivá,
ručkama tápe, zrak sklenný se dívá, –
a mládenec cosi jí do ucha zpívá.
Ven s Andělkou vyjdou. Noc je tmavá.
bezhvězdná klenba promodrává.
Zde klátí se chatrč. Tam dýmají hutě.
Oh, Andělko drahá, já povedu tě.
A za pás jak vzal ji, za ní krokem,
přes chomáče květů jak prchala skokem,
tu Andělce šeptal: „Zda vzpomeneš?“
68
„„Tam za vršek, viď, mne vyvedeš?““
„Ne, k tátovi nechoď, ne, nechoď domů,
tak nikdo tě neměl rád, nebude mít.
Tam neutečeš tak ledakomu,
tam brzy už macecha bude tě bít.
Radš nemysli na domov, holka zlatá,
to každý zmane-li si táta,
zas oženit se znovu chvátá.“
To slyšet, a oči jí zesmutní.
A nohy se jí bázní chvějí.
Mládenec, žhavě skloněn k ní
vede si stále útočněji.
Však jak se k ní sklonil a v loktech ji svíral,
hlas v hrdle jí náhle strachem zmíral,
pláč úzkosti se v očích sbíral.
V tom sevřel ji krutě. A takový děs
ji přepad, ji k útěku šíleně vznes',
že ještěrkou vymkla se. Klopýtavě
se potácel za ní, tmou řítil se, žhavě
dech' v líc jí a jak by kdes propad' se v trávě.
I zahoukly hlasy od statku zdola.
Kdos na prahu osvětlen stojí a kývá.
Kdos za mládencem se rozbíhá, volá.
Leč Andělka prchá a neumdlívá.
Tma, neznámé končiny, šumot, les
jak na blízku dech by z hlubin svých vznes'.
69
I minula vršek, již byl tu jiný
a stromů i lesů a hájů stíny,
mhou chladně se kouřící doubraviny.
To neznámé, podivné krajiny kout, –
oh, Andělka bojí se ohlédnout.
Jej vidí a cítí... ne, nemá jej ráda,
div hanbou se do země nepropadá...
jak oči mu žhnuly, jak z tmy se zdál růsti.
A rákosí uschlé jí pod nohou šustí, –
teď proti ní leskne se tmavých vod ústí.
Tu pojednou v hlavě mrákot tíž
se zdvihá jako pára ranní.
Andělko, slyšíš, neslyšíš?
Kdos jak by stále volal za ní.
Však probuzena již, střízliva
se rozhlíží a tápe kolem.
Je sama... Je sama. Noc chladivá,
jen listí šustí v háji holém.
Teď Andělka bojí se. Bože můj,
neopouštěj mne, při mne stůj.
V tom ;na domov jak si vzpomněla,
v nic nálada bujná se poděla,
a mládenec jak by se propad' v noc,
zaniklo kouzlo jeho, moc.
Andělka unavena klesá
v mech trávný u černého lesa,
jejž tušit vedle. Olší hájem
tma jako černý popel padá.
Podzimní palouk zvadá, zvadá,
70
a ticho mlčí celým krajem.
Mlhy se vláčí před ní zdola,
kdes poblíž za ní sýček volá,
pak ticho neproniklé, dusné.
Andělka tiše pláče... Usne...
VII.
VII.
A tu se jí zdá, že otec čeká,
Že doma ji hledá a že se leká,
a vyhlíží noci do daleka.
Tak ráda by běžela, neví kudy,
dál běžeti, nebo se vrátit zpět?
Líp hlavičku přitisknout na chladné hrudy,
ni neozvat se a dotrpět.
Ah, zdá se jí, že se bělá ráno,
však dosud je v jizbě neodestláno.
A před hrozným trestem za vinu
o přímluvu modlí se matčinu.
Pak v neklidném spánku ještě vzlykne,
jak ptáče když pohne se a tikne.
Je umdlena. Chví se. Těžký sen
má po něčem truchlících princezen.
Ne, ráda už mládence dávno nemá.
Jak uchvátil krutě ji rukama těma.
Óoh... Prstečky cudně se pokřižuje.
V tom úlevu pocítí, zadřimuje.
A tichý šum vod jak paloukem svistí,
jak větrové jacísi křísí se skoční,
jak s korun keřů sprchává listí,
71
jde temná chvíle popůlnoční.
Tu zdály se světliti vrchy kolem,
snad měsíc měl vyjíti nad údolem,
kraj zcela byl neznámý, otevřený,
v mhu pohlceny skalní stěny.
A tu se jí zdá: jak v luční trávě
by srny se zjevily. Postály hravě
a větřily. Mlhy svitem bledým
skleněným leskem modrošedým
u lesů houstly. Tu měsíc vyšel,
a její sluch jemný vše zvuky slyšel.
Tu pidimuž jeden a druhý a třetí
a sto se jich zjeví a počnou pěti
a tančiti jako droboučké děti.
Jim z vousů rosa stříbrná visí,
jich kahany žlutý kruh do mhy křísí
a jak se jen zjeví, kraj oživí cizí.
V tom srny letem větrů mizí,
jich útěkem rozšumí se břízy.
Teď jak by pokračoval rej
z vesnické divé hospody.
Juch! Tralala. Juch! Hoj a hej!
V zcuchané trávě u vody...
V zcuchané trávě nad vodou
pidimužíci tancujou,
a kde se vzal v tom okamžení
na huňatém svém medvídku –
– to budí sladké podivení! –
princ jede, v klusu nadskakuje,
72
ji žhnoucím okem pozoruje,
jak svou by končil přehlídku.
