BALADICKÁ BÁSEŇ O MARCELE
Z TOHOTO SVĚTA
[93]
I.
I.
Dí Marcela hlasem, jenž zoufat si chtěl:
Zas nepřišel dnes. A nevzpomněl...
Ó, kolik as důvěřivých žen
se musilo utrápit po dnešní den?
Děl bratr, jenž barvu k barvě klad‘
do iniciál zhnědlých zlat,
jak zralé když klasy v slunci svítí
a zelené jimi se proplétá sítí, –
děl bratr: druh z mládí to bouřný jest.
Vždy k ženám jej vedlo na sta cest.
Jak šťasten jsem, že náš míjí práh.
Já o tebe, měl, dítě, strach.
Tak pravil v svou práci ponořen,
sny nadpozemskými rozhořen.
Vždy k budoucnu upíral velké zraky
a stále jen duchem nad oblaky,
nad přítomnem, lidmi a nad vášněmi
a nad tou, již z doslechu znal jen, zemí.
Však veselý host a lichotník ten
tu sestoupil s koně každý den
Marcelou okouzlen,
by do jizby vstoupil, by hovory ved’
vždy honosné, by za stůl sed‘
k Marcele, vzrostlé v ten právě čas,
jež stříbrný hlas a z ebenu vlas
95
a citlivost měla jak ryzí kov
i touhy, jež hledaly smysl slov.
A záhy jí žádostně pozřel v zrak,
až nad smysly temný se prostřel mrak,
ji zlíbal, až zbarvil rty krve trysk
a tak ji k hrudi tisk‘. –
Pak svody vášní když neustaly
a její víry žhnoucí kdy rvaly
i křehký vzdor i důvěru prudce
v žádostném objetí svůdce,
– – –
v den onen když měl, co toužil mít, –
byl jejího těla syt.
II.
II.
Pak uplynulo dní několik.
A Marcela v prsou svých děs a vzlyk.
Ne, nebyla z duší těch radostných
jak bratr, leč z lačných těch, žádostných
a neklidných věčně a vášněmi hnaných
a náruživostmi bičovaných.
Tu jednoho večera chtěla zřít
zas toho, jenž nepřišel, na koni hřmít,
jak často jej vídala, plání kdy míjí,
kdy bouřlivě vlny o břeh bijí.
I vyšla. A v háji u modravých vod,
kde slyšet vln stálý doprovod,
96
se ukryla za stromů mohutné kmeny,
jež rudnuly, sluncem ozářeny
a v šatě, jenž plál jak mech zašedlý,
se ukryla v stíny pod jedlí.
Tu uviděla... ó úžasu chvíle!
Kdo jede s ním, jako zjevení bílé?
Oh, neznámá paní, jejíž smích
probouzí echa v prohlubních
a za nimi lovci se sokoly v kruzích,
již unaveně tak křídly tlukou,
kol jezera v zelených vrací se luzích,
otěže znavených koní v rukou.
Když vše to v svit luny se potopíc,
když nádherný průvod zmizel k lesu,
v pláč vypukla Marcela pochopíc,
co zklamání v touze, v té lásce co děsu.
III.
III.
Děl bratr k snu rozkošem připoután:
Buď na věky blahoslaven Pán.
On řídí dny naše, směr našich cest.
Dík za každý květ a ratolest
a za píseň ptáků, v paprscích jitra
jež uvolňuje se, jak jásot z nitra
k nesmírným výškám nad oblak,
kam dojatý zalétá lidský zrak.
Žal sestřin že roste a ticho že sije
tak tupé až k úzkosti melancholie,
97
jí bratr chce vesmíru slávu pět,
za pozemskou lásku dát nebeský svět,
ji teší a hymnicky pozdvihá hlas,
jenž nad krásou světa a dobrem žas'.
I naslouchá sestra s tím zrakem žen,
jenž v dálky zří upiat, roztoužen,
a spíše ji dráždí, co utišit mělo,
jí rozžhaví oči a svraští čelo,
co bratr tká rostlinných do guirland
slez, plazivě přimknutý na akant,
a za fantastickou písmenou
svou spřádá báj, radostí vznícenou.
Co k vesmíru zdvihá se jeho duch
tisíci láskami a tuch,
víc sestra jen cítí vášní svou,
víc rozdírá ji, krvavou,
a pozemského vždy cítění tvor,
jež nebes výš ni velkost hor
neumí změřit mocnou touhou,
ni odříkáním a hrůzou dlouhou,
neschopna smysly očistit, –
jen cítí růst, co chce se mstít.
A Marcela naslouchá bratrovi.
Jak déšť by pral v kamenné ostrovy,
tak jeho řeč šumí, je marná, je lichá,
smír neznámých jakýchsi světů dýchá,
leč hloubky se duše neumí tknout.
98
Ta mstít by se chtěla, mstou vykřiknout.
O největším sní jen prohřešení:
lží vášně jak krade kdos potěšení,
jak jinak zas vzplál a zahořel,
lhal jinou zas vášní a přetvářkou mřel.
Neb zklamaná láska pátrá denně
a o každém tajném kroku zví.
O posledních láskách a každé změně,
jež každý dech jeho napoví.
Zná jeho hry s ženami, závratně smělé
a zahloubána v jich spleť a v jich spád,
v tu rozkoš, tak sobeckou vzněcovatele,
jej stopuje po stopách jeho zrad.
A bratr co nad prací zpívá čist,
v ní vyrůstá msta a nenávist.
IV.
