BALADA O MILENCE „VZPOMENEŠ“
Co stalo se dnes ženichu,
že chodí sám tou zahradou?
Že usilovně potichu
trápí se těžkou záhadou
a umírá zlou náladou?
Kdo dal se uspat, okouzlit,
toho víc bolí hrozná lež.
Jak z propasti se ozval cit,
několik slůvek: Vzpomeneš?
To musí srdce rozdrtit.
Bdí stará láska, dobře ví,
že tak je mstít se nejlépe,
když z hrůzy nebo z úlevy
na naše dveře zaklepe,
jdouc křísit mrtvé úsměvy.
Jít zítra s jinou k oltáři
však osudný již určil den.
A kouzlo dneškem dozáří
hříchu i vášně, život ten
pak zmařen bude, odcizen.
Dům osvětlen jak vrhá stín,
vylhanou šumí nádherou,
83
myrt lesk a vůně rozmarýn,
vše dýše lží a pověrou,
ohledy, kterým vděčí syn.
Vše šílí, zvoní, klopýtá
naivní jakous radostí,
jen jeho duše rozryta,
cos křičí ze dnů mladosti:
zoufalá láska odbytá.
Stůl prostřen zítra hostí stům,
bažanti v mísách pečení,
vín příchut vdechne vášně rtům, –
rodiče hrdí, vznešení
se budou klonit v hostí šum.
To vše jak rve ho bolestí,
otevřel dvířka zahradní.
V ulice vyšel, v náměstí
a kráčel stranou západní,
zřel hořet světlá návěstí.
Jak náměsíčný kráčel, shon
bil jako vlny v jezů hřbet,
tramwayí vyplašený zvon
mhou zástupů rozrážel střed
a zanik‘ v ulic příkrý sklon.
Pak v rovných, tišších ulicích
vše novou mlčí pustotou.
84
Zří světla domů olbřímích
jak Ameriky cizotou.
Ni květ nevoněl nocí tou.
Šel rozloučit se s milenkou,
„Vzpomeneš“ bylo jméno jí,
s ní spiat byl stále myšlenkou
a ranou, jež se nehojí,
společnou ranou obojí.
V dům jeden vešel, otevřel
pak její dvéře, vkročil k ní.
A jak ji v záři lampy zřel,
výčitku němou zašlých dní,
šílenou, dávnou láskou mřel.
Co zakázáno, vábí víc,
co pohřbeno, zas oživí,
co prokleto, ti vyjde vstříc
a větším kouzlem udiví,
„Vzpomeneš“ pouze stačí říc‘.
Nevztáhla ruky, chví se tak
a sotva věří, nevěří,
leč hypnotisující zrak
jí probod‘ srdce, od dveří,
jak rozjasněný vpad‘ sem mrak.
Jak vichřice ji schvátil, jal,
ji prudce k sobě ponadzdvih ‘
a všechen žal svůj vylíbal,
85
zoufalost k smrti určených
jí bledých lící na ovál,
noc probděl u ní v přísahách,
v rozkoši muk a v šílení,
však ráno den jak bělil práh,
„Vzpomeneš“ šeptla v loučení,
a rozkoší se plížil strach.
Tu pravil: Dnes, až budu mřít.
A ona: Ve dvou mřít je líp.
Tu on děl: Sňatek uzavřít,
je krví zpečetit svůj slib.
I řekla: Tvá chci věčně být.
Den rudnul krví, zlatil věž.
Zvědavci mohli viděti
v ulici rovné, tiché, kdež
milenka mrtvá „Vzpomeneš“
ženichu spala v objetí.
86