Zvuk rohů houknul krajinou,
pidimuž semknut s pidimužem,
teď řadí se blíže, blíže jdou,
snad obklíčí ji, odvedou?
Ne, nebyl to princ. Oh, jak se dívá.
To mládenec je, a hle, a zpívá.
To on je, on zas. Ve snu vzkřikne,
ne, dnes již, dnes mu neunikne.
Jak usmívá se, oči žhnou,
jak zpívá: „Andělko, jsi mou.“
A jak to pravil, mha se přede,
šum zavzní, jak když kdosi jede.
Cválají srnky, šedé a hnědé.
A nežli zvěděl, devět vil
na srnkách drobných přiklusalo.
Na žádnou nevzhléd‘, nemluvil
se žádnou. Srdce umíralo
úzkostí... jen se blížil k ní:
„Andělko, má jsi... prohlédni...“
A jak to dořek‘, tichý smích
zněl závistných těch vil a zlých.
A jak by v útočivém ryku
se na ni vrhly v okamžiku,
73
než dostih‘ jí, než ruku vztáh‘
po vlasů jejích kučerách.
A jak se dech ji hrůzou krátil,
a jak ji jal a jak ji schvátil, –
z hrozného snu se probudila.
Však navždy v jeho moci byla.
Tma nevidný kraj zatopila.
Krčíc se vstala, ze klubíčka
jak by se vymotala, víčka
tak těžká měla, horká líčka.
Jak cestou by jí zpíval, svítil:
„Už na věčnost jsem tebe chytil.
Andělko“, zpíval, „tiše hajej!“
Údivem trávy vzdychly: ajej!
A každý strom jak děs by cítil.
Tajnými hlasy noci štvána,
tím děsem pronásledována,
po svahu letí. Louka koupá
se v tiché vodě. Louka houpá
se pod nohou jí... zastaví se...
Dál... Musí... Jak by mluvil močál
a jak by tiše mlaskat počal, – – –
teď všecky kře a trávy chví se.
Zpět, zpět se vrátit... srdce buší...
Ne, nevrátit se. Vzkřikne. V hluši
hlas zapadne. Ne, kamsi dále
se vyhnout musí. Hlava hoří.
74
Krok za krokem se hlouběj boří.
Vzkřik hrůzy. Ne. V tom zmizet moři?
VIII.
VIII.
Den bílý hoří houštinou,
a slunce tančí nad bahnisky
tou močálovou lučinou,
již skrz opadlé zříti lísky.
A nad močály v ranní šeř,
to otec jde její, pátrá a slídí,
šat servaný má, je umdlen jak zvěř,
v své ruce kyj, ořezaný keř
tam v bahno noří, kde zdá se, cos vidí.
A nad močály stojí on
a houká v kraj, dále se jíti bojí.
Jdou stopy až sem, v ten bahnitý sklon,
pak bláto jen pouhé, hláď bažiny stojí.
„Kdo viděl zlatou děvečku mou?!“
tak křičí a do údolí volá.
„Kdo viděl mou děvečku nešťastnou?nešťastnou?“
Bublinka tichá prýskla zdola.
75
NĚKOLIK KRATŠÍCH BALAD
A BÁSNÍ
[77]
SMRT BÁSNÍKOVA
Mimosa – Klára, když k podzimu již
jí schýlil se život, že shasínal spíš,
kdes v sežloutlém dopise našla dvé slov.
Na podzimních snů svých se vydala lov.
Tož za štěstím, které kdys mohla žít,
a ztracené dny jím oblažit.
Je rozloučil kdysi zlých pomluv stín.
Byl básník a proto měl více snad vin.
Teď, mnila, kdy k smrti churaví,
snad vykoupí ho a pozdraví,
zvlášť vůni-li přinese z rodných lad,
zpěv pasáků prostý a zvonků stád.
Ač přežila modu i starý zvyk,
zas promluvil z dopisu milovník.
Ač minulo dlouhých čtyřicet let,
je skandoval skelet o skelet,
ač převálo listí tolika jar,
v těch slovech dvou starý hořel žár.
Nuž, v město, jež mívala nejraděj’,
že dopisu toho tam ústil děj,
ji dobrodružství a touha zas
a předtuchy divné vedl hlas.
Ta síla dvou slov ji hnala sem
zmocněná vůlí a úžasem.
79
Dům nalezla známý a zahradu
v kaštanů rozkvetlých prochladu.
A lehce a tančivě chtěla se brát,
závory tknout se zavřených vrat,
však sotva se vlékla, jak bylo jí mdlo,
když zdvihala kovové klepadlo.
A sladkým a ptačím hlaholem
vzduch naplnit chtěla kolkolem
a vůní, jež růže dýchaly,
jež ve svadlou ruku ji píchaly,
však slova jí vázla na retech
a sevřeno srdce, ztajen dech.
To bylo tak divno, že dlouhý řad
se postav před ní počal brát,
i za ní, že každého drtil žel,
proud odtud nový a proud tam zas šel
i milenci spolu tu kráčeli, květ
z nich opojně voněl, zvuk stříbrných vět.
A všichni šli chodbou, v klid antických váz
dne přísvit se tlumeně okny třás’
a všecko tu vzdušno a do kořán,
a všemu tu tichý poklid přán,
svit zašeřen v dřímavý, zlatový tón. –
Též vkročila přes práh. A vidí, – toť on.
Spal v lenošce, stařec byl, na šíj vlas tek’,
byl bílý, z tmy svítil jak paprsek,
a že byl vždy básník a polobůh,
80
kol mladých Mus tančil neslyšný kruh.