IV.
Žen nasycen, zrádce si vzpomněl zas.
Vzplál lásky plamen, jenž pouhas'.
Tak toužný přišel a kajícný,
žár vzbudit chtěl v ohni vychladlém.
A jeho líc bledá, jak nad svícny
vzhořela v osvětlení mdlém,
tu starý zas počla lháti žár
vzplanulé vášně na požár.
Však hrozná je Marcela. Dojímá,
že posměšně hrdější zraky má,
že bez bázně naslouchá, bez chvění
99
a lhostejná k lásky umění,
zří zhrdavýma naň očima.
A lásku když začal jí opět lhát,
řek' to jen, co řekl již tisíckrát.
A ruku když uchopit chtěl, by ji zlíbal,
ji skryla. Tak stokrát se k jiným shýbal.
A když se šat jeho jejího tknul,
zrak ošklivostí se zablýsknul,
jak před housenkou, jež přilne a leze.
Ah, kterak se ubránit podlé něze?
A vědouc již o všem, o ženách,
jimž předstíral lásku, je zničil pak,
záletné touhy o změnách,
přelétajících jako pták,
po rozmarném vždy dobrodružství
bezohledného jeho mužství,
ó, nemohla, nemohla odpustit.
Ba, na věčnost se chtěla mstít.
Když krásu zřel takou i odpor a chlad,
tu zvůle své ucítil nezkrotný hlad.
A marně ji lákal, v svou náruč zval,
svou vyvolenou ji nazýval.
Pak rozkoše líčil. Kams do polí
se tratící lovy sokolí.
A loděk let modrém na jezeru
při pochodních planoucích v nočním šeru
a slavnostní tance v domě rodném,
všedi údiv nad nevěstou svou
100
za žehnání matčina, v srdci shodném
s radostnou volbou synovou.
Tak líčil a nevěstou ji zval,
ba rozkoš v tom novou prožíval
umění svůdce, jenž směle staví
své vzdušné zámky a ve vír dravý
loď bludnou jímá, než ztopí ji
a o skaliska rozbíjí.
A v chvíli té vědouc, že musí se mstít,
za tuto hru podlou, svůj zapřela cit.
A pevná, že musí se zbavit jej,
jej umlčet navždy, děj se, co děj,
tož líbezně tak, jak on líbezně lhal,
ku schůzce jej zvala, jak sám kdys ji zval.
Na shledání ve vlastním domě jeho,
v té komnatě, ve vůni omamného
kde bezu ji v náruč poprvé tisk'. –
A její zrak zlověstně blysk'.
V.
V.
To v podzimní bylo jasný den,
když svadáním den byl nekliden,
že barvami svítil a odstíny, –
kdes v úžlabí tiché rokliny
se jezdci dva zdravili. Marcela, on.
Stín jedlí chlad vrhal hustých clon.
Tu cesta šla kolem jezera, skal,
zřels v dáli dům, okny zablýskal,
101
dům jeho. Zde živého člověka
jsi nepotkal, z blízka ni z daleka.
Snad že už si zvykla stopovat
a nacházet důkazy jeho zrad,
v té poušti, jíž vévodil jeho dům,
nic nemělo jejím pohledům
ni ujít, ni skrýt se v tmu nejista.
Však mlčela nenávistná msta.
Když v důlu se tenkráte setkali,
on s koněm jí po boku do kroku.
Paprsky slunce smekaly
se s příkrých strání, se skály
a mizely v jezera hluboku.
On samý byl žert a lichotnost,
však tajemně mlčel jeho host.
I mlčela na ňadrech skrytá zbraň.
A usmívavě když projeli stráň,
když vjeli tajně do nádvoří
pustého domu, jenž sluncem hoří
a odtud když prošli komnatami
neobydlenými, kde octli se sami –
a potom – když došli oné síně,
kde patřila jemu kdys, – ve vteřině
té blýskla se v drobné ruce zbraň.
– – –
102
VI.
VI.
Když před nocí v šera již pozdní čas
se vrátila sestra a její hlas
se vzdáleným, puklým zvonem třás',
tu bratr vstříc do cesty jí vkročí.
A vidí, že uhlíky žhnou jí oči,
však prsty se všeho jen dotknou chabě
a její krok se ozývá slabě,
pak váhavá mlčí a rozplétá vlas.
Ty prsty, jak štítivý nad vším žas
by prostřen byl, nejistě jak se chví.
A podivné její jsou úsměvy.
A ničeho neznav nad radostný sen,
hru vášní, ni sílu jich, přimísen
k nimž pelyněk hořký, jejž vypíti máš
řízením osudu ke dnu až,
tak uvítal sestru jásotem svým
a radostným nitra vítězstvím.
Tož zazpíval života hymnickou chválou
i jeho krásou věcí zralou
modlitbu síly úžasnou
se vším, co snil kdys, souhlasnou.
A života jeho že nadešlo ráno,
děl: Dílo mé velké dnes dokonáno.
V něm vložena krása všech mojich dní,
chlad půlnocí, a žár polední.
Jím nové jsem vyzpíval období
člověka, svět jenž podrobí
si radostným chtěním a silou a vůlí,
103
nad pochybami, jež zahynuly.
To o svátku duše, jejž prožívá,
dí sestře.
Ta, výčitka hrozivá
mu naslouchá, slova se kladou jak stín:
I já dnes svůj vykonala čin.
Co rdousí tě, nič a zabíjej.
Tož, bratře, – já zabila jsem jej.
104