Ty na loutny hrály a zpívaly
a velkými zraky se dívaly.
A právě že krásně umíral,
jak žil a jak rosil a jak zrál,
vše zapěly života o kráse,
o lehkosti mráčků, vln o jase,
o vítězství duší, jež přemohou
mátožnou mdlobu nebohou.
O hrdinné síle, v níž ožije
ctnost prastará, k světlu se probije,
o dobrodružstvích všech příkrých cest,
kde ve výší duše sama jest,
jak somnambul horských po srázech
květ hledá v dnech žhnoucích a ve mrazech.
Co zpívaly takto a tančily
kol starce, již hodiny zračily,
že života jeho se staví běh.
Poslední rozplýval se dech.
I štkali, kdož přišli mu vzdáti čest
pokorného srdce, jež vděčno jest.
A Musy se tratily, hasnul tón
na loutny hraný a barbiton,
do urny, jež u jeho stála hlav,
jen pršel pozdrav na pozdrav
a kytice prosté i nádherné,
zpěv hymnický, vzlyky důvěrné.
81
A všichni když odešli, naposled
jen Mimosa zbyla. Jej líbala v ret.
Byl němý a ztuhlý, byl přestuden.
Den shledání, smrti a smíru den.
A mezi nimi co stalo se kdys,
truchlícím stínem přikryl tis.
82
BALADA O MILENCE „VZPOMENEŠ“
Co stalo se dnes ženichu,
že chodí sám tou zahradou?
Že usilovně potichu
trápí se těžkou záhadou
a umírá zlou náladou?
Kdo dal se uspat, okouzlit,
toho víc bolí hrozná lež.
Jak z propasti se ozval cit,
několik slůvek: Vzpomeneš?
To musí srdce rozdrtit.
Bdí stará láska, dobře ví,
že tak je mstít se nejlépe,
když z hrůzy nebo z úlevy
na naše dveře zaklepe,
jdouc křísit mrtvé úsměvy.
Jít zítra s jinou k oltáři
však osudný již určil den.
A kouzlo dneškem dozáří
hříchu i vášně, život ten
pak zmařen bude, odcizen.
Dům osvětlen jak vrhá stín,
vylhanou šumí nádherou,
83
myrt lesk a vůně rozmarýn,
vše dýše lží a pověrou,
ohledy, kterým vděčí syn.
Vše šílí, zvoní, klopýtá
naivní jakous radostí,
jen jeho duše rozryta,
cos křičí ze dnů mladosti:
zoufalá láska odbytá.
Stůl prostřen zítra hostí stům,
bažanti v mísách pečení,
vín příchut vdechne vášně rtům, –
rodiče hrdí, vznešení
se budou klonit v hostí šum.
To vše jak rve ho bolestí,
otevřel dvířka zahradní.
V ulice vyšel, v náměstí
a kráčel stranou západní,
zřel hořet světlá návěstí.
Jak náměsíčný kráčel, shon
bil jako vlny v jezů hřbet,
tramwayí vyplašený zvon
mhou zástupů rozrážel střed
a zanik‘ v ulic příkrý sklon.
Pak v rovných, tišších ulicích
vše novou mlčí pustotou.
84
Zří světla domů olbřímích
jak Ameriky cizotou.
Ni květ nevoněl nocí tou.
Šel rozloučit se s milenkou,
„Vzpomeneš“ bylo jméno jí,
s ní spiat byl stále myšlenkou
a ranou, jež se nehojí,
společnou ranou obojí.
V dům jeden vešel, otevřel
pak její dvéře, vkročil k ní.
A jak ji v záři lampy zřel,
výčitku němou zašlých dní,
šílenou, dávnou láskou mřel.
Co zakázáno, vábí víc,
co pohřbeno, zas oživí,
co prokleto, ti vyjde vstříc
a větším kouzlem udiví,
„Vzpomeneš“ pouze stačí říc‘.
Nevztáhla ruky, chví se tak
a sotva věří, nevěří,
leč hypnotisující zrak
jí probod‘ srdce, od dveří,
jak rozjasněný vpad‘ sem mrak.
Jak vichřice ji schvátil, jal,
ji prudce k sobě ponadzdvih ‘
a všechen žal svůj vylíbal,
85
zoufalost k smrti určených
jí bledých lící na ovál,
noc probděl u ní v přísahách,
v rozkoši muk a v šílení,
však ráno den jak bělil práh,
„Vzpomeneš“ šeptla v loučení,
a rozkoší se plížil strach.
Tu pravil: Dnes, až budu mřít.
A ona: Ve dvou mřít je líp.
Tu on děl: Sňatek uzavřít,
je krví zpečetit svůj slib.
I řekla: Tvá chci věčně být.
Den rudnul krví, zlatil věž.
Zvědavci mohli viděti
v ulici rovné, tiché, kdež
milenka mrtvá „Vzpomeneš“
ženichu spala v objetí.
86
BÁSEŇ O KNĚZI, VOJÍNU, KARATELI
A KATU ZÁROVEŇ
Krajiny starodávný hvozd
zemanské, zpustlé sídlo kryl.
Jen divočeji kolem rost‘,
byl hrozný spíš a netěšil.
Válečné kouře dávných dob
té krajiny byl šedý háv.
V ní trupy mrtvol beze stop
vrůstaly v moře trav.
Tu – složit chtěje s beder svých
řemesla válečného tíž,
pobožný zeman vtáhl sem
pro pokoj duše svojí spíš,
a ženu, komusi zloupenou,
za dobrou ránu koupenou,
jak lup si vnesl ve svou skrýš.
Ač přísný kázní vojenskou bděl,
ač hrozný, když zbraní svou o zbroj řink‘,
ač kněz byl i vojín i karatel,
ač kat byl, ač vším byl jak Knipperdolingk,
zahořel láskou zvroucnělou
k své ženě vášní zloupené,
i lhostejnost její ztupělou
jak zlo si střežil koupené,
a kdos-li tu šel, on pozor měl,
a její zrak-li divoce stesk',
87
on podchycoval její žel
i jejích očí černý lesk.
A prostý jak trávy boží jsou,
chtěl v Boha věřit a v ženu svou.
Tu jednou, když se psy ve hvozd vtáh’,
se srdce mu sevřelo v předtuše.
I vrátil se náhle – však vlastní práh
se krčil cize a bez duše.
Oř bujný před obydlím stál,
teď zaržál, jak z bronzu ulitou plec,
a v tom, jak potřetí zařehtal,
vyběhl s prahu cizinec
a rukou na zad pokynuv,
zářící oči zavlhlé
tajemstvím ukojených snův,
v šeř lesů s ořem zmizel, hle.
Dle cizích barev nohavic
to páže, ne však rytíř byl.
Ta tvář a ten blesk zřítelnic
zapomnít nelze, dokuds žil.
To zřít – v tmě lesů hučící
vše vytušil svou bolestí.
Našel svou ženu mlčící,
složenou hlavu v zápěstí.
A jako víno rozlité
když za žertů se prázdnil měch,
z té hlavy, květy ovité.
mu do chřípí až zavál dech.
88
Jak z oka ženy žhavého
uzřel jen pohled jediný,
jak z lůžka odestlaného
zadýchly lesní květiny,
hřích stál tu zaryt, nepomstěn,
že zatvrzelý, těžší byl,
ze všech těch věcí smál se jen,
však nelitoval, neprosil.
I probudil v něm taký hřích
úmysl katův ďábelský.
Ač v něžných slůvkách popravčích,
tak zradu mstil cit manželský;
„Žes mé mu lůžko strojila,
jak nikdy nestrojilas mně,
a žes v ně květy nosila,
tvé hoře bude náramné.
A že Bůh spravedlivý je,
odplaty žádá si tvůj hřích.
Holoubku, někdo upije
se ve tvých černých vrkočích.
Teď svoji hříšnou hlavičku
položíš za trest na můj štít,
a vše, cos měla v srdíčku,
musí tam dole v zemi hnít.
To hoře trojí znamená,
mít zrádnou ženu jako ty.
Je boží pomsta plamenná,
však plna moudré dobroty.
89
Pojď, holoubku, a nemeškej,
a hned se připrav na cestu.
Květ s lůžka vem’ a chceš-li, pěj
si v půlnočních cest šelestu.
Vše umře, co zde nechávám,
ďáblovo hnízdo zapálím.
Že uzrál čas, vše vrhnu tmám,
modlitbou Boha pochválím.pochválím.“
A křižuje se vyšel v tmu,
jež sosny mrtvě zalila.
Šla podle boku žena mu
a rouška jak bílá ji halila,
hlas její z hloubek lesa štkal
při větru náhlém zadutí,
pláč v moři skal se utloukal,
až navždy shas’ jak šeptnutí.
Noc temná navždy tížila
vše zmizelé a nezvěstné.
Pak v temnotu svou vhřížila
co určeno mřít, nehlesne.
Však ráno, den když růže stlal,
zemanský střás’ je na údol,
již s mečem svým tam zeman stál,
skryt číhal, v očích černý bol,
jak socha, bez hnutí a snu,
upřené oči na svůj práh –
den čekal, noc a kolik dnů. –
Zvuk kopyt slech’. – Tu ruku vztáh’
a hlasem, horkým vášní vzkřik':
90
„Vše mé i tvé když mrtvo již,
vítězný v lásce zápasník,
ty mečem se mi zodpovíš.“
Ta tvář i ten blesk zřítelnic
zapomnít nelze, dokud‘s žil.
Zasvítilo se oko víc
mládenci, jak vlk pozavyl,
a s koně dolů seskočiv
zamával mečem taseným,
leč dříve než tnul, krve chtiv,
kles' na znak s okem zhašeným,
hruď, blýsknutím meče protknutou
zbarvila stříkající krev – –
Stál vítěz s tváří nehnutou,
crčící krve slyšel zpěv.
Pak šel. A rudý kohout zlíh‘
se nad vším zbožím. Rozmetav
je do všech úhlů světových
zřel koně divě řehtat, brav
utíkat v prales ze stájí,
křik nevolníků zmatený
puštěných doznít po kraji
a plazící se plameny
dohasnout dálkou. On tak chtěl
se věky věkův ztratit kdes,
kněz, vojín, kat i karatel.
V hluboký zmizet ve prales.
91
A nový když se rozzářil
den slunce jasem kovovým,
v hlubinách lesa něžně kryl
hrob drnem on a hlasem svým
po bouřích smíru píseň pěl.
Měl hábit již jak poustevník,
svou bílou hlavu v kukli měl,
zmatený bohu zpíval dík,
v poustevnu zmizel ukrytou
ve skále, kterou stínil strom.
A holubičku ubitou
měl vedle sebe v hrobě tom.
92
BALADICKÁ BÁSEŇ O MARCELE
Z TOHOTO SVĚTA
[93]
I.
I.
Dí Marcela hlasem, jenž zoufat si chtěl:
Zas nepřišel dnes. A nevzpomněl...
Ó, kolik as důvěřivých žen
se musilo utrápit po dnešní den?
Děl bratr, jenž barvu k barvě klad‘
do iniciál zhnědlých zlat,
jak zralé když klasy v slunci svítí
a zelené jimi se proplétá sítí, –
děl bratr: druh z mládí to bouřný jest.
Vždy k ženám jej vedlo na sta cest.
Jak šťasten jsem, že náš míjí práh.
Já o tebe, měl, dítě, strach.
Tak pravil v svou práci ponořen,
sny nadpozemskými rozhořen.
Vždy k budoucnu upíral velké zraky
a stále jen duchem nad oblaky,
nad přítomnem, lidmi a nad vášněmi
a nad tou, již z doslechu znal jen, zemí.
Však veselý host a lichotník ten
tu sestoupil s koně každý den
Marcelou okouzlen,
by do jizby vstoupil, by hovory ved’
vždy honosné, by za stůl sed‘
k Marcele, vzrostlé v ten právě čas,
jež stříbrný hlas a z ebenu vlas
95
a citlivost měla jak ryzí kov
i touhy, jež hledaly smysl slov.
A záhy jí žádostně pozřel v zrak,
až nad smysly temný se prostřel mrak,
ji zlíbal, až zbarvil rty krve trysk
a tak ji k hrudi tisk‘. –
Pak svody vášní když neustaly
a její víry žhnoucí kdy rvaly
i křehký vzdor i důvěru prudce
v žádostném objetí svůdce,
– – –
v den onen když měl, co toužil mít, –
byl jejího těla syt.
II.
II.
Pak uplynulo dní několik.
A Marcela v prsou svých děs a vzlyk.
Ne, nebyla z duší těch radostných
jak bratr, leč z lačných těch, žádostných
a neklidných věčně a vášněmi hnaných
a náruživostmi bičovaných.
Tu jednoho večera chtěla zřít
zas toho, jenž nepřišel, na koni hřmít,
jak často jej vídala, plání kdy míjí,
kdy bouřlivě vlny o břeh bijí.
I vyšla. A v háji u modravých vod,
kde slyšet vln stálý doprovod,
96
se ukryla za stromů mohutné kmeny,
jež rudnuly, sluncem ozářeny
a v šatě, jenž plál jak mech zašedlý,
se ukryla v stíny pod jedlí.
Tu uviděla... ó úžasu chvíle!
Kdo jede s ním, jako zjevení bílé?
Oh, neznámá paní, jejíž smích
probouzí echa v prohlubních
a za nimi lovci se sokoly v kruzích,
již unaveně tak křídly tlukou,
kol jezera v zelených vrací se luzích,
otěže znavených koní v rukou.
Když vše to v svit luny se potopíc,
když nádherný průvod zmizel k lesu,
v pláč vypukla Marcela pochopíc,
co zklamání v touze, v té lásce co děsu.
III.
III.
Děl bratr k snu rozkošem připoután:
Buď na věky blahoslaven Pán.
On řídí dny naše, směr našich cest.
Dík za každý květ a ratolest
a za píseň ptáků, v paprscích jitra
jež uvolňuje se, jak jásot z nitra
k nesmírným výškám nad oblak,
kam dojatý zalétá lidský zrak.
Žal sestřin že roste a ticho že sije
tak tupé až k úzkosti melancholie,
97
jí bratr chce vesmíru slávu pět,
za pozemskou lásku dát nebeský svět,
ji teší a hymnicky pozdvihá hlas,
jenž nad krásou světa a dobrem žas'.
I naslouchá sestra s tím zrakem žen,
jenž v dálky zří upiat, roztoužen,
a spíše ji dráždí, co utišit mělo,
jí rozžhaví oči a svraští čelo,
co bratr tká rostlinných do guirland
slez, plazivě přimknutý na akant,
a za fantastickou písmenou
svou spřádá báj, radostí vznícenou.
Co k vesmíru zdvihá se jeho duch
tisíci láskami a tuch,
víc sestra jen cítí vášní svou,
víc rozdírá ji, krvavou,
a pozemského vždy cítění tvor,
jež nebes výš ni velkost hor
neumí změřit mocnou touhou,
ni odříkáním a hrůzou dlouhou,
neschopna smysly očistit, –
jen cítí růst, co chce se mstít.
A Marcela naslouchá bratrovi.
Jak déšť by pral v kamenné ostrovy,
tak jeho řeč šumí, je marná, je lichá,
smír neznámých jakýchsi světů dýchá,
leč hloubky se duše neumí tknout.
98
Ta mstít by se chtěla, mstou vykřiknout.
O největším sní jen prohřešení:
lží vášně jak krade kdos potěšení,
jak jinak zas vzplál a zahořel,
lhal jinou zas vášní a přetvářkou mřel.
Neb zklamaná láska pátrá denně
a o každém tajném kroku zví.
O posledních láskách a každé změně,
jež každý dech jeho napoví.
Zná jeho hry s ženami, závratně smělé
a zahloubána v jich spleť a v jich spád,
v tu rozkoš, tak sobeckou vzněcovatele,
jej stopuje po stopách jeho zrad.
A bratr co nad prací zpívá čist,
v ní vyrůstá msta a nenávist.
IV.
IV.
Žen nasycen, zrádce si vzpomněl zas.
Vzplál lásky plamen, jenž pouhas'.
Tak toužný přišel a kajícný,
žár vzbudit chtěl v ohni vychladlém.
A jeho líc bledá, jak nad svícny
vzhořela v osvětlení mdlém,
tu starý zas počla lháti žár
vzplanulé vášně na požár.
Však hrozná je Marcela. Dojímá,
že posměšně hrdější zraky má,
že bez bázně naslouchá, bez chvění
99
a lhostejná k lásky umění,
zří zhrdavýma naň očima.
A lásku když začal jí opět lhát,
řek' to jen, co řekl již tisíckrát.
A ruku když uchopit chtěl, by ji zlíbal,
ji skryla. Tak stokrát se k jiným shýbal.
A když se šat jeho jejího tknul,
zrak ošklivostí se zablýsknul,
jak před housenkou, jež přilne a leze.
Ah, kterak se ubránit podlé něze?
A vědouc již o všem, o ženách,
jimž předstíral lásku, je zničil pak,
záletné touhy o změnách,
přelétajících jako pták,
po rozmarném vždy dobrodružství
bezohledného jeho mužství,
ó, nemohla, nemohla odpustit.
Ba, na věčnost se chtěla mstít.
Když krásu zřel takou i odpor a chlad,
tu zvůle své ucítil nezkrotný hlad.
A marně ji lákal, v svou náruč zval,
svou vyvolenou ji nazýval.
Pak rozkoše líčil. Kams do polí
se tratící lovy sokolí.
A loděk let modrém na jezeru
při pochodních planoucích v nočním šeru
a slavnostní tance v domě rodném,
všedi údiv nad nevěstou svou
100
za žehnání matčina, v srdci shodném
s radostnou volbou synovou.
Tak líčil a nevěstou ji zval,
ba rozkoš v tom novou prožíval
umění svůdce, jenž směle staví
své vzdušné zámky a ve vír dravý
loď bludnou jímá, než ztopí ji
a o skaliska rozbíjí.
A v chvíli té vědouc, že musí se mstít,
za tuto hru podlou, svůj zapřela cit.
A pevná, že musí se zbavit jej,
jej umlčet navždy, děj se, co děj,
tož líbezně tak, jak on líbezně lhal,
ku schůzce jej zvala, jak sám kdys ji zval.
Na shledání ve vlastním domě jeho,
v té komnatě, ve vůni omamného
kde bezu ji v náruč poprvé tisk'. –
A její zrak zlověstně blysk'.
V.
V.
To v podzimní bylo jasný den,
když svadáním den byl nekliden,
že barvami svítil a odstíny, –
kdes v úžlabí tiché rokliny
se jezdci dva zdravili. Marcela, on.
Stín jedlí chlad vrhal hustých clon.
Tu cesta šla kolem jezera, skal,
zřels v dáli dům, okny zablýskal,
101
dům jeho. Zde živého člověka
jsi nepotkal, z blízka ni z daleka.
Snad že už si zvykla stopovat
a nacházet důkazy jeho zrad,
v té poušti, jíž vévodil jeho dům,
nic nemělo jejím pohledům
ni ujít, ni skrýt se v tmu nejista.
Však mlčela nenávistná msta.
Když v důlu se tenkráte setkali,
on s koněm jí po boku do kroku.
Paprsky slunce smekaly
se s příkrých strání, se skály
a mizely v jezera hluboku.
On samý byl žert a lichotnost,
však tajemně mlčel jeho host.
I mlčela na ňadrech skrytá zbraň.
A usmívavě když projeli stráň,
když vjeli tajně do nádvoří
pustého domu, jenž sluncem hoří
a odtud když prošli komnatami
neobydlenými, kde octli se sami –
a potom – když došli oné síně,
kde patřila jemu kdys, – ve vteřině
té blýskla se v drobné ruce zbraň.
– – –
102
VI.
VI.
Když před nocí v šera již pozdní čas
se vrátila sestra a její hlas
se vzdáleným, puklým zvonem třás',
tu bratr vstříc do cesty jí vkročí.
A vidí, že uhlíky žhnou jí oči,
však prsty se všeho jen dotknou chabě
a její krok se ozývá slabě,
pak váhavá mlčí a rozplétá vlas.
Ty prsty, jak štítivý nad vším žas
by prostřen byl, nejistě jak se chví.
A podivné její jsou úsměvy.
A ničeho neznav nad radostný sen,
hru vášní, ni sílu jich, přimísen
k nimž pelyněk hořký, jejž vypíti máš
řízením osudu ke dnu až,
tak uvítal sestru jásotem svým
a radostným nitra vítězstvím.
Tož zazpíval života hymnickou chválou
i jeho krásou věcí zralou
modlitbu síly úžasnou
se vším, co snil kdys, souhlasnou.
A života jeho že nadešlo ráno,
děl: Dílo mé velké dnes dokonáno.
V něm vložena krása všech mojich dní,
chlad půlnocí, a žár polední.
Jím nové jsem vyzpíval období
člověka, svět jenž podrobí
si radostným chtěním a silou a vůlí,
103
nad pochybami, jež zahynuly.
To o svátku duše, jejž prožívá,
dí sestře.
Ta, výčitka hrozivá
mu naslouchá, slova se kladou jak stín:
I já dnes svůj vykonala čin.
Co rdousí tě, nič a zabíjej.
Tož, bratře, – já zabila jsem jej.
104
PŘÁTELSKÁ SONATA
[105]
I.
I.
Slul Felix. Žitím však již dávno přesycen,
hrou vášní, stárnutím, vadnoucím kouzlem žen.
Svým duchem lačný byl, však krví lačnější,
živořil v póse své, vždy ironičtější:
Nad blízkou propastí, bouřící ironik,
byl rozervancem, dnů svých oběť, mučedník.
Duch velký, bouřlivý, snil o nejvyšší metě,
již dáno člověku dosíci jenom v světě.
Však negace a žal vždy v duši zaskuhrá:
že marno všecko je a vše jen pro hrob zrá.
Tak duchem k výšinám se belhal skepsí svou,
lpěl na hmotě smyslnou vášní fysickou
a tak se vybíjel jak bouře jarních dní,
jež povrch rozrývá, než hloubky zúrodní.
Myslitel velkých gest, byl rozervaný host,
jenž maskou ohlušit chtěl suchou přítomnost.
Svět prostopášníka v něm zřít se obává,
jenž srdce paní rve, je bleskem sžehává
a soky rdousí své, je s výšek vášní vrhá
a mezi rakvemi své růže rve a trhá.
Svět mní, krev jeho těly žen se nenasytí,
jsou duši jeho úsměvy jich svadlé kvítí,
nevinnost, prostota a křehké něhy pel
jej vyrvat nemůže z prokletí hrozných zel.
Prý lačným duchem svým, však lačnější svou krví
si k smrti krátil dny, ba chtěl být u ní prvý.
107
Prý po bohatství toužil, krásy po vděku
i po všem marném, nedostupném člověku,
jak po vyžití vášní všech a radostí,
po smyslů šílenství, říjení mladosti.
Prý o tom denně snil, tím nenasycen plál:
Noc každá jeho je, taneční jeho sál,
a každý pohled žen, jenž výzvu tají rád,
panenské zardění a každou stopu zrad.
Tak hnízda vzbouřená zle pohoršena jsou:
on syku mužských rtů uniká chytrou hrou,
čím příchod bouřnější, chladnější rozluka,
on zná se v umění, div srdce nepuká.
A potom na dlouho, hrob čerstvý, mlčenliv
svou lásky mrtvolu když pohřbil, jako dřív
jde hrdě cynický a navždy uhaslý.
Kus sebe pohřbívá. Tak svět dí užaslý.
Přec vše snad bylo lží. Ve lžích vždy člověk mřel.
On, chudší nad všecky – „had hada nepozřel“ –
byl metlou počestných jen rodin, zděděných
předsudků urážky se čítaly mu v hřích.
A to, co bájil svět, když pověst šířil zlou,
to, básník nesmrtný, žil vášní školu svou.
To blesky, s vrcholů když pajdá člověk v hnus,
to smutky pohlaví, výlučnost hrdá Mus,
jež denně utkají se s lidskou všedností.
Toť kletba genia. Cíl jeho hrdosti.
108
II.
II.
Sní paní líbezná a širý řeky tok
své zlato hasnoucí schytává do zátok,
pak mlhou večerní se dálkou pomísí,
kde město zkicuje své hradní obrysy.
Ne mladá, krásná však a hrdá, zdá se, ví,
co velkých odříkání ztají úsměvy,
než bolest umlkne, své vléknouc řetězy,
než nad smysly a hmotou duše zvítězí,
a k síle povznese mdlou vůli, ubitou
divokou vášní v temnu duše ukrytou.
Zří mlčky. Po boku jí Felix, v ustárlých
rtech, tazích, vráskách, první stopy bouří zlých,
čas mnohé odplavil, jen žhnoucí jeho zrak
večerním zášeřím žádostně hořel tak.
A jako vždycky s ní když v klidu přemítal,
on masku cynika, svůdného ďábla bral,
vždy zhnusen fadesou a tichošlapstvím zlým,
tím staroměšťanským životem otřelým,
žalostným uměním, knih pustou prázdnotou,
bezcharakterní, příslovečnou žebrotou.
A tak že miloval, vždy vycházel jí vstříc:
že v to vše nevěřil, on věřiti chtěl víc.
Že tak ji miloval, rád rouhačem se stal,
by její námitky i bázně vyvolal,
109
i její úžasy a její bolesti,
v nichž mohou velké sny a city rozkvésti.
On hloubky miloval, jež prostodušně zní.
Co do nich zvoláno, to navždy uvězní.
Tož, aby vyvolal v ní žárlivosti ryk,
zlé nechal pověsti bujeti, ironik,
o láskách výstředních i nocích probděných,
o pitkách divokých, penězích, vhozených
nevěstkám do klínu, prodejným radostem,
a vybouřit se nechat smyslům, žádostem.
Tak blátem kálet dal, svou znetvořovat líc.
Pak zachráněn chtěl být. Chtěl lásky, lásky víc.
III.
III.
A když tak před ní stál, tož paní krásná dí,
svůj chladně žhnoucí zrak až v nitro zařídí
a pátrá, zraněna, by jeho zranila,
a to, co mučí ji, by v sobě ztajila.
Když světem souzený jste odsoudil se sám,
teď zraněného do krve vás v dlani mám.
Jste zhnusen žitím svým, však jdete v nový hnus,
však ve všem nehne se ni srdce drobný kus.
Kde srdce nechal jste, odvážný traviči
svých hodin, dnů, a svého ducha trapiči?
Má touha nesmírná je ukázat vám sráz,
vás vrátit, přesvědčit a zachrániti vás.
110
Však ke mně, ke mně ne, mou ctí čest věrných žen
i chci, by hlas můj, slyšný vám, byl zatajen.
Chci větší láskou vzplát, než smysly mohou dát,
přátelstvím bez mezí, dny, jež by chtěly zrát
vašimi činy již, co velké ve vás, vším,
a co se ubíjí zklamáním pod vaším
a co jak odlesk mdlý si z vás vždy odnáším.
A to jak pravila, on usmál se. Pak řek'
svým suchým posměškem, v němž citu pramének:
Ledovcem zůstati mým slibujete snům.
Však souzeno mi stoupat k jeho vrcholům.
Chlad jeho napíná můj rozum na skřipec.
Ať tál, ať hořel v červáncích, byl ledovec.
Můj žhnoucí kdyby silně zbožňoval vás cit,
chlad lásky rozumné bych nemoh' pochopit,
neb jinak miluji. Od těla nelze mi
odloučit ducha s velkostmi i s vášněmi.
IV.
IV.
Tak mluvívali vždy a každý dobře hrál
svých povah úlohu. By poseurem se zdál,
člověkem ztraceným, by nechal pověst růst, –
vzpíral se záchraně, již slýchal z jejích úst,
ba trochu frivolně jí vážný zájem krad‘,
i velký její po čistotě věčné hlad.
Však láskou nebylo, co rozum zamýšlel
dát svému zajatci. Jej sprostit nízkých zel,
kramářů, svůdných žen a pitek proklatých,
sobeckých požitků, vždy nově počatých.
111
Měl každou velkost rád, i tu, jež sráží v zem
svým neosobním chladem, spásy pathosem.
Leč býti zachráněn? Vždyť toužil po žáru
a po citu, jenž zaplá v rudém požáru.
Ten čistý intellekt jak pramen tišil jej,
on přišel pít, – nic víc. Pak zíral oddaněj',
a spíš se zdálo mu, ten výraz nebeský
je lásky nezřené a kultur odlesky,
svítící v duchu tom, zlem jeho rozžehlém.
Leč k lásce daleko v budoucnu odlehlém.
V.
V.
V tom, když se s frivolností mladou posmíval
šosákům, přetvářkám, smích zhořklý rozsíval,
ba nedbal dlužníků, již zdáli sroceni
se chystati mu tvrdou pryčnu vězení,
on suchým humorem se loučil večer s ní,
ji v zmatku zanechal, v bolesti noblesní.
Tu vůlí hnána svou, jej vždy zas zachránit,
s mateřskou lstivostí svých záchran předla nit,
a bděla k půlnoci, když všecko spalo juž,
bytosti na loži i oddaný jí muž,
zmrtvěla ulice, v níž ticho jasných hvězd
se nad střechou chví tak, že tišej' v duši jest:
Tu cosi zpívalo jí v duši jako sen,
sen z kosmu, zpívaný budoucích krásných žen
Duchu, jenž rozžíhá, však příliš člověkem,
by ruky záchranné nechopil s povděkem.
A prosta marnivosti žen, jež v snech mní svých,
112
že vše se zrodilo jen zvýšit kouzlo jich,
šperk vzala svatební a za stůl usednouc
sčítala kameje, horoucím přáním žhnouc
i vypočítavým, by cena stačila
vykoupit soudruha, jej tíhy zbavila,
soudruha Myšlenky, snad protichůdných gest,
však z cechu nemnohých, již hoří září hvězd.
Tak myslí pokojnou měřila šperku třpyt
a zřela démanty naposled zazářit,
však bez lítosti, smutku, strachu, před chvílí,
kdy v jamkách démanty jak slzy ožily,
až vsazen pouhý střep lesk šperku bude lhát
a hrůze sosáků se bude posmívat.
VI.
VI.
Nuž, takto zachráněn, přejemných citů host,
ač vděčen, neztrácel svou čestnou frivolnost.
Leč... pak již nepřišel. Snad vztek jej rval a stud,
že jí byv zachráněn, zas o ni, zdá se, schud‘.
Ne láska, obdiv byl, však jako k vzdáleným
my máme bytostem, jen velce myšleným,
tak prázdno bylo teď... leželo mlčení
i mezi ním i jí za pomluv klíčení.
Co šperk ten svatební, mstou kovu, podlostí
záměrů nečistých, salonní žvavostí,
co šperk ten svatební lhal broušenými skly,
jež v pomluvačů úsměvech se zableskly,
113
a v muže nechápavých, trapných otázkách,
jakousi pochybnost po celý věk mu táh'...
Pak roky míjely... V nich očištěný duch
po mládí bouřlivém již splatil činům dluh.
Za shaslou epochou odešly tužby dob
a vášně vyhasly a otevřel se hrob.
Tak roky zanikly. Pak oba, z cechu hvězd,
se nesetkali již... Jen v srdcích našich čest
jim zpívá nesmrtná. Hrob jejich buď jim tich...
Hosanna Bohu, který určil sílu jich
a tvůrčí neklid těm, kdož ssáli z jejich míz
a procítili boj, jich krví velký kdys...
Jim budiž nesmrtnost. Milenci krásných snů,
ať ruku v ruce jdou, v nás, dětech, ku věčnu...
114
OBSAH
Romance o šílenci ztracené krásy5
Dračí hlavy17
Můra39
Ballada o Andělce55
Několik kratších ballad a básní:
Smrt básníkova77
Ballada o milence „Vzpomeneš"81
Báseň o knězi, vojínu, karateli a katu zároveň85
Balladická báseň o Marcele z tohoto světa91
Přátelská sonáta103
[115]
DÍLO ANTONÍNA SOVY
SVAZEK
XX.
KNIHA BALADICKÁ
Psáno z roku 1910-1915
Druhé definitivní vydání
Vydal
Dr. Ot. Štorch-Marien
Praha II., Purkyňova ul. č. 6
v úpravě V. H. Brunnera
v březnu roku 1928
jako 187. svazek edice
AVENTINUM
v 1600 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově
E: pk; 2004
[117]